ECLI:CZ:US:1998:1.US.108.95
sp. zn. I. ÚS 108/95
Usnesení
I.ÚS 108/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu J.T. a L.V., zastoupených advokátkou JUDr. M.M., na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze 3. března 1995 č j. 38 Ca 10/94-26 a rozhodnutí O.ú. P., pozemkového úřadu ze dne 8. července 1994 č.j. PÚ-R-134/91/II-197/94/PO za účasti Městského soudu v Praze a O.ú. P., pozemkového úřadu jako účastníků řízení a PF České republiky a obci L., zastoupené advokátem JUDr. M.M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky J.T. a L.V. podaly podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 3.3.1995 č.j. 38 Ca 10/94-26, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. P., pozemkového úřadu z 8.7.1994 č.j. PÚ-134/91/II-197/94/PÓ a navrhly - zrušení obou těchto rozhodnutí s odůvodněním, že uvedené orgány veřejné moci porušily jejich právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelky uvedly, že rozhodnutím O.ú. P., pozemkového úřadu z 23.11.1993 č.j. PÚ-R-134/91/I-311/93/PO bylo ohledně zemědělského majetku, na který uplatnily restituční nárok a jenž je v rozhodnutí přesně specifikován, v katastrálním území L., rozhodnuto, že nejsou jeho vlastnicemi, neboť vlastnictví k němu přešlo na čs. stát na základě kupních smluv uzavřených 27.4.1987 a 14.5.1987 a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek nebyl splněn. O opravném prostředku stěžovatelek rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení rozsudkem z 31.1.1994 č.j. 33 Ca 17/94-8. Soud ve svém rozhodnutí upozornil na to, že pozemkový úřad přehlédl, že novelizovaný zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění,
I.ÚS 108/95
definuje v §6 odst. 1 písm. t) nový restituční důvod, a to odnětí zemědělského majetku přikázáním do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. O.ú. P., pozemkový úřad novým rozhodnutím z 8.7.1994 č.j. PÚ-R-134/91/II-197/94-PO opět rozhodl, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi uvedených pozemků a k otázce, zda k přechodu nemovitostí na stát nedošlo již jejich přikázáním do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb. v roce 1950 zaujal stanovisko, že povinným pachtem nedošlo k přechodu vlastnického práva a že vlastnické právo přešlo na stát až kupními smlouvami. I proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podaly stěžovatelky opravný prostředek a Městský soud v Praze rozsudkem ze 3.3. 1995 č.j. 38 Ca 10/97-26 rozhodnutí správního orgánu potvrdil. K tomu stěžovatelky uvádějí, že ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiznává oprávněným osobám právo na vrácení majetku, který byl přikázán do užívání právnické osoby podle zákona č. 55/1947 Sb. nebo podle vládního nařízení č. 50 /1955 Sb. a opomenuly-li pozemkový úřad a soud tento restituční důvod, porušily právo, které jim přiznává čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Na výzvu Ústavního soudu se ke stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení.
Městský soud v Praze navrhl zamítnutí návrhu. Uvedl, že v projednávané věci přicházel v úvahu jedině restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., jehož podmínky však nebyly splněny, neboť kupní smlouvy z 27.4.1987 a 14.5.1987, podle nichž nemovitosti přešly na stát, nebyly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemohl být uznán, neboť i po přikázání nemovitostí do tzv. nuceného nájmu stěžovatelky nepřestaly být jejich vlastnicemi. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu z 26. června 1995 sp. zn. IV. ÚS 96/94.
Také O.ú. P., pozemkový úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že pozemkový úřad při svém rozhodování postupoval podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona o správním řízení a řídil se právním názorem Městského soudu v Praze vysloveným v jeho zrušujícím rozhodnutí.
Obec L., rovněž vyjádřila nesouhlas s ústavní stížností a uvedla, že rozhodnutí pozemkového úřadu a soudu jsou správná. Namítla, že ke ztrátě vlastnického práva došlo až prodejem nemovitostí v roce 1987, zatímco přikázání nemovitostí do povinného pachtu neznamenalo ztrátu vlastnictví a nelze je použít jako restituční důvod.
Stejně odmítavé stanovisko k návrhu zaujal PF České republiky.
Ústavní soud ze správního a soudního spisu zjistil, že informace stěžovatelek o řízeních před pozemkovým úřadem a soudem a o rozhodnutích z těchto řízení vzešlých odpovídají skutečnosti a lze z nich vycházet.
Ústavní soud v prvé řadě posuzoval opodstatněnost té části návrhu, v níž stěžovatelky poukazují na důvod restituce podle §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., na který původně poukázal sám soud ve svém zrušujícím rozsudku a přikázal pozemkovému úřadu, aby se případem zabýval i z tohoto hlediska. Ani pozemkový úřad ani soud tento restituční důvod neuznaly a vycházely při tom mimo jiné z nálezu Ústavního soudu z 26.6.1995 sp. zn. IV. ÚS 96/94 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 38, C.H.Beck, Praha 1995). V tomto rozhodnutí je uvedeno: "Svou povahou přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby- tzv. nucené (povinné) nájmy do restituční části zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku- do oblasti klasických restitučních důvodů nenáleží, neboť vlastnictví osob k nemovitostem přikázaným do nucených nájmů zůstávalo zachováno.
I.ÚS 108/95
Vlastník byl sice výrazně omezen ve svém právu věc užívat ( došlo postupně k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého vlastnictví), nicméně i při tomto omezení zůstalo vlastnictví zachováno, bylo převoditelné na jiné subjekty a přecházelo na právní nástupce vlastníka". Tento právní názor senátu Ústavního soudu, který sdílí nebo sdílela i právní teorie (srov. I. P.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, Praha 1997) však byl změněn stanoviskem pléna Ústavního soudu ze 4.11.1997 sp. zn. Pl. ÚS-st.5/97 zaujatým v řízení podle §23 zákona č. 182/1993 Sb. v souvislosti s řízením o ústavní stížnosti pod sp. zn. II. ÚS 267/96 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, č. 154, C.H. Beck, Praha 1998), podle něhož, stručně řečeno, důvod podle §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je plnohodnotným restitučním titulem. Zatímco však v uvedených případech šlo o vymezení okruhu oprávněných osob, v této věci nebylo o postavení stěžovatelek pochyb. Stanovisko pléna Ústavního soudu nároku stěžovatelek na vrácení nemovitostí nemůže svědčit, neboť prodejem nemovitostí v roce 1987 zanikl povinný pacht (nájem) podle zákona č. 55/1947 Sb. změněný vládním nařízením č. 50/1955 Sb. a zákonem č. 123/1975 Sb. na užívání k zajištění výroby a vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřichází v úvahu. V tom je zapotřebí dát pozemkovému úřadu a soudu plně za pravdu a návrh se z tohoto hlediska jeví jako zjevně neopodstatněný.
Jak správní orgán, tak soud se při posuzování věci a rozhodování o ní správně soustředily na restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., který přiznává oprávněným osobám právo na vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Státní orgány, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, měly ve znaleckém posudku dostatečně věrohodný podklad pro závěr, že smlouvy nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud jde o moment tísně, je nutno odkázat na ustálený výklad tohoto pojmu, který Ústavní soud podal v řadě svých rozhodnutí. Tísní podle restitučních zákonů se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy psychický stav, který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí tedy být pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro takový projev vůle jednající osoby, že jedná ke svému neprospěchu. Přitom samotné společenské klima a společenský systém, v nichž byl právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako tíseň. Pozemkový úřad i soud se těmito aspekty podrobně zabývaly a dospěly k závěru,že stěžovatelky neuzavíraly kupní smlouvy v situaci, která má znaky tísně. Správní orgán i soud se důsledně věnovaly všem námitkám stěžovatelek a učinily závěr, že podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nejsou splněny a Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho revizi. I z tohoto hlediska je návrh zjevně neopodstatněný.
Na závěr dlužno uvést, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání vlastnické právo existující, zatímco v projednávaném případě stěžovatelky vlastnicemi nemovitostí nejsou, neboť je na základě platných kupních smluv převedly na jiného vlastníka.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
V Brně dne 7. května 1998
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu