ECLI:CZ:US:2006:4.US.125.06
sp. zn. IV. ÚS 125/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 ve věci ústavní stížnosti R. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006 sp. zn. 8 To 551/2005, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. října 2005 sp. zn. 2 T 111/2004, jímž byli obžalovaní R. N. (stěžovatelka) a P. V. zproštěni obžaloby podané pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestný čin poškozování cizích práv.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006 sp. zn. 8 To 551/2005, byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. října 2005 (2 T 111/2004), jímž podle §226 písm. a) trestního řádu byli obžalovaní R. N. (stěžovatelka) a P. V. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (KZv 419/2003) pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měli společně dopustit stěžovatelka a P. V. jako policejní inspektoři Služby kriminální policie a vyšetřování.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze porušil její právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to právo na spravedlivý proces a zákonného soudce.
Podle tvrzení stěžovatelky odvolací soud v rozporu s trestním řádem zasáhl do rozhodnutí soudu nalézacího tím, že aniž by sám prováděl dokazování, při hodnocení stejných důkazů dospěl k jinému právnímu názoru než soud nalézací. Postup odvolacího soudu je dle názoru stěžovatelky nepřípustný a je v rozporu s jejím základním právem na spravedlivý proces i závaznou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (č. R 53/1992).
Stěžovatelka tvrdila, že výše označeným rozhodnutím byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006 byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. října 2005 (2 T 111/2004), do něhož státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatelky. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup nalézacího soudu (zákonnost a odůvodněnost zprošťujícího rozsudku) nebyl správný. Obvodní soud pro Prahu 2 za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V řízení před nalézacím soudem je přitom nesporné, že stěžovatelka je jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy.
Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se za této situace jevilo účelné vést stěžovatelku k odstranění vad podání.