ECLI:CZ:US:2002:1.US.115.01
sp. zn. I. ÚS 115/01
Usnesení
I. ÚS 115/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1215/99, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. 22 Co 478/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 19. 2. 2001 se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1215/99, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. 22 Co 478/98. Naposled citovaným rozsudkem změnil krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 8 C 937/97) tak, že stěžovatelka - žalovaná v daném právním sporu je povinna zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem), společnosti Z., s. r. o., částku 24 250,30 Kč s příslušenstvím a to v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl. Podstatou sporu bylo, že stěžovatelka uzavřela v roce 1995 s vedlejším účastníkem kupní smlouvu na koupi sady nádobí D-110 Standard v ceně 1 299 DEM, splatné dle kurzovního lístku ČNB, která měla být zaplacena ve 24 měsíčních splátkách, s termínem dodání maximálně 28 dnů od připsání poslední dohodnuté zálohy na účet vedlejšího účastníka. Jelikož stěžovatelka nic nezaplatila, vymáhal vedlejší účastník dodržení kupní smlouvy soudně.
Stěžovatelka je toho názoru, že její postavení a postavení vedlejšího účastníka v kupní smlouvě, jejímž předmětem byla sada nádobí D-110 Standard, bylo posuzováno zcela nerovně a přesto soudy žalobě vyhověly. Stěžovatelka prý prokázala, že od smlouvy platně odstoupila a rovněž že smlouva je nepatná podle ust. §39 občanského zákoníku, neboť se příčí dobrým mravům. Pokud jde o věcnou argumentaci, odkázala plně na obsah svého odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 24. 9. 1997, obsah svého vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka ze dne 16. 9. 1998 a obsah svého dovolání ze dne 19. 11. 1998. Dále uvedla, že žádný ze soudů se prý nezabýval tím, zda vedlejší účastník objednanou soupravu nádobí dosud vyrábí a dodává a zda je tedy ještě v současné době schopen splnit svůj závazek z kupní smlouvy, uzavřené již v roce 1995. Stěžovatelka doplnila, že po rozvodu manželství je její finanční situace ještě mnohem horší než dříve a nemá prý finanční prostředky na úhradu kupní ceny "nepotřebných hrnců", včetně úroků z prodlení.
Nejvyšší soud ČR stejně jako Krajský soud v Praze ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti zcela odkázal na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, které považuje za vyčerpávající a nemá, čeho by k nim doplnil.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů v dané věci (především spisového materiálu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 8 C 937/97, a výše citovaných rozhodnutí) k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění napadených rozhodnutí je uvedeno, že v přezkoumávané věci uzavřeli účastníci speciální typ kupní smlouvy, který je nutno kvalifikovat jako smlouvu o prodeji věci na objednávku (§613 občanského zákoníku). Zákazník tak ví na základě předloženého katalogu nebo vzorku, které zboží kupuje, přičemž v daném případě stěžovatelka na základě svobodného projevu vůle souhlasila s tím, že zboží jí bude dodáno až po zaplacení kupní ceny. Skutečnost, že kupní cena byla dohodnuta v DEM s přepočtem na koruny dle platného kurzu nemění nic na tom, že jde o ujednání určité a srozumitelné. Stěžovatelka dále neprokázala, že byla uvedena v omyl, pokud jde o možnost odstoupení od smlouvy, resp. že je smlouva neplatná (ani relativně z toho důvodu, že ji nepodepsal její manžel), jestliže navíc se neplatnosti smlouvy z důvodu omylu ve smyslu §40a občanského zákoníku ani nedovolala.
Na těchto právních závěrech nemá důvodu ani možnosti Ústavní soud cokoliv měnit. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky má charakter pouhé polemiky s názory odvolacího a dovolacího soudu, čemuž odpovídá i skutečnost, že v ústavní stížnosti odkázala na obsah svého vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka řízení, resp. obsah svého dovolání k Nejvyššímu soudu. Povaha odůvodnění ústavní stížnosti tedy svědčí o tom, že stěžovatelka v zásadě usiluje o přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, a tak zcela přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tomuto soudu takový přezkum zpravidla nepřísluší a že jeho ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů je podle této obecně přístupné judikatury podmíněna zvláštními podmínkami, které však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, a které ostatně stěžovatelka ani netvrdila.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 276/99, nutno konstatovat, že uvedené rozhodnutí vycházelo z jiného skutkového stavu a týkalo se poněkud odlišné procesní i hmotněprávní situace. Stěžovatelce se v průběhu řízení nezdařilo prokázat, ani že by uzavřená smlouva byla neplatná, ani že by od této smlouvy řádně odstoupila za splnění stanovených zákonných, resp. smluvních podmínek. V takovém případě, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedená a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, umožňující stěžovatelce splácet dlužnou částku s ohledem na její sociální situaci v měsíčních splátkách, se jeví Ústavnímu soudu spravedlivé. Konečně otázka, zda vedlejší účastník předmětnou soupravu dosud vyrábí, je irelevantní, jelikož podstatou sporu bylo nedodržení kupní smlouvy ze strany stěžovatelky.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu byl jako bezpředmětný posouzen i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu