ECLI:CZ:US:2003:4.US.47.03
sp. zn. IV. ÚS 47/03
Usnesení
IV. ÚS 47/03
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2003 o ústavní stížnosti ing. P. R., zastoupeného Mgr. P. W., advokátem, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, ze dne 19. 11. 2002, čj. 4 VZv 1/2002, a usnesení Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor "15" - oddělení Morava, ze dne 6. 11. 2002, ČTS: PPR-106/FKOS-10-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, kterými bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 2,4 trestního zákona, a zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení, stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v tom, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je v rozporu se zákonnými požadavkem stanoveným v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, je neurčitý, nesrozumitelný a chybí v něm popis skutečností vztahujících se jak k objektivní, tak zejména k subjektivní stránce předmětného trestného činu. Usnesení neobsahuje popis konkrétních skutečností, které vedly orgány činné v trestním řízení k závěru o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu a tím i o důvodnosti trestního stíhání. Obdobné výtky stěžovatel směřuje i proti usnesení státního zastupitelství a shrnuje, že za těchto okolností má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo být stíhán pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, a proto žádá, aby Ústavní soud napadená usnesení nálezem zrušil.
Dříve než se Ústavní soud zabýval vlastními skutkovými tvrzeními stěžovatele, zaměřil se nejprve na posouzení otázky, zda je usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu, způsobilé ústavněprávního přezkumu. Z existující judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zásazích do probíhajícího trestního řízení. Například v otázce zahajování trestního řízení sdělením obvinění, tj. před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, se Ústavní soud necítil oprávněn zasahovat do samotného začátku trestního stíhání, ačkoliv toto bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat opravný prostředek (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 349/99, sp. zn. IV.ÚS 408/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 353 a násl.). Od tohoto názoru se Ústavní soud neodchýlil ani po shora citované novele trestního řádu, kdy neformální úkon sdělení obvinění byl nahrazen usnesením policejního orgánu, proti kterému je připuštěna stížnost (srov. sp. zn. IV.ÚS 535/02, sp. zn. II.ÚS 741/02). Tento závěr nebyl bezvýhradný. Ústavní soud vyložil, že pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle ustanovení §75 trestního řádu), mohla by být po vyčerpání dostupných procesních prostředků stěžovatelem eventuelně připuštěna ústavní stížnost.
Od právních názorů shora uvedených se Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v projednávaném případě. Ústavní soud nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti zahájení trestního stíhání vůči jednotlivci, pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva by ve výjimečných případech (jak uvedeno shora) mohl uznat důvodnost ústavní stížnosti směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Je tomu tak proto, že míra zásahu Ústavního soudu má korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. Zahájení trestního stíhání však představuje pouze začátek zákonem upraveného procesu poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí. Důvodnost zahájení trestního stíhání je v podstatě předmětem celého trestního řízení a zásah Ústavního soudu je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, neboť Ústavnímu soudu s ohledem na zásadu subsidiarity, uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti, přísluší zabývat se jí jen tehdy, kdy se předmětná usnesení svým obsahem zcela vymykají ústavnímu pořádku a zákonem vymezenému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak odstranit.
Z napadených usnesení přiložených k ústavní stížnosti, jakož i z části trestního spisu Policie ČR, ČTS: PPR-106/FKOS-10-2002, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona, když trestné činnosti se měl dopustit dne 21. 4. 2000 v souvislosti s prodejem části podniku Ž., a.s., v postavení a jednáním blíže popsaným ve výroku napadeného usnesení, jež vyústilo k opatření prospěchu společnosti B., a.s., ve výši nejméně 500 milionů Kč. Ze spisové dokumentace je zřejmé, že stěžovatel nebyl v souvislosti se zahájením trestního stíhání vzat do vazby, zatčen nebo zadržen.
Z důvodů shora vyložených Ústavní soud v daných souvislostech projednávaného případu neshledal naplnění podmínek pro svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v této fázi přípravného řízení, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj