ECLI:CZ:US:1999:1.US.119.98
sp. zn. I. ÚS 119/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 133/97, ze dne 16. 1. 1998, rozhodnutí Policie ČR - Správa Východočeského kraje, č. j. PVC-179/Spr-97, ze dne 14. 5. 1997, a rozhodnutí Policie ČR - Okresní ředitelství Rychnov nad Kněžnou, č. j. ORRK-655/ZBR-97, ze dne 26. 3. 1997, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve svém návrhu napadl rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 133/97, ze dne 16. 1. 1998. Tímto
rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba na přezkoumání správního
rozhodnutí ve věci vydání zbrojního průkazu podle zákona č.
288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších
předpisů.
Stěžovatel požádal Policii ČR - Okresní ředitelství Rychnov nad
Kněžnou o vydání zbrojního průkazu pro skupinu "C". Žádost byla
rozhodnutím, č. j. ORRK-655/ZBR-97, ze dne 26. 3. 1997, zamítnuta.
Důvodem zamítavého rozhodnutí byla skutečnost, že od doby, kdy byl
stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově pro
úmyslný trestný čin podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona,
neuplynula ještě doba 10 let a stěžovatel tak nesplnil podmínku
bezúhonnosti jako podmínku vydání zbrojního průkazu. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel včas odvolání, které odvolací orgán
Policie ČR - Správa Východočeského kraje rozhodnutím, č. j.
PVC-179/Spr-97, ze dne 14. 5. 1997, zamítl a potvrdil správnost
prvostupňového rozhodnutí. Proto podal stěžovatel dne 19. 6. 1997
podle §247 odst. 2 občanského soudního řádu žalobu na přezkoumání
správního rozhodnutí u Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský
soud o žalobě rozhodl dne 16. 1. 1998 rozsudkem, sp. zn. 31 Ca
133/97, tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nesplňuje
pro vydání zbrojního průkazu sk. "C" podmínku bezúhonnosti podle
ustanovení §44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb.,
o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon o střelných zbraních").
Ústavní stížnost, směřující proti všem výše uvedeným
rozhodnutím, stěžovatel odůvodnil tím, že byl sice rozsudkem
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 16. 9. 1993 uznán
vinným trestným činem krádeže, ale od potrestání bylo podle
ustanovení §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upuštěno. Podle
odst. 2 téhož ustanovení se potom hledí na pachatele jako by nebyl
nikdy potrestán. Stěžovatel nebyl kromě již výše citovaného
rozsudku nikdy v minulosti trestně stíhán ani projednáván pro
spáchání přestupku. Vede řádný život a zbrojní průkaz potřebuje
získat jako člen mysliveckého sdružení. Podle názoru stěžovatele
se ustanovení §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, podle
kterého se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle trestního
zákona, nedá aplikovat na jeho případ, neboť v jeho případě došlo
k upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 písm. a) trestního
zákona. Zákon o střelných zbraních v §44 odst. 2 taxativně
hovoří, že při posouzení bezúhonnosti žadatele o vydání zbrojního
průkazu se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle trestního
zákona. U stěžovatele však nedošlo k zahlazení odsouzení, ale
k upuštění od potrestání a o tomto pojmu trestního práva již výše
uvedené ustanovení nehovoří a nelze je ani jednostranným výkladem
práva aplikovat na takový případ. Stěžovatel zastává právní názor,
že jestliže je bezúhonný z trestněprávního hlediska
i pracovněprávního hlediska, měla by se jeho bezúhonnost posuzovat
stejně i vzhledem k podmínce pro vydání zbrojního průkazu.
Stěžovatel se domnívá, že soud svým rozhodnutím porušil čl. 90
a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší
účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že ústavní
stížnost považuje za nedůvodnou. O podané správní žalobě
rozhodoval soud za účasti stěžovatelova právního zástupce
i žalovaného správního orgánu. Umožnil mu přednes i vyjádření ke
stanovisku žalovaného. Ochranu tvrzenému právu na držení střelné
zbraně mu však poskytnout nemohl, neboť pro to neshledal zákonné
podmínky. Soud posuzoval spornou bezúhonnost stěžovatele nikoliv
podle ustanovení trestního zákona, ale podle speciální právní
úpravy podle §44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních.
Policie České republiky - Správa Východočeského kraje k ústavní
stížnosti uvedla, že v průběhu správního řízení bylo z opisu
rejstříku trestů zjištěno, že žadatel A. S. byl rozsudkem ze dne
16. 9. 1993 uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle
§247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Podle §24 odst. 1 písm.
a) trestního zákona bylo od potrestání upuštěno. Z dikce
ustanovení §24 odst. 2 trestního zákona "upustil-li soud od
potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen" pak
vyplývá, že nadále zůstává v platnosti výrok o vině. Odvolací
orgán se zabýval i otázkou stanovení lhůty 10 let, jak je uvedeno
v §44 cit. zákona a dospěl k závěru, že v daném případě lze za
počátek běhu této lhůty považovat fakt uznání vinným. Z těchto
důvodů navrhuje Policie ČR - Správa Východočeského kraje ústavní
stížnost zamítnout. Podobně se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil
také prvostupňový správní orgán - Policie ČR, Okresní ředitelství
Rychnov nad Kněžnou.
II.
Po přezkoumání všech formálních náležitostí ústavní stížnosti
zjistil Ústavní soud, že nic nebrání projednání věci samé.
Z obsahu jak správního, tak soudního spisu potom dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou,
a to zejména z níže uvedených důvodů.
Podmínky pro nabývání vlastnictví ke střelným zbraním,
registraci, nošení a používání střelných zbraní upravuje zákon č.
288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění zákona č.
13/1998 Sb. (dále jen "zákon o střelných zbraních"). Jednou ze
základních podmínek pro získání zbrojního průkazu je bezúhonnost
a spolehlivost žadatele o zbrojní průkaz, vyjádřená v §40 odst.
1 písm. e) a §44 zákona o střelných zbraních. Napadená rozhodnutí
orgánů veřejné moci vycházela z ustanovení §44 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Stěžovateli
byla jeho žádost o vydání zbrojního průkazu zamítnuta s odvoláním
na skutečnost, že v minulosti byl uznán vinným trestným činem,
který byl spáchán úmyslně a neuplynulo alespoň deset let od
pravomocného odsouzení nebo ukončení výkonu trestu odnětí svobody
v případě, že byl tento trest uložen. Bezúhonnost stěžovatele pak
správní orgány i soud posuzovaly podle ustanovení §44 odst. 2
cit. zákona, podle něhož se nepřihlíží ani k zahlazení odsouzení
podle zvláštního zákona.
Nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 16/98 Ústavní soud zamítl návrh na
zrušení ustanovení §44 odst. 1 písm. d) a odst. 2 téhož paragrafu
zákona o střelných zbraních s tím, že je dostatečně konkrétní
právě stanovením všech jednoznačně vymezených podmínek, za kterých
lze střelnou zbraň získat. Z hlediska bezúhonnosti je to právě
doba vymezená ustanovením §44 odst. 1 písm. a) až d) cit. zákona.
Tato doba je stanovena přesně a určitě a platí také za přesně
stanovených podmínek pro všechny subjekty stejně. V již zmiňovaném
nálezu Ústavní soud vyslovil, že ustanovení §44 odst. 2 zákona
o střelných zbraních není protiústavní, ale pouze odstraňující
případné pochybnosti především procesního charakteru. Jde
o zákonnou úpravu, která je speciálním vymezením pojmu
bezúhonnosti. Při posuzování podstaty ústavní stížnosti je tedy
především nutné zkoumat, zda orgány veřejné moci, které ve věci
rozhodovaly, nevybočily při aplikaci tohoto ustanovení z ústavních
mezí a v důsledku toho neporušily některé ze stěžovatelových
základních práv.
Základním argumentem stěžovatele je fakt, že správní orgány
i soud aplikovaly na jeho případ ustanovení §44 odst. 2 zákona
o střelných zbraních, které však podle jeho přesvědčení aplikovat
neměly a nemohly. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem
krádeže podle §247 trestního zákona, současně však soud upustil
od potrestání podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení trestního zákona upustil-li soud od
potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Jde
o zákonnou fikci, jejíž účinky jsou stejné jako účinky spojené se
zahlazením odsouzení výrokem soudu podle §70 trestního zákona
a nastávají okamžikem nabytí právní moci rozsudku, jímž bylo
rozhodnuto o upuštění od potrestání. Instituce zahlazení odsouzení
podle §69 trestního zákona umožňuje pachateli trestného činu, aby
při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky
jeho odsouzení, které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším
životě. Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako
by nebyl odsouzen. Jde tedy o stejné účinky, jako u upuštění od
potrestání, u kterého však nastávají přímo ze zákona.
Ustanovení §44 odst. 1 zákona o střelných zbraních vymezuje
bezúhonnost jasně a přesně a zcela evidentně z jeho konstrukce
vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti je to, že se na žadatele
případně hledí, jako by nebyl odsouzen, bez právního významu.
Podle názoru Ústavního soudu je však nutné v zájmu zachování
rovných práv ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod
používat při vymezení pojmu zahlazení odsouzení, tak jak je
používán v §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, extenzivního
výkladu.
Skutečnosti, na jejichž základě mohou nastat účinky zahlazení,
které jsou ve své podstatě stejné - tj. na pachatele se hledí,
jako by odsouzen nebyl, jsou trojího druhu. Je to jednak
rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzení pachatele zahlazuje (§69, 70 a 87 trestního zákona a §363-365 trestního řádu). Dále jde
o zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky
o amnestii nebo o udělení individuální milosti, kdy může jít o akt
samotného zahlazení odsouzení nebo o prominutí trestu nebo jeho
zbytku s výslovně uvedeným účinkem, že se na pachatele hledí, jako
by odsouzen nebyl. Konečně pak může jít o právní fikci, že se na
pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, která vzniká přímo ze
zákona v souvislosti s některými druhy trestů nebo v případech
upuštění od potrestání. Ustanovení §44 odst. 1 zákona o střelných
zbraních vymezuje bezúhonnost žadatele o vydání zbrojního průkazu
způsobem zcela speciálním a evidentně z jeho konstrukce vyplývá,
že pro vymezení bezúhonnosti, jako jedné z podmínek pro vydání
zbrojního průkazu, je bezvýznamné to, že se na žadatele případně
hledí tak, jako by trestán nebyl.
Zákon taxativně vymezuje, kdo se za bezúhonného nepovažuje, a to
způsobem poměrně přísným, avšak zcela jasným. Zákon tedy stanoví
pro držení střelné zbraně kritéria přísnější, než jaká zná zákon
pro zahlazení odsouzení. Výslovné ustanovení §44 odst. 2 pak je
spíše již nadbytečné. Poznámku pod čarou, která odkazuje jen na
některá ustanovení trestního zákona a trestního řádu, totiž nelze
považovat za pravidlo s normativním obsahem, a proto,
s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o vydání
zbrojního průkazu, musí být při posuzování bezúhonnosti žadatele
odhlédnuto od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku
domněnky neodsouzení, ať již jejich účinky nastávají přímo ze
zákona, nebo až pravomocným rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutí
prezidenta republiky. Opačný výklad by naopak vedl právě
k porušení rovnosti mezi jednotlivými žadateli o vydání zbrojního
průkazu, což by byla z hlediska ustanovení čl. 1 Listiny
základních práv a svobod praxe nepřijatelná.
Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými
rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena stěžovatelova
základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti
a zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl.
10 Ústavy. Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno
právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů
(čl. 36 Listiny), jež ostatně také využil. Nedošlo ani k porušení
čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť jak správní orgány, tak soud při
svém rozhodování postupovaly v souladu se zákonem.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení
§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, zcela zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 13. října 1999