ECLI:CZ:US:2020:1.US.1218.20.1
sp. zn. I. ÚS 1218/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Bogle Architects s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, zastoupené Danielem Rosickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 1143/2019-149 ze dne 20. 2. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společností a) Fyzikálního ústavu AV ČR, v. v. i., se sídlem v Praze 8, Na Slovance 1999/2, b) Metrostav a. s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, c) VCES a. s., se sídlem v Praze 9, Na Harfě 337/3, a d) OHL ŽS, a. s., se sídlem v Brně, Burešova 938/17, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. U Městského soudu v Praze je pod sp. zn. 1 Cm 48/2018 vedeno řízení o žalobě vedlejšího účastníka a) proti stěžovatelce a vedlejším účastníkům b) - d) o zaplacení 28 093 931,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené vadným provedením díla (stavby). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodoval o námitce věcné nepříslušnosti krajských soudů v prvním stupni, vznesené stěžovatelkou, a napadeným usnesením vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Základ sporu podle vrchního soudu spočívá v uzavřené smlouvě o dílo (z roku 2013) na veřejnou zakázku, jejíž cena byla podle smlouvy stanovena částkou 1 550 383 600 Kč bez DPH, jde proto o spor podle §9 odst. 2 písm. o) o. s. ř.. Námitku stěžovatelky tak vrchní soud neshledal důvodnou, neboť stěžovatelka byla projektantem a autorským dozorem stavby a změny díla, které vedly k vadnosti zhotoveného díla, odsouhlasila.
2. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a principu rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Vrchní soud podle stěžovatelky učinil správný závěr vůči ostatním žalovaným, vedlejším účastníkům b) - d), kteří s vedlejším účastníkem a) jako žalobcem uzavřeli smlouvu o dílo z roku 2013 jako nadlimitní veřejnou zakázku ve smyslu §9 odst. 2 písm. o) o. s. ř.; stěžovatelka však nebyla smluvní stranou uvedené smlouvy o dílo, závěr vrchního soudu proto na ni nelze vztáhnout. Předmětem smlouvy o dílo z roku 2009, uzavřené mezi vedlejším účastníkem a) a stěžovatelkou, nebyla nadlimitní veřejná zakázka provedení stavebních prací ve smyslu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do 31. 12. 2009, ale projektová dokumentace stavby. Smlouva o dílo z roku 2009 přitom není dodávkou k provedení smlouvy o dílo z roku 2013 (jejíž smluvní stranou stěžovatelka nebyla) ve smyslu §9 odst. 2 písm. o) o. s. ř., což vrchní soud nijak neposuzoval.
3. Uvedené námitky vrchní soud podle stěžovatelky nevypořádal, jeho odůvodnění je nesrozumitelné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455), či nález sp. zn. I. ÚS 1490/18 ze dne 2. 4. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] a učiněný právní závěr je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními (viz nález sp. zn. I. ÚS 2283/17 ze dne 28. 8. 2018). Porušení principu rovnosti stran dovozuje stěžovatelka ze skutečnosti, že spojením několika nároků vůči jednotlivým žalovaným do jedné žaloby byl vedlejší účastník a) nepřiměřeně zvýhodněn ušetřením na zaplacení dalších soudních poplatků za samostatné žaloby.
4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1490/18 ze dne 2. 4. 2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677) ze dne 13. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; je však zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy); ústavní stížnost má jako prostředek ochrany základních práv a svobod subsidiární charakter, při jejím posouzení je Ústavní soud veden principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci jako poslední a nejzazší ochránce ústavnosti, neboť základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy pod ochranou celé moci soudní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)].
6. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, kterou však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil srozumitelně a adekvátně. Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu (srov. např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 904/08 a další). V každém případě platí, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci. Případnou nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, a to tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).
8. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti krajských soudů a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu