ECLI:CZ:US:1999:4.US.349.99
sp. zn. IV. ÚS 349/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. B. S., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti opatření vyšetřovatele Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno, ČVS: KVV-289/98, ze dne 29. 6. 1999 o sdělení obvinění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 15. 7. 1999 se stěžovatelka domáhá zrušení opatření vyšetřovatele Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno, ČVS:KVV-289/98, ze dne 29. 6. 1999, kterým jí bylo sděleno obvinění pro tr. čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), a odst. 4 tr. zákona a současně navrhuje, aby Ústavní soud vydal dle §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předběžné opatření, kterým uloží vyšetřovateli i dohled vykonávajícímu státnímu zástupci zdržet se do meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti provádění dalších úkonů v této věci, a to včetně zveřejňování údajů o trestním stíhání. Přitom vychází z názoru, že se jedná o opatření, proti němuž trestní řád možnost podání opravného prostředku nepřipouští, a proto považuje ústavní stížnost za přípustnou a způsobilou k projednání. Blíže pak rozvádí, proč považuje sdělení obvinění za nezákonné a tedy porušující čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a svoji argumentaci opírá též o právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96, ze dne 6.6.1996.
Aniž by se Ústavní soud zabýval skutkovými tvrzeními stěžovatelky, zaměřil se nejprve na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený ve stížnosti, tj., že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu (takové situace se také týká nález I. ÚS 46/96, kterým stěžovatelka argumentuje).
V posuzované věci je však především nutno poukázat na právní větu vyslovenou v nálezu III. ÚS 62/95, publikovaném pod č. 78 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatelka má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu §167 tr.řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3.5.1999).
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud, aniž by odstraňoval vady podání a činil další úkony, rozhodl v zájmu urychlení věci, o které stěžovatelka rovněž žádala, tak, že ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž její odmítnutí bylo možné opřít též o ustanovení písm. d) cit. ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 1999
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj