ECLI:CZ:US:2015:1.US.1082.14.1
sp. zn. I. ÚS 1082/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Romana Bočka, MBA, právně zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem Praha, Trojanova 12, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícímu ve výkonu dozoru státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, v trestní věci vedené policejním orgánem pod č. j. ÚOOZ-191/TČ-2012-200402, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 5 NZT 31/2013 a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 4 VZV 5/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, podanou podle §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným postupem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud zakázal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, vykonávat dozor podle §174 trestního řádu v trestní věci vedené policejním orgánem pod č. j. UOOZ-191/TČ-2012-200402. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení a ústavní stížnost projednal a rozhodl o ní přednostně podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí bylo zjištěno, že záznamem o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu ze dne 9. 1. 2013 č. j. UOOZ-191/TČ-2012 bylo policejním orgánem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, rozšířeno zahájení úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) trestního zákoníku a pro trestný čin podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, neboť v rámci prováděného prověřování byly zjištěny nové skutečnosti, které důvodně nasvědčují tomu, že mohlo dojít také ke spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a trestného činu podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla napadeným usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že podle jeho názoru dozor v přípravném řízení vykonává věcně i místně nepříslušný státní zástupce a rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo vydáno věcně i místně nepříslušným státním zástupcem. Ve své poměrně rozsáhlé argumentaci stěžovatel rozporuje zejména usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012, kterým byla trestní věc Boček a spol. podle §25 tr. řádu per analogiam ve spojení s §12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), odňata Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a přikázána k výkonu dozoru státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava. Stěžovatel tvrdí, že toto usnesení se netýkalo trestní věci Boček a spol., nýbrž jiné trestní věci.
5. Touto jinou trestní věcí mělo být zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012 podle §158 odst. 3 tr. řádu pod č. j.: UOOZ-19l/TČ-2012-200402 pro "podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit JUDr. Libor Grygárek v postavení náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze společně s dalšími úředními osobami a dále trestných činů sjednávání výhody při zadávaní veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měli dopustit JUDr. Roman Janoušek, Tomáš Hrdlička, Ivo Ritting, Ing. Jiří Toman a další tehdy neustanovené osoby. Společné jednání těchto osob při páchání trestné činnosti naplňovalo také znaky skutkové podstaty zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku. Podle §15 odst. 1 písm. d) a §15 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád státního zastupitelství"), byl k výkonu dozoru příslušný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, avšak usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012 byla trestní věc Grygárek a spol. podle přikázána k výkonu dozoru Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava.
6. Prověřování ve vztahu ke stěžovateli a ostatním (trestní věc Boček a spol.) bylo podle stěžovatele zahájeno až o rok později, a to záznamem ze dne 9. 1. 2013 č. j.: UOOZ-191/TČ-2012-200402, "pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a dalších trestných činů, který skutkově postihuje jednání, jež je popsáno ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání." Podle přesvědčení stěžovatele tak neexistují žádné důvody, aby bylo vedeno společné řízení o těchto dvou trestních věcech.
7. Stěžovatel současně tvrdí, že je stíhán pro skutek, který je dle usnesení o zahájení trestního stíhání právně kvalifikován jako trestný čin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, u nějž hrozí sazba trestu odnětí svobody na jeden rok až šest let. Skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán v Praze 1, tedy v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1. K výkonu dozoru nad zákonností v přípravném řízení trestním je podle jeho názoru věcně i místně příslušný státní zástupce činný u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1.
8. Stěžovatel zastává názor, že podjatost vrchního státního zástupce v Praze, jež byla důvodem delegace, byla dána pouze v trestní věci Grygárek a spol., avšak nebyla dána vůči žádné osobě v trestní věci Boček a spol.
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel shrnul, že příslušnost zákonného soudce v přípravném řízení trestním je odvozena od příslušnosti státního zástupce vykonávající dozor. Z toho vyplývá, že stejné požadavky, které jsou kladeny na dodržování pravidel určujících zákonného soudce, je nezbytné aplikovat i na dodržování pravidel určujících příslušnost státních zástupců, pokud v jejich důsledku dochází k ovlivnění pravidel určujících zákonného soudce. Trestní stíhání stěžovatele zahájil věcně a místně nepříslušný státní zástupce, který podal mj. návrh na vzetí obviněného do vazby. O tom rozhodoval soudce Okresního soudu v Ostravě. Pokud by trestní řízení vedl věcně a místně příslušný státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, rozhodoval by o vazbě (a dalších úkonech přípravného řízení) soudce Obvodního soudu pro Prahu 1. Postupem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci tak došlo k porušení čl. 38 Listiny, které nebylo napraveno ani státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství.
II.
10. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství identickými procesními námitkami stěžovatele již zabýval v postavení stížnostního orgánu (v rámci rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání) a dohledového orgánu (v rámci vyřizování podnětu k výkonu dohledu stěžovatele). I nadále nelze souhlasit s námitkou stěžovatele stran údajné věcné a místní nepříslušnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 4 VZV 5/2013, resp. státního zástupce Nejvyššího státní zastupitelství k vydání navazujícího stížnostního rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 5 NZT 31/2013 z důvodu stěžovatelem dovozované neexistence důvodů pro vedení společného řízení podle §20 trestního řádu ohledně osoby stěžovatele a dalších doposud obviněných osob. Účastník podrobně popisuje vztahy mezi jednotlivými obviněnými osobami a posloupnost provedených úkonů v trestním řízení.
11. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, v obsáhlém a velmi podrobně vypracovaném vyjádření především uvedlo, že usnesením tohoto státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. 4 VZV 5/2013 byla podle §23 odst. 1 tr. řádu per analogiam k urychlení řízení část trestní věci ze společného řízení vyloučena, přičemž v předmětném usnesení jsou podrobně rozvedeny důvody, proč je ve věci od počátku vedeno společné řízení a proč v této fázi řízení vznikl důvod část trestního řízení ze společného řízení vyloučit. Státní zastupitelství rovněž předložilo usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 2 NZT 11/2014, kterým byly stížnosti podané do výše uvedeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, zamítnuty jako nedůvodné a argumentace Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, jako správná potvrzena. K otázce určení místní příslušnosti státního zastupitelství účastník podrobným způsobem rozvedl úpravu příslušnosti státního zástupce a příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení. Ke konkrétní trestní věci stěžovatele pak uvedl, že na základě skutkových okolností (podrobně popsaných ve vyjádření) po celou dobu prověřování trestné činnosti existovaly důvody pro konání společného řízení o všech podezřelých skutkových okolnostech, a to jak v rovině osobní, tak věcné souvislosti, přičemž nebylo možné ani přistoupit k vyloučení některých dílčích skutků ze společného řízení, neboť by to bylo v rozporu s hlediskem hospodárnosti a účelnosti řízení jakožto esenciálním předpokladem takového procesního postupu. Rovněž by v případě vyloučení některého skutku hrozila dekonspirace dosud utajeně vedeného prověřování, a tím pádem i znemožnění dosažení samotného účelu trestního řízení (§1 tr. řádu).
12. Účastník dále uvedl, že věcná příslušnost vrchního státního zastupitelství k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vyplývá z §15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství ve vztahu k podezření ze spáchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku a ve vztahu k trestnímu stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku spáchaný v souvislosti s odhalováním trestného činu podle hlavy páté zvláštní části trestního zákoníku (resp. podle hlavy deváté zvláštní části dříve platného trestního zákona). U dalších trestných činů, ohledně nichž z výše uvedených důvodů objektivní a subjektivní souvislosti muselo být obligatorně konáno společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. řádu, pak příslušnost vyplývá z tehdejšího §15 odst. 2 (nyní se jedná o §15 odst. 3) jednacího řádu státního zastupitelství. Navíc je zde z hlediska povahy zajištěných důkazů dáno i fakultativní kritérium pro konání společného řízení podle §20 odst. 1 věty druhé tr. řádu, neboť vyhodnocení a posouzení zajištěných důkazů v jednom společném řízení je současně vhodné z hlediska rychlosti a hospodárnosti, neboť tímto postupem je zabezpečeno nejrychlejší komplexní posouzení všech spolu souvisejících relevantních skutečností. Místní příslušnost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, byla pro celé trestní řízení založena rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství o odnětí a přikázání věci.
13. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli, který ve vyjádření ze dne 16. 7. 2014 uvedl, že na své ústavní stížnosti trvá.
III.
14. Před vlastním posouzení ústavní stížnosti je třeba poukázat na skutečnost, že první ústavní stížnost, kterou stěžovatel proti shora uvedenému postupu orgánů činných v trestním řízení podal dne 23. 9. 2013, byla usnesením příslušného senátu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. IV ÚS 2896/13 odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť senát dospěl k závěru, že pokud stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu podle zákona o státním zastupitelství a řízení o tomto podnětu nebylo dosud ukončeno, je ústavní stížnost předčasná, tj. nepřípustná. Vyrozumění o způsobu výkonu dohledu ze strany Nejvyššího státního zastupitelství bylo stěžovateli doručeno dne 15. 10. 2013, přičemž z jeho závěru vyplývá, že v postupu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, nebylo shledáno pochybení v podobě nezákonného nebo zjevně nesprávného postupu v trestní věci stěžovatele. Stěžovatel proto podal ústavní stížnost novou, přičemž tato byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 3. 2014 (k poštovní přepravě dána dne 20. 3. 2014). S ohledem na skutečnost, že usnesení sp. zn. IV. ÚS 2896/13 bylo stěžovateli doručeno až dne 20. 2. 2014, je nutno považovat jeho ústavní stížnost za podanou ve lhůtě stanovené zákonem, neboť jiným přístupem ze strany Ústavního soudu by mohlo dojít k odepření spravedlnosti.
15. Ústavní soud ustáleně potvrzuje svůj maximálně zdrženlivý přístup při přezkumu rozhodnutí vydaných v rámci přípravné fáze trestního stíhání. Ústavní soud se necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
16. V nyní posuzovaném případě spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že dle jeho názoru činí úkony v trestním řízení, které se týká jeho osoby, nepříslušné státní zastupitelství. Jeho nepříslušnost vyvozuje zejména z toho, že nebyly a nejsou dány důvody pro vedení společného řízení s ostatními obviněnými (věc Grygárek a spol.) a že podjatost vrchního státního zástupce v Praze, jež byla důvodem delegace, byla dána pouze v trestní věci Grygárek a spol., avšak nebyla dána vůči žádné osobě v trestní věci Boček a spol.
17. Ústavní soud musí na tomto místě předeslat, že se necítí být v této fázi trestního řízení oprávněným zasahovat do činnosti soustavy státního zastupitelství v tom smyslu, že by snad podrobně přezkoumával důvody, jež vedly orgány činné v trestním řízení k tomu, že bylo vedeno společné trestní řízení u několika, dle názoru státního zastupitelství (na rozdíl od názoru stěžovatele) vzájemně propojených věcí. Je záležitostí těchto orgánů, aby vzájemnou propojenost jednotlivých věcí (resp. osob obviněných) zhodnotily a podle toho rozhodly, zda je nutno vést trestní stíhání samostatně nebo společně.
18. Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že z ustanovení §20 tr. řádu, upravujícího konání společného řízení, je obecně dovozována povinnost vést společné trestní řízení jednak na základě subjektivní souvislosti trestné činnosti, nebo na základě objektivní souvislosti posuzované trestné činnosti, případně i na základě kombinace obou výše uvedených skutkových souvislostí, tedy v situaci, kdy část rozsáhlé trestné činnosti spolu souvisí (a je o ní vedeno společné řízení), na základě skutečnosti totožného pachatele, a v části je souvislost trestné činnosti dána totožností (resp. příbuzností) skutku spáchaného více pachateli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 4 Nd 422/2000; z doktrinálních názorů lze zmínit např. Jelínek, Jiří. Trestní právo procesní. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Leges, 2013, str. 218, nebo Šámal, Pavel et al. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 313).
19. Podle shora citovaných obecných hledisek Ústavní soud posoudil jak vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (na základě usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2896/13 poslední prostředek k ochraně práva stěžovatele)), jímž uzavřelo řízení o podnětu k výkonu dohledu, tak předchozí usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, a lze konstatovat, že jeho odůvodnění reaguje na všechny relevantní námitky stěžovatele, včetně námitky nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava. Výslovně se věnuje rovněž argumentaci ve prospěch objektivních a subjektivních souvislostí mezi jednotlivými trestními věcmi ve fázi prověřování, z nichž vyplývá nutnost vedení společného řízení.
20. Při posuzování shora uvedené problematiky je třeba brát v úvahu rovněž skutečnost, že příslušnost státního zastupitelství k výkonu dozoru je upravena podzákonným právním předpisem (viz vyhláška o jednacím řádu státního zastupitelství). Ústavní soud sice již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2632/12 konstatoval, že "právní úprava místní příslušnosti státního zastupitelství vykazuje ústavní deficity zejména z hlediska stupně právní síly právního předpisu, v němž je obsažena (s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny)", nicméně kromě uvedené dosud platné vyhlášky není jiného právního předpisu, jímž by se příslušnost státního zastupitelství řídila. Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že v současné době probíhá řízení vedené pod sp. zn. Pl ÚS 4/14, jehož předmětem je návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení této vyhlášky. Toto řízení nebylo dosud ukončeno.
21. Ústavní soud je nucen konstatovat, že na základě současné právní úpravy, i s odvoláním na shora uvedenou omezenou kasační intervenci Ústavního soudu na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, neshledal důvod do již založené příslušnosti státního zastupitelství zasahovat, případně rušit již zahájená trestní stíhání konkrétních osob. Uvedené konstatování je o to opodstatněnější u nyní projednávané ústavní stížnosti, neboť námitka nepříslušnosti státního zastupitelství se neopírá o žádné aktuální, ústavní stížností napadnutelné rozhodnutí soudu v přípravném řízení, jehož příslušnost by bylo možno posoudit v kontextu §26 tr. řádu a čl. 38 odst. 1 Listiny, dle něhož "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon".
22. Ústavní soud dal najevo ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1885/12 ze dne 12. 6. 2012 (http://nalus.usoud.cz), že "se námitkou místní nepříslušnosti státního zástupce, která nepředstavuje bez dalšího zásah do práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny (a je upravena podzákonným právním předpisem), nezabýval. Stěžovatel ostatně má k dispozici prostředky, kterými může proti tvrzené nepříslušnosti dozorového státního zástupce brojit, a to v průběhu celého trestního řízení ... Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v této fázi neshledal v postupu obecného soudu stav nepřípustné svévole či libovůle, a stěžovatel ve stále probíhajícím řízení i nadále uplatňuje svá procesní práva podle trestního řádu, odmítl námitku stěžovatele o odnětí zákonnému soudci jako zjevně neopodstatněnou".
23. V dané věci byla místní příslušnost státního zastupitelství založena rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012, jímž byla věc odňata Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (z již shora uvedených důvodů) a přikázána k výkonu dozoru státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava. Odůvodnění uvedeného postupu podjatostí vrchního státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v situaci, kdy byl prověřován jeho náměstek, nelze považovat za exces, jež by měl mít dopad do základních práv zúčastněných osob, v daném případě do práv stěžovatele. Tímto konstatováním však není nikterak zpochybněna skutečnost, že obecný soud bude v řízení před ním probíhajícím posuzovat s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem také přípustnost důkazů získaných v průběhu celého přípravného řízení. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v této fázi neshledal v postupu státního zastupitelství nepřípustnou svévoli či libovůli, a stěžovatel ve stále probíhajícím trestním řízení může i nadále uplatňovat svá procesní práva podle trestního řádu, neshledal ani důvod pro svůj zásah do tohoto řízení.
24. Stěžovatel odmítnutím ústavní stížnosti ani neztrácí možnost brojit proti případné nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení ve fázi po podání obžaloby, resp. v rámci opravných prostředků, které trestní řád obviněnému (obžalovanému) poskytuje. Otázka stěžovatelem tvrzené místní nepříslušnosti státního zastupitelství se ze své podstaty neomezuje jen na rozhodnutí napadená touto ústavní stížností, ale též na další postup zmíněných orgánů činných v trestním řízení, včetně sepisu obžaloby a jejího zastupování před soudem.
25. Na základě shora uvedených skutečností a vzhledem k zásadě minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na procesní práva stěžovatele podle trestního řádu ani nepovažoval za nutné postupovat dle §39 zákona o Ústavním soudu, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu