ECLI:CZ:US:2003:2.US.258.02
sp. zn. II. ÚS 258/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 4 KZv 17/2002, za účasti Krajského státního zastupitelství Ostrava jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 26. 4. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, dle čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a konečně dle čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal vyšetřovací spis Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Ostrava, sp. zn. KVSM-186/21-2001, z něhož zjistil následující:
Uvedený policejní orgán vydal dne 1. 2. 2002 usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalšího obviněného Ing. P. N. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Ve výroku svého usnesení popsal skutek, ze kterého stěžovatele obvinil a konstatoval, že uvedené skutečnosti vyplynuly z důkazů zjištěných prověřováním. Tyto důkazy podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání si stěžovatel podal stížnost. Poukazoval v ní na nedůvodnost zahájení trestního stíhání, na nevyjasněnost právních aspektů obchodní činnosti, pro niž je stíhán, a na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě svým usnesením ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 4 KZv 17/2002, zamítl stížnost jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení uvedl, že policejní orgán dodržel všechny podmínky vyžadované ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu. Provedl rozsáhlé prověřování, v jehož průběhu opatřil potřebné podklady a četná nezbytná vysvětlení k objasnění skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Stížnostní orgán upozornil, že případná trestní odpovědnost dalších osob bude řešena v průběhu vedeného trestního řízení s ohledem na důkazní stav podložený vyšetřovacími úkony. Neshledal v daném okamžiku trestního řízení podmínky pro případnou změnu právního posouzení skutku dle §160 odst. 6 trestního řádu ani pro zrušení nezákonného nebo neodůvodněného rozhodnutí policejního orgánu dle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, případně pro zastavení trestního stíhání dle §172 trestního řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního orgánu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na obsah usnesení o zahájení trestního stíhání, jež je dle jeho názoru zcela nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Má za to, že policejní orgán v usnesení provedl pouze výčet různých důkazních prostředků. Neuvedl však, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké úvahy byly podkladem pro jeho závěry. Upozorňuje také na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96, v němž Ústavní soud konstatoval zásah do ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování a zrušil řádně neodůvodněné usnesení orgánu činného v trestním řízení. Uvádí dále, že z ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že pro řádné a zákonné zahájení trestního stíhání se vyžaduje alespoň vyšší míra pravděpodobnosti, že došlo ke spáchání trestného činu konkrétní osobou. Za situace, kdy obsah shromážděných důkazů odporuje verzi uváděné policejním orgánem, nemůže dle přesvědčení stěžovatele dojít k zahájení trestního stíhání. Vymezení skutku považuje za zmatečné i s ohledem na neujasněnost otázky případné účasti více údajných pachatelů. Dle jeho přesvědčení stížnostní orgán nerespektoval stěžovatelova základní lidská práva, když se nezabýval správností a zákonností usnesení o zahájení trestního stíhání a nezrušil je. Stěžovatel neví, které skutečnosti uvedené ve sdělení obvinění jsou mu kladeny za vinu, a považuje tudíž zahájení trestního stíhání za protiústavní.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Krajské státní zastupitelství v Ostravě, aby se coby účastník řízení vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství uvedlo, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalšího obviněného je v souladu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu. Obsahuje velmi podrobný popis skutku. Jednání bylo místně a časově vymezené a obsahovalo upřesnění podílů obviněných na společném jednání. Takto podrobně konkretizovaný skutek vylučuje jeho záměnu s jiným skutkem. Výrok usnesení dále obsahuje zákonné označení trestného činu, který byl v tomto skutku spatřován, včetně vymezení tzv. podvodného úmyslu. Obvinění jsou v usnesení řádně označeni. V odůvodnění předmětného usnesení jsou uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Stížnostní orgán uvedl, že při svém rozhodování přihlédl k záměru zákonodárce, jenž preferuje potřebu přesného označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Připomněl, že jde o prvotní rozhodnutí, na jehož podkladě může stěžovatel v dalším řízení plně realizovat své právo na obhajobu. Krajské státní zastupitelství se proto domnívá, že s ohledem na odpovídající stav trestního řízení nedošlo k závažným procesním vadám přípravného řízení či k porušení práva na obhajobu. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení otázky přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Zahájení trestního stíhání je po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, formalizováno nyní usnesením o zahájení trestního stíhání. Po dřívějším opatření, které bylo sice přezkoumatelné, ale nikoli v rámci řádného opravného řízení, zákon nyní předepisuje formu usnesení, proti níž je přípustná stížnost. V daném případě stěžovatel tento řádný opravný prostředek vyčerpal. Napadené rozhodnutí stížnostního orgánu je pravomocné a konečné, a může být tudíž podrobeno v níže specifikovaném, omezeném rozsahu Ústavním soudem.
Sdělení obvinění představuje prvotní procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo zahájeno a následně realizováno. Je zřejmé, že svou povahou je pokryto ochranou poskytovanou článkem 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (srov. čl. 83 Ústavy) vyplývá, že Ústavní soud nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti sdělení obvinění. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude v posledku postaveno vlastní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžné kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a soudním přezkumem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78). Ústavní soud, veden zásadou subsidiarity a principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn toliko přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo obvinění sděleno, je v souladu s článkem 8 odst. 2 Listiny, případně s jinými základními právy. Zabýval se proto tím, zda policejní orgán sdělil stěžovateli obvinění z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád, a který proto nevybočil z mezí ústavnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Stejnou námitku uplatnil ve své stížnosti proti tomuto usnesení. Krajské státní zastupitelství se jeho námitkou zabývalo, v postupu vyšetřovatele však neshledalo žádné pochybení. Ústavní soud usnesení stížnostního orgánu podrobil v dané perspektivě přezkumu.
Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele obsahuje všechny náležitosti upravené v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v něm dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, jenž sestává z obsáhlého výčtu navazujících právních úkonů a který stěžovatel i obviněný N. svým jednáním naplnili. Skutek místně a časově vymezil a upřesnil podíly obviněných na společném jednání. Označil i trestný čin, jež v tomto skutku spatřoval včetně vymezení podvodného úmyslu. Neopomněl ani odpovídajícím způsobem označit stěžovatele. V odůvodnění usnesení označil skutečnosti, jež odůvodňovaly závěr o důvodnosti trestního stíhání. Okolnost, že usnesení postrádá úvahy rozhodujícího orgánu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, nepovažuje Ústavní soud za pochybení, jež by mělo ústavní rozměr. Ústavní soud akceptuje názor stížnostního orgánu vyslovený ve vyjádření k ústavní stížnosti, že je nutno přihlédnout k záměru zákonodárce, jenž v nové formě - usnesení o zahájení trestního stíhání - preferuje potřebu přesného označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tuto podmínku danou ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu policejní orgán splnil, když z opatřených podkladů a vysvětlení vyčlenil skutečnosti, jež důvodně nasvědčovaly tomu, že stěžovatel spáchal trestný čin, a tyto skutečnosti v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesně popsal. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že je usnesení o zahájení trestního stíhání nepřezkoumatel- né. Z těchto důvodů shledal odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 271/96 jako nepřípadný. Ústavní soud akceptuje i názor stížnostního orgánu, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že trestné jednání nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu prokázáno a ve skutkové větě popsáno v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V postupu stížnostního orgánu tak Ústavní soud neshledal pochybní ústavního rozměru.
Ústavní soud se nezabýval námitkami stěžovatele, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu stále provádějí dokazování. Námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky řízení předjímat (srov. např. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94). Jak vyplývá z úvodních obecnějších poznámek, nepřísluší mu v tomto směru postup příslušných orgánů přezkoumávat.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by byl stěžovatel jakkoli dotčen na svých ústavně zaručených právech. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu