ECLI:CZ:US:2004:1.US.113.04
sp. zn. I. ÚS 113/04
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 4. května 2004 sp. zn. I. ÚS 113/04 ve věci ústavních stížností H. C. F., a. s., sloučených usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ke společnému projednání, proti níže uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně
1. usnesení z 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 335/2003,
2. usnesení ze 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 373/2003,
3. usnesení z 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 276/2003,
4. usnesení ze 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 367/2003,
5. usnesení z 29. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 296/2003,
6. usnesení z 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 349/2003,
7. usnesení ze 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 378/2003,
8. usnesení ze 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 337/2003,
9. usnesení z 29. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 384/2003,
10. usnesení z 29. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 280/2003,
11. usnesení ze 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 380/2003,
12. usnesení ze 30. 9. 2003 sp. zn. 28 Co 307/2003,
13. usnesení ze 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 333/2003,
14. usnesení z 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 369/2003,
15. usnesení z 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 365/2003,
jimiž byla potvrzena usnesení Městského soudu v Brně, kterými soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a postupoval věci obecnému soudu žalovaného.
I. Usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 335/2003, ze dne 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 373/2003, ze dne 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 276/2003, ze dne 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 367/2003, ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 296/2003, ze dne 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 349/2003, ze dne 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 378/2003, ze dne 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 337/2003, ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 384/2003, ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 280/2003, ze dne 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 380/2003, ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 28 Co 307/2003, ze dne 7. 11. 2003 sp. zn. 28 Co 333/2003, ze dne 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 369/2003, ze dne 31. 10. 2003 sp. zn. 28 Co 365/2003 bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky podle čl. 2 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně uvedená v části I. výroku se ruší.
Odůvodnění:
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanými ústavními stížnostmi napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecného soudu. Napadená usnesení Krajského soudu v Brně potvrzovala usnesení Městského soudu v Brně, jimiž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a postupoval věci soudu místně příslušnému podle §84 občanského soudního řádu (obecný soud žalovaného).
Plénum Ústavního soudu s ohledem na shodný obsah ústavních stížností a totožnost účastníků řízení rozhodlo usnesením ze dne 23. 3. 2004 o spojení všech ústavních stížností k jejich společnému projednání pod spisovou značkou I. ÚS 113/04.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými usneseními Krajského soudu v Brně byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo jednat v souladu s principem smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a právo na rovné postavení v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Městský soud v Brně podle stěžovatelky vyslovil ve svých usneseních, o nichž rozhodoval Krajský soud v Brně v odvolacím řízení, názor, že prorogační dohoda účastníků, jíž stanovili jako místně příslušný soud k projednání svých vzájemných sporů soud v Brně, není platná. Podle Městského soudu v Brně totiž není z dohody zřejmé, který ze dvou soudů sídlících v Brně má být ve věci místně příslušný (zda Městský soud v Brně nebo Okresní soud Brno-venkov). Z toho důvodu považoval soud dohodu za neurčitou, a tedy i neplatnou podle §37 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud v Brně pak napadenými usneseními tento závěr potvrdil.
V odůvodnění svých rozhodnutí krajský soud jako zásadní argument uvedl, že spatřuje rozdíl mezi formulací "místně příslušný soud v Brně", která dle jeho názoru označuje sídlo soudu, a formulací "místně příslušný soud pro Brno", která má dle názoru soudu označovat působnost soudu bez ohledu na jeho sídlo.
Stěžovatelka se domnívá, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro sjednání tzv. prorogační dohody. Jako místně příslušný sjednali účastníci řízení soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání věci. Takovým soudem nemůže být podle stěžovatelky v současné době, resp. v době podání jednotlivých žalob [§11 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.")] žádný jiný soud než Městský soud v Brně.
Stěžovatelka v ústavních stížnostech dále argumentuje, že u každého soudu je zákonem stanoven jeho název, obvod a sídlo. Přímo zákonem je rovněž stanoveno, že v obvodu města Brna vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně (§9 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), sídlem Městského soudu v Brně je město Brno (§12 zákona o soudech a soudcích).
Do obvodu Okresního soudu Brno-venkov patří obce v příloze k zákonu o soudech a soudcích taxativně vypočtené (je třeba podle stěžovatelky zdůraznit, že tento výčet nezahrnuje obec, resp. město Brno) a dále je stanoveno, že sídlem Okresního soudu Brno-venkov je město Brno.
Z toho podle stěžovatelky vyplývá, že jediným soudem, který se podle svého názvu, obvodu i sídla vztahuje k Brnu - tj. který je ve znění prorogační dohody "v Brně" - je výlučně Městský soud v Brně. Z toho rovněž vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov se k městu Brnu přímo nevztahuje - samotná skutečnost, že v Brně je sídlo tohoto soudu, není způsobilá žádný takový kvalifikovaný vztah založit.
Ve světle výše uvedené argumentace nemůže dle stěžovatelky obstát názor Krajského soudu v Brně, podle něhož formulace "místně příslušný soud v Brně" označuje sídlo soudu a formulace "místně příslušný soud pro Brno" označuje působnost soudu.
Stěžovatelka považuje pojem, jakým byla v prorogační dohodě sjednána příslušnost soudu, za vhodně zvolený za situace, kdy smluvní strany chtěly založit místní příslušnost soudu, který projednává a rozhoduje věci v územním obvodu města Brna, a současně chtěly tuto dohodu formulovat tak, aby zahrnovala i případné změny, ke kterým může v budoucnu dojít.
Stěžovatelka se především domnívá, že lze uvažovat i o jiných pojmech, které mohly být v textu prorogační dohody použity. Takovým pojmem může být např. i pojem "soud pro Brno, který je věcně příslušný k projednání věci". Tuto formulaci považuje stěžovatelka za významově obdobnou jako formulaci použitou v prorogační dohodě. Stěžovatelka se proto domnívá, že pojmy soud v Brně a soud pro Brno jsou významově prakticky totožné, takže jejich interpretace by správně měla vést ke stejnému závěru o jejich určitosti.
Stěžovatelka z těchto důvodů považuje závěry obecného soudu za právní formalismus a domnívá se, že přehnané nároky na formulaci prorogační dohody nelze akceptovat z hlediska základních ústavních principů, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy (přesněji čl. 1 odst. 1 Ústavy) a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [v této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 18, nález č. 86].
Stěžovatelka se dále domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo rovněž porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, a to právě v důsledku vyslovení neplatnosti prorogační dohody. Pokud v konkrétním případě soud nerespektuje platně uzavřenou prorogační dohodu a rozhodne o místní příslušnosti soudu jinak, porušil podle stěžovatelky právo účastníka řízení, aby jeho věc byla projednána soudem místně příslušným, a tedy i jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že Krajský soud v Brně napadenými rozhodnutími zasáhl do práva na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Součástí tohoto práva je i právo účastníka vyjádřit se ke všem skutečnostem důležitým pro posouzení věci. Tomuto právu pak koresponduje povinnost soudu relevantním procesním způsobem reagovat na každé vyjádření účastníka. Pokud soud na vyjádření nereaguje, může takové procesní pochybení dosáhnout intenzity, při které dojde k porušení jeho ústavně zaručeného práva na rovné postavení v řízení. O takový případ půjde podle názoru stěžovatelky zejména tehdy, pokud soud ponechá vyjádření účastníka řízení zcela bez povšimnutí, a stejné důsledky bude mít i případ, kdy soudní rozhodnutí bude v příslušné části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost účastník řízení, Krajský soud v Brně, zastoupený předsedou senátu 28 Co. Ten ve svém vyjádření uvedl, že je nepochybně právem stěžovatelky, aby při uzavírání smluv o poskytnutí úvěru v souladu s předmětem své podnikatelské činnosti využila možnost danou účastníkům občanského soudního řízení v obchodních věcech ustanovením §89a o. s. ř. Z obsahu napadených usnesení však nevyplývá, že by Krajský soud v Brně upíral či zpochybňoval stěžovatelčino právo podle čl. 2 odst. 3 Listiny (každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá). Dle jeho názoru bylo věcí účastníků jako smluvních stran, a to především stěžovatelky, aby shora uvedené právo promítli odpovídajícím způsobem i do textu dohody o místní příslušnosti jiného soudu a aby v této dohodě bylo ujednáno zcela jednoznačným a nepochybným způsobem, který konkrétní soud si účastníci sjednali k rozhodování svých sporů.
I když lze obecně připustit, že jiný soud nemusí být v dohodě označen svým názvem uvedeným v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, musí být nepochybně označen takovým jednoznačným způsobem, aby dohoda účastníků o volbě tohoto soudu nevzbuzovala pochybnosti o tom, který konkrétní soud byl jako soud místně příslušný mezi účastníky sjednán. Pokud si účastníci sjednali výslovně, že tímto soudem je "místně příslušný soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání věci", lze dle názoru krajského soudu usuzovat jednak na Městský soud v Brně, ale rovněž i na Okresní soud Brno-venkov se sídlem v Brně, neboť oba soudy jsou v prvním stupni věcně příslušnými k projednání a rozhodnutí dané věci soudy "v Brně".
K namítanému porušení práva na zákonného soudce uvedl předseda senátu 28 Co, že právě neurčitost prorogační dohody má logický dopad i do sféry zákonného soudce, a právě z toho důvodu vyžadovala prorogační dohoda zcela jednoznačný projev vůle o volbě jiného konkrétního soudu místně příslušného. Právě neurčitost uvedeného ujednání vede k závěru o dotčení čl. 38 odst. 1 Listiny, a to ale nikoli z důvodů na straně soudu, ale samotné stěžovatelky.
Pokud jde o argumentaci týkající se porušení rovnosti účastníků řízení, uvedl Krajský soud v Brně, že dle jeho názoru byl závěr o neurčitosti prorogační dohody (a v jejím důsledku o její neplatnosti) odůvodněn dostatečným a podrobným způsobem. Krajskému soudu v Brně nebylo jako soudu odvolacímu doručeno žádné vyjádření či stanovisko stěžovatelky, s nímž by se musel soud v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádávat, či k němu zaujímat stanovisko.
Odkazem na všechny tyto důvody navrhl Krajský soud v Brně, aby ústavním stížnostem nebylo vyhověno.
Žádný z vedlejších účastníků se ve lhůtě stanovené Ústavním soudem k ústavní stížnosti nevyjádřil kvalifikovaným způsobem, přičemž jednomu vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo Ústavnímu soudu doručit výzvu k vyjádření. Soudce zpravodaj však v této skutečnosti neshledal s ohledem na povahu řízení o ústavní stížnosti, jehož výsledkem může být toliko kasace napadených rozhodnutí, přičemž o podstatě sporu bude rozhodováno obecnými soudy, procesní překážku, jež by bránila Ústavnímu soudu rozhodnout ve věci. Vyjádření jednoho vedlejšího účastníka by totiž nebylo způsobilé přinést nové skutečnosti, které by měly vliv na výsledek řízení o podaných ústavních stížnostech. Ostatně také dikce §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svědčí o tom, že nikoliv v každém případě je soudce zpravodaj povinen zaslat ústavní stížnost s výzvou k vyjádření vedlejším účastníkům řízení.
Ústavní soud poté, co obdržel souhlasy účastníků s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., dospěl v řízení k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné.
Ústavní soud se rozhodovací činností Krajského soudu v Brně ve věcech stěžovatelky, kdy stěžovatelka v úvěrových smlouvách prorogovala místní příslušnost podle §89a o. s. ř., zabýval opakovaně v nálezech sp. zn. I. ÚS 546/03 a sp. zn. I. ÚS 43/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 12; svazek 33, nález č. 54). S ohledem na to, že v případě nyní projednávaných ústavních stížností jde o právně obdobnou problematiku, setrvává první senát Ústavního soudu na původním názoru vyjádřeném v citovaných nálezech.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 98). Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
Z obsahu jednotlivých ústavních stížností Ústavní soud dovodil, že v daném případě by bylo lze o takovém případu usuzovat, a proto se zabýval otázkou, zda Krajský soud v Brně výkladem a aplikací jednoduchého práva nezasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob, nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.
Právo jednotlivce na autonomii vůle, tj. v důsledku svoboda jednotlivce, je jedním z projevů a institucionálních garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, jestliže takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob). V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat, pokud má toto jednání eventuálně vyvolávat další právní důsledky.
Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Závěry, které již Ústavní soud v minulosti použil k aplikaci čl. 2 odst. 2 Listiny (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 143), lze analogicky a contrario vztáhnout také na čl. 2 odst. 3 Listiny. To jest, čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy.
Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno.
Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny totiž pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v materiálním právním státě zásadně prioritu před státní mocí realizovanou zákonem. Pokud by jednotlivec neměl vůbec mít možnost dovolávat se této priority přímo, byla by taková přednost pouhou formální deklarací. Taková proklamace objektivního principu je totiž snadno erodovatelná legislativní činností zákonodárného tělesa, jak ostatně dokládá na příkladu francouzské Deklarace práv člověka a občana, která byla ideovou předlohou pozitivněprávních vyjádření lidských práv na evropském kontinentu, V. Klokočka ("Celá hloubka Prohlášení, obsažená v úvodním textu, jímž se zpřítomňují ,přirozená, nezcizitelná a posvátná lidská práva', zanikla v kompetenci parlamentu", srov. Klokočka, V.: Ústavní systémy evropských států, Linde, Praha 1996, str. 273).
Svobodná sféra jednotlivce a její bezprostřední ústavní garance v podobě vymahatelného subjektivního práva jsou totiž condiciones sine qua non materiálního právního státu, který je vystavěn na úctě k základním právům jednotlivce. Právo na respektování autonomní a svobodné sféry jednotlivce působí vlastně jako konstanta vytčená před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulace dílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na masové porušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní právo (viz Hayek, F. A: Právo, zákonodárství a svoboda. Svazek 3, Academia, Praha 1991, str. 96). Tato skutečnost je evidentní z evoluce katalogů základních práv a na takové logice je ostatně vystavěna i systematika Listiny základních práv a svobod.
Porušení tohoto práva se proto orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
Po posouzení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě šlo právě o takovou situaci, kdy obecný soud přílišným formalismem interpretoval ustanovení občanského zákoníku týkající se pravidel výkladu právních úkonů a rovněž se dopustil formalismu při výkladu příslušného ustanovení občanského soudního řádu, jež vyvolávalo další právní důsledky pro postavení stěžovatelky a vedlejšího účastníka v přístupu k soudu.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle §37 odst. 2 a contrario je neplatným právní úkon, který není učiněn určitě a srozumitelně. Ustanovení §89a o. s. ř. pak umožňuje, aby si účastníci právního vztahu svými volními projevy dohodli, že místně příslušným soudem k projednávání jejich sporu bude jiný soud, než je obecný soud účastníků pevně stanovený pravidly podle o. s. ř.
Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním zněním zákona.
Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto při aplikaci jednoduchého práva současně povinny normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených ustanovení jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon výslovně neukládá. To se týká i norem, jež upravují interpretaci projevů vůle jednotlivců, kdy formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na účel úkonu spočívající ve vůli účastníků smluvního vztahu uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce lze v důsledku vztáhnout také na formalismus interpretace samotné právní normy.
V posuzovaných případech Krajský soud v Brně vyložil projev vůle stěžovatelky a vedlejšího účastníka tak, že jej označil za neurčitý bez toho, aby dal účastníkům možnost vyjádření. Důvod neurčitosti spatřoval v existenci dvou věcně příslušných soudů, které mají sídlo v Brně (Městský soud v Brně a Okresní soud Brno-venkov), přičemž podle obecného soudu taková neurčitost projevu vůle zakládá neplatnost prorogační doložky, čímž jí odepřel přiznat důsledky, které strany projevem vůle zamýšlely vyvolat.
Jak Ústavní soud z kopie úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky zjistil, sjednali si účastníci smluv, že k řešení sporů vzniklých mezi nimi v souvislosti s úvěrovou smlouvou včetně sporů, které vyvstaly v důsledku nároků vzniklých na základě skončení úvěrové smlouvy, je "místně příslušný soud v Brně, který je věcně příslušný k projednání věci". Z toho je podle Ústavního soudu evidentní, že smluvní strany zamýšlely derogovat účinky příslušných ustanovení o. s. ř. o místní příslušnosti obecného soudu a založit místní příslušnost odlišně, a to tak, že místně příslušným bude soud situovaný v Brně. To znamená, že účastníci si byli vědomi skutečnosti, že případné spory mezi nimi bude projednávat věcně příslušný soud v Brně. Jinými slovy, účastníci byli srozuměni s tím, že prorogují místní příslušnost soudu v Brně. Takový projev vůle lze interpretovat i tak, že oba účastníci smluvního vztahu si byli vědomi toho, že prorogují místní příslušnost k projednávání vzájemných sporů tak, aby se vždy jednalo o obecný soud stěžovatelky, bez ohledu na to, zda v konkrétním sporu bude stranou žalující či žalovanou.
Jak již Ústavní soud vyjádřil v nálezech sp. zn. I. ÚS 546/03 a sp. zn. I. ÚS 43/04, nesdílí formalistický přístup Krajského soudu v Brně, jehož hlavním cílem je zřejmě do budoucna vyloučit situace, kdy by k projednávání veškerých sporů vyplývajících z úvěrových smluv stěžovatelky, resp. k odvolacímu řízení byl místně a funkčně příslušný Krajský soud v Brně. Ústavní soud nepokládá za podstatné rozlišovat mezi formulací "místně příslušný soud v Brně" a "místně příslušný soud pro Brno". Podle Ústavního soudu je především klíčové to, že smluvní strany v této formulaci odkázaly na místní příslušnost, která je vždy určena příslušným soudním obvodem, nikoliv sídlem soudu, a navíc, jak naznačeno shora, projevem vůle strany zamýšlely konstruovat místní příslušnost tak, aby se vždy jednalo o obecný soud stěžovatelky. Ústavní soud však pokládá za bezpředmětné opakovat postup obecného soudu při výkladu projevu vůle smluvních stran úvěrové smlouvy s cílem vyvrátit jím zastávanou interpretaci, neboť takový postup není ani úkolem Ústavního soudu.
Výkladem, který obecný soud zastává a který je výkladem toliko gramatickým, obecný soud nesprávně aplikoval ustanovení jednoduchého práva (§35 odst. 2 občanského zákoníku a §89a o. s. ř.), která rozvádějí a institucionalizují působení autonomie vůle jednotlivce, čímž zasáhl do práva stěžovatelky garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny. Takového porušení se Krajský soud v Brně dopustil tím, že nedostatečně přihlédl ke shodně projevené vůli účastníků právního vztahu, kterou vyložil toliko formálně z gramatické interpretace textu smluvního ujednání (§35 odst. 2 občanského zákoníku), a současně i výkladem §89a o. s. ř. , jímž omezil dopad autonomie vůle na prorogaci místní příslušnosti obecných soudů v civilním řízení.
Jako podpůrný argument Ústavní soud uvádí skutečnosti, jež vyplývají ze statistických údajů, které si vyžádal již při projednávání ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 546/03 od předsedkyně Městského soudu v Brně. Z nich totiž vyplynulo, že ke dni 17. 12. 2003 vydal tento soud ve věci stěžovatelky jako místně příslušný podle §89a o. s. ř. 8001 platební rozkaz (rejstřík Ro), z nichž 4478 nabylo právní moci. V rámci projednávání žalob (rejstřík C) takto soud rozhodl jako místně příslušný podle §89a o. s. ř. o 99 žalobách (z toho o 40 pravomocně) a vyslovením místní nepříslušnosti o 190 žalobách.
Jak již Ústavní soud uvedl, nikterak nezpochybňuje princip nezávislosti soudu a soudce, přesto se však domnívá, že principu právní jistoty odpovídá i to, aby tentýž soud postupoval sice v různých věcech, které však mají totožný právní základ (prorogační doložka podle §89a o. s. ř. ), stejně. Případné hrozící zvýšení nápadu věcí v případě účastníka, který uzavírá smluvní vztahy s velkým počtem subjektů a v těchto smlouvách shodně proroguje místní příslušnost odlišně od pevných pravidel stanovených o. s. ř., nelze podle Ústavního soudu řešit na úkor zásahů do základních práv jednotlivce - účastníka soudního řízení.
Porušením základního práva podle čl. 2 odst. 3 Listiny pak obecný soud rovněž vyvolal zásah do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V důsledku toho, že soud odepřel aprobovat autonomní projev vůle prorogující místní příslušnost soudu podle §89a o. s. ř. , zasáhl rovněž do práva na zákonného soudce.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ústavním stížnostem podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.