ECLI:CZ:US:2004:3.US.554.03
sp. zn. III. ÚS 554/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M. proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze z 6. 10. 2003 sp. zn. KZv 289/2003, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení policejního rady Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, z 9. 9. 2003 ČTS: PSP-2241/HK-4-2003, kterým bylo vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání.
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta jím podaná stížnost směřující vůči tamtéž uvedenému usnesení policejního orgánu, jímž bylo vůči stěžovateli (a dalším osobám) podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. řád") zahájeno pro blíže popsaný skutek trestní stíhání, a to z důvodu podezření ze spáchání trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, obsahujícím kautelu, dle níž nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Okruh svých blíže rozvedených námitek opíral o přesvědčení, že v napadeném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání není správně dovozena objektivní stránka trestného činu, neboť popsané jednání není protiprávním ve smyslu porušení pravidel hospodářského styku. Rovněž zdůraznil jím nazíranou absenci explicitního označení úmyslného jednání, jež je nutným subjektivním předpokladem pro možnost podřazení stíhaného jednání skutkové podstatě vymezené v §127 odst. 1 trestního zákona Domnívá se, že s jeho takto formulovanými stížnostními výhradami se dozorový státní zástupce v usnesení ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. KZv 289/2003 řádně nevypořádal. Proto se domáhal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
Ústavní soud ve vztahu k posuzované problematice a genezi svého pohledu na ni nejprve připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle tr. řádu [sp. zn. III. ÚS 539/98 (nepublikováno)].
Ústavní soud zaujal stanovisko, že pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by potom ústavní stížnost po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele mohla přicházet v úvahu [sp. zn. IV. ÚS 316/99 (nepublikováno), sp. zn. IV. ÚS 349/99 (nepublikováno), sp. zn. IV. ÚS 408/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, usn. č. 65, str. 353 a násl.), sp. zn. I. ÚS 182/01 (nepublikováno), sp. zn. II. ÚS 366/01 (nepublikováno)]. Pokud tedy došlo k situaci, kdy byl stěžovatel v souvislosti se sdělením obvinění rovněž postižen vazbou, posouzení jeho eventuálních vad z hledisek kritérií ústavnosti ze strany Ústavního soudu mohl případně dosáhnout (při splnění příslušných zákonných předpokladů) návrhem směřujícím proti předmětným rozhodnutím o vazbě (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 43; str. 363 a násl.; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99, tatáž sbírka, svazek 17, nález č. 30, str. 221 a násl.). Na naposled citované nálezy konečně stěžovatel odkazuje i v rámci své argumentace v souvislosti s výtkami směřujícími vůči nedostatečně popsané subjektivní stránce trestného činu, přičemž je třeba zdůraznit, že současně odhlíží od naznačeného kontextu těchto rozhodnutí.
Od uvedeného názoru se neodchýlil Ústavní soud ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle §160 odst. 7 tr. řádu stížnost [sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 741/02, sp. zn. IV. ÚS 47/03, sp. zn. II. ÚS 158/03, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 268/03, sp. zn. II. ÚS 289/03, sp. zn. II. ÚS 364/03 (nepublikovaná usnesení)].
Opodstatněnost uvedených úvah opíral o stanovisko opakovaně vyjadřované ve své judikatuře reflektující zásadu zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a nalézající svůj výraz v principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi na margo toho, co bylo uvedeno, rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03 nepublikovaná usnesení)]. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, Ústavní soud překonal v podstatě s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování, v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105, str. 471 a násl.), v němž podrobil ústavněprávnímu přezkumu usnesení okresního státního zastupitelství vydané ke stížnosti směřující do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, když jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Odůvodnění rozhodnutí státního zástupce reagující na stížnost vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož rozhodovací důvody byly konstruovány obecným a povšechným způsobem, potom Ústavní soud shledal z hlediska ústavně zaručených kautel, tj. z pohledu postulátu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s §134 odst. 2 tr. řádu), nedostatečným, a tudíž nepřezkoumatelným, když na konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo okresní státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit.
Takto odepřením spravedlnosti, spočívajícím v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů, zatížené rozhodnutí proto posléze nálezem zrušil. Lze tedy říci, že právě v důsledku materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého denegationis iustitiae, jež našlo výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění tehdy napadeného rozhodnutí, se Ústavní soud odchýlil od své dosavadní judikatury a ingeroval do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení kasací rozhodnutí o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání však Ústavní soud svému přezkumu ani v tomto případě nepodrobil.
Citovaný nález ovšem nelze, a to i s ohledem na shora uvedené momenty z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plynoucí, interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem.
Je třeba zdůraznit, že nyní posuzovaný případ stěžovatele vykazuje zcela zásadní odlišnosti. Státní zástupce se s výhradami uplatněnými ve stížnosti směřující do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal. Na okraj se zdůrazňuje, že dle dikce §134 odst. 2 tr. řádu je v odůvodnění třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Pokud tedy státní zástupce v odůvodnění rozhodnutí vyložil konkrétní obsah jednotlivých komponentů napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání reflektující jeho zákonem požadované náležitosti (§160 odst. 1 tr. řádu), resp. vyjádřil se k argumentaci stěžovatelem předestřené s důsledky označení v něm dle jeho názoru oprávněně uvedených podstatných náležitostí tohoto usnesení, a to v rozsahu, v němž to podle povahy věci a fáze, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu, a jenž byl dostatečným z hlediska postulátů vyjmenovaných v citovaném ustanovení trestního řádu, nezbývá než uzavřít, že svým povinnostem řádně dostál; když se sluší současně uvést, že právě z počáteční fáze trestního řízení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí [sp. zn. II. ÚS 258/02 (nepublikováno)].
K samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba dodat, že stěžovatel zcela zjevně přeceňuje stylistickou pregnantnost kladenou na obsah takovýchto usnesení, která ovšem přirozeně musejí vykazovat náležitosti tr. řádem požadované (§134 odst. odst. 1 a 2, §160 odst. 1 tr. řádu). Podle §160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Znaky skutku podřazeného skutkové podstatě trestného činu podle §127 odst. 1 trestního zákona jsou v usnesení policejního rady Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 9. 9. 2003 ČTS: PSP-2241/HK-4-2003 obsaženy potud, pokud je tyto znaky co do intencí zákonných požadavků možno v této fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností (odůvodňujících zahájení trestního stíhání) blíže rozvést a logicky, včetně subjektivní stránky, vyplývají z konstelace skutkových okolností ve výroku napadeného usnesení popsaných.
Z předmětného usnesení se bez pochybností podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se domnívá stěžovatel. Formulace jej zachycující v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném konkrétním případě, se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu).
Provádět výklad, zda v usnesení o zahájení trestního stíhání popsané protiprávní jednání spadá (či nikoliv) pod rozsah pojmu "pravidla hospodářského styku", kterýžto závěr stěžovatel rozporuje, potom Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, neboť toto posouzení je primárně plně v pravomoci orgánů činných v trestním řízení, když konečným způsobem případně spadá, bude-li v dané trestní věci podána obžaloba, pod jurisdikci trestního soudu.
Pokud tedy bylo trestní stíhání vůči stěžovateli zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].