ECLI:CZ:US:2008:1.US.1099.08.1
sp. zn. I. ÚS 1099/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. K., nezl. T. K. a nezl. J. K., všech zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 1. 2007, č. j. 22 Nc 8/2004-23, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2008, č. j. 56 Co 144/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V dané věci se stěžovatel Ing. P. K. domáhal nahrazení nesouhlasu matky při výkonu rodičovské zodpovědnosti rozhodnutím soudu; soudy tedy řešily neshodu rodičů při výkonu jejich rodičovské zodpovědnosti o podstatné věci ve smyslu §49 zákona o rodině. Touto podstatnou věcí bylo podání žaloby jménem dětí na ochranu jejich osobnostních práv dle §11 a násl. občanského zákoníku; k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv nezletilých stěžovatelů mělo dojít výrokem soudu v rozhodnutí v opatrovnické věci jich se týkající. Žalobu na ochranu osobnosti podal stěžovatel Ing. P. K. jménem svým a svých dětí, jako žalovanou označil Mgr. Dobroslavu Žižkovou, soudkyni Okresního soudu Plzeň-město, která podle žalobních tvrzení vydala v opatrovnickém řízení týkajícím se nezletilých stěžovatelů několik usnesení o předběžném opatření o styku stěžovatele Ing. P. K. s nezletilými stěžovateli, v nichž popisuje způsob předání nezletilých stěžovatelů matkou tak, že používá termínu "vrátit", přestože otec dětí ve svých návrzích používá termínu "předávat". Stěžovatel Ing. P. K. i jménem nezletilých stěžovatelů žalobou na ochranu osobnosti žádá, aby žalované bylo uloženo učinit písemně nebo ústně před nejméně pěti svědky žalobcům omluvu tohoto znění: "Omlouvám se vám, že jsme v souvislosti s vašimi osobami opakovaně použila termín "vrátit" nebo jeho ekvivalent a tím jsem se dotkla vaší lidské důstojnosti", a dále navrhuje, aby žalované bylo soudním rozhodnutím uloženo zdržet se v souvislosti s osobami žalobců používání termínu "vrátit" a jeho ekvivalentů.
Okresní soud Plzeň-město napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele, otce Ing. P. K., na určení, že je oprávněn v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti podat žalobu na ochranu osobnosti nezletilých stěžovatelů T. a J. K., a že je jako jejich zástupce oprávněn vést jejich jménem příslušné řízení a nezletilé v něm zastupovat; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel Ing. P. K. je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 3.213,- Kč.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 10, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").
II.
1) V ústavní stížnosti je především namítáno, že soud prvního stupně rozhodl bez řádného předvolání prvého stěžovatele Ing. P. K., bez jeho přítomnosti, a tak bez možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům, což má dle stěžovatele za následek porušení jeho ústavně zaručených práv.
Jestliže by byla tato námitka opřena o reálný stav, nebylo by než možné dospět k závěru, že by tím okresní soud pochybil. Otázkou však je, zda by takové event. pochybení mělo ústavněprávní rovinu, tedy že by šlo o zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele Ing. P. Kr.
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel směřuje tuto námitku jen proti postupu soudu prvního stupně, a v podstatě tak nereflektuje i existenci rozhodnutí soudu odvolacího. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu prováděnou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc vůbec, tedy i soudy obecné. Řízení před soudem prvního a druhého stupně pak nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená, ale je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek. Tak hodnotí ústavnost konkrétního řízení i Ústavní soud; to je projevem jeho materiálního nahlížení na ochranu základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). V tomto materiálním duchu nahlížel Ústavní soud i na projednávanou věc a dospěl k závěru o nedůvodnosti uvedené stěžovatelovy námitky. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel Ing. P. K. již přítomen soudního jednání před odvolacím soudem byl (dokonce byl proveden i jeho účastnický výslech), přičemž - a to je klíčové - byl proveden i důkaz výslechem opatrovníka nezletilých stěžovatelů ohledně jejich stanoviska k této věci (podání žaloby na ochranu osobnosti). Jestliže stěžovatel Ing. P. K. uvádí, že okresní soud opřel své rozhodnutí zejména o pohovor s nezletilými stěžovateli, a že neměl možnost účastnit se tohoto soudního jednání, v odvolacím řízení již mu byla zaručena možnost vyjádřit se k věci, vyslechnout si prováděné důkazy, na podkladě kterých odvolacích soud dospěl k svému závěru rozhodnutí a event. klást vyslýchané osobě opatrovníka otázky. Z napadeného rozsudku není zřejmé, že by byl odvolací soud opřel své rozhodovací důvody o důkaz, který byl proveden pouze v řízení před soudem prvního stupně, a ke kterému se tak stěžovatel Ing. P. K. nemohl vyjádřit. Ostatně ani v ústavní stížnosti v tomto směru nic nenamítal.
Řečeno ještě poněkud jinými slovy (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 215/05), Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v soudním řízení plní. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na přítomnost u soudního jednání je umožnit reflektovat vlastními smysly průběh soudního jednání a na podkladě toho se vyjadřovat k projednávané věci, mj. klást otázky v relaci k prováděným důkazům aj. V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem namítané porušení práva na přítomnost u soudního jednání, tj. z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo jeho skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v soudním řízení plnit. S ohledem na skutečnosti shora uvedené - ve vztahu k odvolacímu řízení - však dospěl k závěru, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dotčeno nebylo.
2) Dále je v ústavní stížnosti namítáno, že soud prvního stupně nepoučil stěžovatele Ing. P. K. o možnosti vyjádřit se k osobě rozhodující soudkyně, tj. o právu vznést námitku její podjatosti.
I kdyby tato námitka byla opřena o reálný stav, Ústavní soud poukazuje na shora uvedenou maximu, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření.
Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na spravedlivý proces, konkrétně na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které implikuje mj. právo účastníka řízení vyjádřit se k osobě soudce (tedy vznést námitku jeho podjatosti), jehož možnou realizaci zajišťuje rovněž právo účastníka řízení na poučení soudem o možnosti vyjádřit se k osobě soudce dle ust. §15a odst. 1 o. s. ř. (a tomu odpovídající povinnost soudu), je zabezpečit, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý a aby tak byla zajištěna jedna ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem argumentačně vymezené porušení práva na spravedlivý proces, pokud jde o tuto námitku.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v ústavní stížnosti žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudce okresního soudu nejsou uvedeny; stěžovatel se omezil v podstatě jen na stručnou, formální deklaraci toho, že nebyl vyzván k vyjádření k osobám soudce dle ust. §15a odst.1 o. s. ř. (Poznámka: Nešlo tedy o ústavní stížnost obsahující argument podjatosti soudce, jíž by muselo předcházet řízení o žalobě pro zmatečnost - srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06.) Není tak žádného důvodu se domnívat, že by v dané věci rozhodoval podjatý prvostupňový soud či soudce, a že by tak skutečně a účinné právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v občanském soudním řízení plní, nebylo zajištěno. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces z materiálního hlediska, tj. v duchu zásad materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani v tomto směru nedošlo.
Lze toliko dodat, že obdobně argumentoval Ústavní soud i v usnesení sp. zn. I. ÚS 239/05. V této souvislosti lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 619/05, v němž se Ústavní soud musel z hlediska ústavněprávního vypořádat se skutečností, že nejen že stěžovatelé nebyli poučeni o právu vznést námitku podjatosti, ale dokonce jim k jejímu vznesení nebyla vůbec dána možnost (stěžovatelům nebylo ani sděleno, kdo bude o jejich dovolání rozhodovat); Ústavní soud v citovaném usnesení potom konstatoval, že "Je třeba dát stěžovatelům za pravdu, že takovýto postup neodpovídá příslušným ustanovením občanského soudního řádu, na druhé straně je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelé žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří o jejich dovolání rozhodovali, neuvedli." Následně Ústavní soud v uvedené věci uzavřel, že tím k porušení jejich práva na spravedlivý proces nedošlo.
3) Pokud jde o věc samu, Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost však takové funkční vymezení Ústavního soudu svou argumentací nereflektuje, neboť ohledně merita věci v podstatě toliko polemizuje (nadto jen obecně) se soudním hodnocením důkazů v dané věci (srov. "Také odvolací soud své rozhodnutí podepřel především svými spekulacemi a subjektivním hodnocením okolností tzv. pohovoru s nezletilými žalobci.") a se soudy zvolenými referenčnímu kritérii v rámci "správnosti" výkladu práva (srov. např. "Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že i tento soud se zabýval především důvodností samotné žaloby na ochranu osobnosti, tedy tím, o čem by měl rozhodnout teprve soud v řízení na ochranu osobnosti. Navíc vyslovil spekulace o tom, že by případné náklady řízení mohly nést i nezletilí stěžovatelé."). Ústavní stížnost tedy postrádá v tomto řádnou směru ústavněprávní argumentaci. Z tohoto důvodu též není opodstatněné v ústavní stížnosti toliko formálně deklarované tvrzení, že obecnými soudy byl odepřen přístup k soudu k řízení na ochranu osobnosti a porušeno právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny. Poněvadž ani Ústavní soud neshledal co do merita věci v napadených rozhodnutích obecných soudů nic protiústavního, pro stručnost na jejich odůvodnění odkazuje, neboť považoval za nadbytečné citovat v tomto usnesení pouze jejich relevantní části. Podle jeho přesvědčení jsou napadená rozhodnutí logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním obecných soudů a z něho vyvozenými závěry neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základního práva, jehož se stěžovatelé dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost svým usnesením jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Dospěl-li Ústavní soud z vyložených důvodů k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, nebylo třeba se již zabývat otázkou práva stěžovatele Ing. P. K. zmocnit (i za své syny) advokáta k podání ústavní stížnosti i jejich jménem (srov. obdobný postup v usnesení sp. zn. IV. ÚS 769/07, IV. ÚS 770/07). Očividnou kolizi zájmů (srov. ust. §37 odst. 1 zákona o rodině) vyplývající z toho, že v dané věci je vedlejší účastnicí řízení zahájeného podáním návrhu matka nezletilých stěžovatelů, nebylo proto nutno procesně řešit.
Vyhověno nemohlo být ani návrhu na zaplacení nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení státem. Podmínkou vyhovění takového návrhu dle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta; tato podmínka tedy v souzené věci splněna není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu