ECLI:CZ:US:2002:4.US.535.02
sp. zn. IV. ÚS 535/02
Usnesení
IV. ÚS 535/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. Z., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2002, čj. SV 18/2002-4, a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2002, čj. 2 KZv 80/2002-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 6. 2002, čj. SV 18/2002-4, zahájil trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze dvou trestných činů křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 tr. zák. Usnesením téhož státního zástupce ze dne 17. 6. 2002, čj. SV 18/2002-9, bylo uvedené rozhodnutí pro písařskou chybu ve výroku opraveno tím způsobem, že citované ustanovení tr. zák. bylo precizováno na ust. písm. a) odst. 1 §175 tr. zák. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 7. 2002, čj. 2 KZv 80/2002-8, stížnost stěžovatele do uvedeného usnesení o zahájení trestního stíhání podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla, když konstatovala, že splňuje veškeré náležitosti ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu.
Citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností, v níž v podstatě opakuje argumenty předestřené již ve stížnosti do prvostupňového rozhodnutí státního zástupce, neboť se domnívá, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje především v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání není v souladu s §3 odst. 4 tr. řádu, když v něm údajně chybí obligatorně dané znaky, které by měly zajistit, aby posléze nedošlo k jinému popisu skutku, chybí znak určující objektivní stránku, jakož i stránku subjektivní, a pokud je stěžovatel stíhán pro dva skutky, jak je v něm uvedeno, potom není druhý skutek vymezen, což může podle jeho přesvědčení vést ke zpochybnění, pro jaký trestný čin má být stíhán. Rovněž jím mělo dojít k porušení práva na obhajobu, neboť v době, kdy mu napadené usnesení bylo doručeno, podle svého tvrzení nedostal možnost zvolit si obhájce a "byl veden k tomu, aby ve věci vypovídal". Respektováno nebylo ani právo na rovnost účastníků řízení, když v rámci vyšetřování nebyly provedeny jím navrhované důkazy s poukazem na to, že je lze provést u hlavního líčení, čímž byla zasažena práva stěžovatele, zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, které výtky stěžovatele odmítlo a poukázalo na jeho možnost podat podnět k výkonu dohledu k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podle zákona č. 283/1993 Sb. Z tohoto důvodu navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti.
V návaznosti na uvedené Ústavní soud konstatuje, že možnost podat podnět k realizaci výkonu dohledu ve smyslu citovaného zákona (§12c a násl. ve spojení s §16a zákona č. 283/1993, o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů) nelze podřadit pod procesní prostředky k ochraně práva, které má na mysli ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavném soudu, neboť tento podnět nesplňuje všechna kritéria uvedeným ustanovením předpokládaná (srov. obdobně nález ve věci sp. zn. III. ÚS 87/99).
Dříve než se Ústavní soud zabýval vlastními skutkovými tvrzeními stěžovatele, zaměřil se nejprve na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený v ústavní stížnosti, tj., že usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu, je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud bezvýhradně nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Ústavní soud se necítil být oprávněn zasahovat do samotného začátku trestního stíhání ani v době, kdy se toto zahajovalo opatřením nazvaným sdělení obvinění, proti němuž nebylo možno podat opravný prostředek (usnesení, sp. zn. IV. ÚS 349/99, sp. zn. IV. ÚS 408/99) a od tohoto názoru se nehodlá odchylovat ani nyní, po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. V tomto směru je třeba odkázat na závěry deklarované v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou (srov. obdobně usnesení, sp. zn. I. ÚS 486/01).
Ústavní soud tak toliko nad rámec vlastních rozhodovacích důvodů vedoucích k odmítnutí ústavní stížnosti dodává, že ani v případě posouzení věcné opodstatněnosti návrhu by se nemohl s vývody stěžovatele ztotožnit. Pakliže namítá neúplnosti v podstatných obsahových náležitostech napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, nebylo by mu lze v tomto směru přisvědčit, když zcela zjevně přeceňuje stylistickou pregnantnost kladenou na obsah takovýchto usnesení, která ovšem přirozeně musejí vykazovat náležitosti tr. řádem požadované (§134 odst. odst. 1, odst. 2, §160 odst. 1 tr. řádu). Podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněného obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Posuzováno těmito měřítky, Ústavní soud výtky stěžovatele shora uvedené neshledal opodstatněnými.
Znaky skutku podřazeného skutkové podstatě trestného činu podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. jsou v usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2002, čj. SV 18/2002-4, obsaženy potud, pokud je tyto co do intencí zákonných požadavků možno v této fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností (odůvodňujících zahájení trestního stíhání) blíže rozvést a logicky, včetně subjektivní stránky, vyplývají z konstelace skutkových okolností ve výroku napadeného usnesení popsaných. Ve vztahu k danému trestnému činu nelze pominout ani poučení svědka o trestních následcích křivé výpovědi, a to před jeho výslechem (§101 odst. 1 al. druhá tr. řádu). Z usnesení státního zástupce se bez pochybností podává, který objekt trestného činu měl být označeným jednáním zasažen, a to dvěma tam konstatovanými útoky (srov. i oprávnění plynoucí z §176 odst. 2 tr. řádu), když dikce citovaného ustanovení nevyžaduje, aby v důsledku křivé výpovědi bylo vydáno nesprávné rozhodnutí soudu. Toto jednání musí mít toliko vztah k okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. S ohledem na presumpci neviny a důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se domnívá stěžovatel. Formulace jej zachycující v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném konkrétním případě, se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podání obžaloby (§176 tr. řádu). Pouze v případech zřejmého vykročení z těchto intencí, a tím i z mezí ústavnosti, se jeví Ústavnímu soudu nezbytným, a to pouze za situací výše popsaných, kdy jsou tato pochybení způsobilá se promítnout do zmíněných zásahů do ústavně zaručených základních práv (např. v souvislosti s rozhodnutím o vazbě), vstupovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť možnost svého zásahu, jak již řečeno, v těchto případech považuje za nutné vykládat přísně restriktivním způsobem, a to i z toho důvodu, že důvodnost zahájení trestního stíhání vznesením obvinění formou usnesení je v podstatě předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu s ohledem na zásadu subsidiarity, uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti, přísluší se jí zabývat toliko tehdy, kdy se předmětné usnesení svým obsahem zcela vymyká ústavním pořádkem a zákonem (tr. řádem) vymezenému procesněprávnímu rámci.
Ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatele, týkajícím se postupu orgánů činných v trestním řízení po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, potom postačí odkázat na shora uvedené závěry stran ingerence Ústavního soudu do věcí před orgány veřejné moci pravomocně neskončených, aniž by bylo nutno pro řečené se jimi blíže zabývat. V této souvislosti konečně nelze odhlédnout ani od formulace petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, a ve kterém stěžovatel požaduje pouze zrušení napadených usnesení.
Pro důvody takto vyložené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj