ECLI:CZ:US:2007:1.US.1097.07.1
sp. zn. I. ÚS 1097/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti D. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem v Plzni, Bendova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2007, sp. zn. 30 Cdo 2452/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Podle stěžovatele Nejvyšší soud v napadeném usnesení, kterým odmítl dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.2006, čj. 10 Co 780/2005-289, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29.6.2005, čj. 16 C 292/2004-258, rozhodl v protikladu s vlastní konstantní judikaturou; postavil totiž své rozhodnutí na tom, že zákon o obcích výslovně neukládá zastupitelstvu obce, aby schválilo její záměr převést nemovitý majetek před jeho zveřejněním a je proto třeba považovat za záměr obce každou listinu, na které je takový záměr formulován, i když listinu vyhotovila osoba, která nemá oprávnění za obec jednat a s jejím majetkem nakládat. Nejvyšší soud prý upřel ve svém rozhodnutí stěžovateli naléhavý právní zájem na věci, čímž zasáhl do jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivé řízení, zaručené čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle stěžovatele se Nejvyšší soud dopustil porušení práva na spravedlivé řízení již tím, že ve věci rozhodoval, ačkoliv mezi stěžovatelem a všemi soudci Nejvyššího soudu existuje vztah vylučující jejich nestrannost a nepodjatost. To prý proto, že stěžovatel se stal obecným zmocněncem fyzické osoby v jiném soudním řízení o žalobě, která směřuje i proti "účastníku řízení" (roz. i proti Nejvyššímu soudu), o čemž "účastníka řízení" dopisem jeho předsedovi informoval.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 292/2004, vedený u Okresního soudu Plzeň - město. Zjistil, že stěžovatel podal dne 12.10.2004 žalobu o určení vlastnictví proti statutárnímu městu Plzeň a dalším žalovaným. Navrhl, aby soud určil, že ideální polovina v žalobě identifikované nemovitosti v Plzni je ve vlastnictví města Plzně. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 29.6.2005, čj. 16 C 292/2004-258, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.3.2006, čj. 10 Co 780/2005-289, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že se v přezkoumávané věci jedná o posouzení, zda statutární město Plzeň při prodeji předmětné nemovitosti postupovalo v souladu se zákonem. Stěžovatel se v předcházejícím řízení sp. zn. 24 C 350/2002 domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, žaloba však byla z procesních důvodů zamítnuta. Nejednalo se tedy o věc již rozhodnutou. Zásadní námitka stěžovatele nyní směřovala proti postupu statutárního města Plzeň a proti výkladu ustanovení §36a zákona o obcích. Soud I. stupně v řízení postupoval v souladu se zákonem, neboť zjistil skutkový stav postačujícím způsobem, provedl všechny důkazy navržené účastníky a zejména detailně zjistil postup statutárního města Plzeň při prodeji předmětné nemovitosti. Soud se výkladem §36a zákona o obcích zabýval precizně, včetně hodnocení z pohledu souvisejících zákonných ustanovení. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a výklad podaný stěžovatelem nepovažuje za správný.
Stěžovatel napadl tento rozsudek dovoláním s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve kterém obecným soudům vytkl nesprávné právní posouzení věci. Podle stěžovatele má rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky, "zda záměr obce podle §36a odst. 4 zákona o obcích převést nemovitý majetek musí být před zveřejněním projednán a schválen k tomu příslušným orgánem obce".
Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 13.3.2007, čj. 30 Cdo 2452/2006-339, dovolání odmítl. Uvedl, že posoudil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V posuzované věci však o podobný případ nešlo.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích zřejmé, že smysl zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku tkví v tom, aby všichni potenciální zájemci o koupi majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce jiného zájemce již nemohlo být přihlédnuto. Citované ustanovení nestanoví, že by záměr obce převést nemovitý majetek musel být před zveřejněním v obci projednán a schválen zastupitelstvem obce. Taková povinnost nevyplývá ani z ust. §36 zákona o obcích, které obsahuje výčet pravomocí zastupitelstva obce. Zveřejnění záměru není jednostranným adresovaným právním úkonem (ofertou) konkrétnímu zájemci ve smyslu §43a obč. zákoníku a nejde-li o právní úkon, nemůže zveřejněný záměr obce nemovitosti prodat způsobit absolutní neplatnost uzavření kupní smlouvy podle §39 obč. zákoníku. Podle Nejvyššího soudu se obecné soudy zbytečně zabývaly věcným posouzením určovací žaloby, ačkoliv bylo na místě ji odmítnout pro neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení, neboť bylo v řízení nepochybně prokázáno, že záměr statutárního města Plzeň předmětnou nemovitost prodat byl zveřejněn po zákonem stanovenou dobu a že žalobce o koupi nemovitosti zájem neprojevil a svou nabídku nepředložil. Naléhavý právní zájem je v podobných případech dán, jestliže záměr převést nemovitý majetek nebyl zveřejněn vůbec nebo sice byl zveřejněn, avšak nebyla dodržena předepsaná třicetidenní lhůta, čímž zájemci bylo znemožněno zájem o koupi projevit (učinit nabídku). Nejvyšší soud se odvolal i na vlastní judikaturu, která se týká srovnatelných případů.
Nejvyšší soud proto dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu tudíž není přípustné.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Nejvyšší soud, který však jen odkázal na argumentaci v napadeném usnesení. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv na osobní svobodu a na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že stěžovatel napadá ústavní stížností výlučně usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proto, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu není tudíž přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Zde Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou a známou judikaturu, podle níž v takovém případě úvahu Nejvyššího soudu zásadně nepřezkoumává, nejde-li o argumentaci zjevně nelogickou či extrémní. O takovou situaci se však v souzené věci nejedná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je logické, souladné s dosavadní judikaturou, je přesvědčivé, nemá povahu svévole a proto Ústavní soud na jeho odůvodnění odkazuje. Je tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.
Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti vznesl námitku vyloučení všech soudců Nejvyššího soudu, neboť on sám vystupuje jako obecný zmocněnec v jiném řízení o žalobě směřující i proti Nejvyššímu soudu. Tuto námitku však stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti, nikoli již v předchozím soudním řízení v této věci, takže je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nepřípustná. Na tom nic nemění ani dopis předsedovi Nejvyššího soudu, o němž se stěžovatel zmiňuje. Ostatně, námitce stěžovatele směřující k vyloučení všech soudců Nejvyššího soudu nelze přisvědčit ani věcně; stěžovatel sám dovolání Nejvyššímu soudu podal, takže si přirozeně musel být vědom toho, že příslušný senát Nejvyššího soudu (tedy někteří jeho soudci) musí o dovolání rozhodnout. Stěžovatelova argumentace v tomto směru je absurdní a vytváří circulus vitiosus, který by neměl řešení.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu