ECLI:CZ:US:2018:1.US.1105.18.1
sp. zn. I. ÚS 1105/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jakuba Konečného a 2. Jindřišky Konečné, které právně zastupuje JUDr. Zborov Dvořák, advokát, se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2018 č. j. 20 Co 22/2018-90 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 6 C 135/2017-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. března 2018, se stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V právní věci žalobkyně Adriány Košecké proti žalovaným stěžovatelům o určení, že darovací smlouva ze dne 30. listopadu 2016 je neplatná, Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 6 C 135/2017-39 podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení přerušil do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod spisovou značkou 13EVC 1/2017, v jehož rámci je řešena otázka existence souvisejícího závazku prvého stěžovatele vůči žalobkyni. K odvolání podanému stěžovateli Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. ledna 2018 č. j. 20 Co 22/2018-90 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena [srov. např. usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12, ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13].
6. V ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je založena výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti. Podle písm. a) tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, kupříkladu v případě přerušení řízení do doby pravomocného skončení jiného řízení. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kdy jsou ústavní stížností napadena rozhodnutí, na základě kterých bylo řízení přerušeno. Usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. prosince 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 či usnesení ze dne 30. května 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17). Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj