ECLI:CZ:US:2011:3.US.3419.10.1
sp. zn. III. ÚS 3419/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1080/2, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 29 Cdo 1934/2009-561, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2009, č. j. 25 Co 327/2008-522, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 8. 2008, č. j. 21 C 70/2006-485, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §104a odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na zákonného soudce zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle jejích článků 36 odst. 1 a čl. 37.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 70/2006 proti žalované společnosti SOUDEK, s. r. o., domáhá určení neúčinnosti právních úkonů a zaplacení konkretizované peněžní částky.
Okresní soud Plzeň - město shora uvedeným usnesením zamítl stěžovatelovy návrhy, datované dny 18. a 19. 6. 2008, aby bylo připuštěno přistoupení Ing. V. V. a Ing. J. V. do řízení; soud konstatoval, že stěžovatel tyto návrhy uplatnil procesně neregulérním způsobem, neboť tak učinil až poté, co rozsudkem ze dne 10. 4. 2008 "prvostupňové" řízení skončilo. Dalším stěžovatelovým návrhem na přistoupení P. V. se soud již nezabýval, protože mu byl doručen až po zahájení odvolacího řízení (§216 odst. 1 o. s. ř.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že v odvolacím řízení již nelze měnit okruh účastníků řízení, což koresponduje vztahu nalézacího a přezkumného řízení; ve vztahu k osobám, jež by měly do řízení přistoupit, nebyly prováděny důkazy, nebyla zkoumána jejich věcná legitimace a jejich vztah k předmětu sporu tudíž nemůže být v odvolacím řízení přezkoumáván. Jestliže tedy soud prvního stupně rozhodl rozsudkem mezi určitými účastníky, nemůže být pro odvolací řízení okruh účastníků (s výjimkou právního nástupnictví) jiný, uzavřel odvolací soud, a přisvědčil i úsudku, že soud prvního stupně nebyl povolán rozhodnout o návrhu na přistoupení P. V. do řízení, jestliže byl učiněn poté, co nastaly tzv. devolutivní účinky odvolání. S námitkou věcné nepříslušnosti se krajský soud vypořádal poukazem na vyřešení této otázky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107.
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným usnesením tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); konstatoval, že dovolání je přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
Dovolací soud vysvětlil, že smysl institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) spočívá v tom, že žalobci umožňuje, aby pomocí přistoupení odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě. Žalobce tímto způsobem smí reparovat svůj původní (v době podání žaloby) "omyl" o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který je jinak řešitelný než podáním nové žaloby. Přistoupení dalšího účastníka do řízení je možné pouze ve sporném řízení v prvním stupni; v odvolacím řízení je vyloučeno, a ku podpoře těchto závěrů dovolací soud poukázal na vlastní usnesení uveřejněné pod č. 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. na komentář Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 600.
Dovolací soud s odvoláním na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2001 též připomenul, že stejně jako usnesení vydané podle ustanovení §104a o. s. ř. (srov. §104a odst. 7 o. s. ř.) je i rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané odvolacím soudem podle §226 odst. 2 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení a pro soud, v důsledku čehož nemůže být v projednávané věci otázka věcné příslušnosti znovu efektivně otevřena.
V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává s poukazem na čl. 38 odst. 1 Listiny a judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02) ústavněprávního požadavku, aby v soudním řízení rozhodoval soud, který je věcně příslušný, a na tomto základě namítá, že právě touto "elementární vadou" jsou napadená rozhodnutí zatížena. Stěžovatel dovozuje, že dovolací soud nedostál nosným důvodům vlastního stanoviska Opjn 8/2006 ani rozsudku ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, resp. nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, z nichž vyplývá, že soudem věcně příslušným (povolaným k rozhodování v prvním stupni) k projednávání sporů vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním [§9 odst. 3 písm. t) o. s. ř.] je soud krajský, a k případné změně tohoto právního závěru by byl povolán jen velký senát Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §104a odst. 7 o. s. ř., jelikož "zákonodárce dostatečně nedocenil okruh všech procesních situací, na něž může ustanovení dopadat, praktické důsledky takové koncepce, ale rovněž i samotný její ústavněprávní rozměr".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel namítá, že právě taková její práva - nesprávným rozhodnutím o věcné nepříslušnosti krajského soudu - byla porušena.
Jelikož se z obsahu ústavní stížnosti podává, že jejím těžištěm je kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že aplikovaný výklad právní normy porušuje některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz ustanovení §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 29/06).
Zákonem, který ve smyslu citovaného článku 38 odst. 1 Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho ustanovení §9, jehož se dovolává stěžovatel. Pomíjí však, že obdobně relevantní je i ustanovení §104a., resp. §226 odst. 2 téhož předpisu.
Podle §104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně (podle odstavců 2 až 4) se postupuje, namítne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení (odst. 5). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno (odst. 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
Ustanovení §226 odst. 2 o. s. ř. pak předepisuje, že bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc postoupena věcně příslušnému soudu, nepoužije se v dalším řízení §104a téhož zákona. Z výsledků dosavadního řízení lze při novém projednání věci vycházet pouze z uznání žalovaného a ze shodných skutkových tvrzení účastníků; se souhlasem účastníků lze vycházet také z některých nebo ze všech provedených důkazů.
Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.), nýbrž i zvláštní rozhodnutí příslušného soudu, jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé článku 38 odst. 1 Listiny významná; není-li zde takového rozhodnutí, je vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem [§205 odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nepochybně není přípustné, aby ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud; proto je soud prvního stupně povinen a oprávněn zkoumat věcnou příslušnost v průběhu celého řízení až do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení končí, a obdobné se uplatní až do odvolacího a dovolacího řízení, ledaže o věcné příslušnosti rozhodl podle ustanovení §104a odst. 3 nebo 4 vrchní soud nebo Nejvyšší soud, případně zvláštní (konfliktní) senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. Jestliže odvolací soud - aniž by se zabýval věcí samou - zjistí, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, pak jen tato vada sama o sobě neodvratně vede k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší a věc postoupí přímo soudu věcně příslušnému [§219a odst. 1 písm. a), §221 odst. 1 písm. b)] a nedostatek věcné příslušnosti jako podmínky řízení bude relevantní jinou vadou řízení i v rámci řízení dovolacího [§241a odst. 2 písm. a) nebo §242 odst. 3]; rovněž zde dovolací soud zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu a zpravidla též rozhodnutí soudu prvního stupně, trpící stejnou vadou.
Občanský soudní řád, který předjímá článek 38 odst. 1 Listiny, v citovaném §226 odst. 2 rovněž fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím odvolacího soudu, a zakládá se jím stav, kdy je toto určení napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je zkoumat podle §104a odst. 7 o. s. ř., resp. napadat v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1771/2006). Ustanovení §226 odst. 2 o. s. ř. (obdobně jako §104a odst. 7 o. s. ř.) dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu.
Ústavněprávní konformitu ustanovení §104a o. s. ř. Ústavní soud uznal kupř. v nálezech ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, a ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2193/10, resp. usneseních ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 29/06, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2584/07, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 488/08, a ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1096/08. Není přitom pochyb, že z nosných důvodů odkazovaných rozhodnutí lze dovodit ústavněprávní konformitu též §226 odst. 2 o. s. ř., jehož vnitřní logika je srovnatelná (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2513/10).
V dané věci stěžovatel ústavní stížností nenapadl rozhodnutí ve sporu o věcnou příslušnost (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107), nýbrž rozhodnutí procesní povahy, do jejichž obsahu byly právní závěry předmětného rozhodnutí vydaného podle §226 odst. 2 o. s. ř. vtěleny.
Z hlediska takto ustaveného (zásadního) rámce právního posouzení věci je podstatné, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích dostály procesnímu pravidlu vycházejícímu z §226 odst. 2 o. s. ř.; opak netvrdí (ve skutečnosti) ani stěžovatel. Jádro jeho výhrad spočívá v tom, že tato aplikovaná právní úprava je protiústavní, což ovšem výše uvedená judikatura Ústavního soudu vyvrací.
Rovněž dalším právním závěrům obsaženým v napadených usneseních obecných soudů nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout; neobstojí přitom úsudek, že k rozhodování o stěžovatelově dovolání byl povolán velký senát Nejvyššího soudu.
S okolností, že nejde o rozhodnutí konečná, resp. (dokonce) vydaná ve věci samé, souvisí, aniž by se Ústavní soud mínil jakkoliv odchýlit od názorů vyjádřených ve vztahu k čl. 38 odst. 1 Listiny dříve (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02 nebo III. ÚS 132/04, a další), že zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá, se zde prosazují zjevně výrazněji.
Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu §226 odst. 2 o. s. ř. (a obdobně §104a odst. 2 o. s. ř.) je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s článkem 36 odst. 1 Listiny; srov. mj. stěžovatelem připomínanou judikaturu Ústavního soudu) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být, vzhledem k nepředvídatelnému výsledku daného sporu, nutně stěžovatel, byť proti jeho volbě soudního fóra se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107, prvotně obrací).
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (v této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního). Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z uvedeného plyne, že tak je tomu i v dané věci; ústavní stížnosti přisvědčit nelze a její zjevná neopodstatněnost plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Stojí za zaznamenání, že v obdobné věci byl vysloven i silnější názor (v usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 488/08), na jehož základě byla ústavní stížnost s poukazem na subsidiaritu ústavněprávního přezkumu odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Je-li ústavní stížnost - ve smyslu výše vyloženém - zjevně neopodstatněná, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem na zrušení ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. (které nadto nebylo v posuzované věci obecnými soudy aplikováno); ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu