ECLI:CZ:US:1997:3.US.230.96
sp. zn. III. ÚS 230/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. D. proti Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, krajskému soudu tamtéž a Vrchnímu soudu v Praze, o nedůvodné průtahy v řízení stran úpravy styku s nezletilou dcerou, takto:
1. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
18. června 1996, sp. zn. 8 Nc 574/96, se z r u š u j e.
2. Řízení o ústavní stížnosti ze dne 19. listopadu 1996
směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září
1996, sp. zn. Nco 65/96, se z a s t a v u j e .
3. Ústavní stížnost s návrhem na prohlášení, že postupem
Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých
Budějovicích a Vrchního soudu v Praze ve věci řízení péče o nezl.
B. D., sp. zn. P 309/95, bylo porušeno právo stěžovatele
vyplývající z čl. 38 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv
a svobod, se zamítá .
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, stran nichž nebyly shledány důvody
bránící jejich meritornímu projednání [§§30 odst. 1, 34 odst. 1,
2, 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.]
a předloženými Ústavnímu soudu v opatrovnické věci nezletilé B.,
dne 20. srpna, 21. listopadu a 20. prosince 1996 a dále
v občanskoprávní věci proti vedlejší účastnici, brojí stěžovatel
proti postupu obecných soudů a případně též proti jejich
rozhodnutím a tvrdí, že jak tímto postupem, tak i vydaným
rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva
plynoucí z čl. 38 odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"); co do jednotlivých ústavních stížností
spatřuje porušení zmíněných práv v tom, že obecné soudy, totiž
Okresní soud v Českých Budějovicích, krajský soud tamtéž a Vrchní
soud v Praze projednávají návrhy obou rodičů na novou úpravu
jejich práv a povinností k nezl. dítěti liknavě (s průtahy), což
obšírně v odůvodnění ústavní stížnosti rozvádí; pokud pak jde
o okresní soud, též zaujatě (za porušení ústavně zaručené rovnosti
účastníků) a za porušení ústavně daných zásad o zákonném soudci.
V další ústavní stížnosti vytýkal stěžovatel Vrchnímu soudu
v Praze, že rozhodnutím (usnesením ze dne 13. září 1996), jímž
neshledal, přes jeho námitku stran vyloučených soudců, vyloučených
z projednávání a rozhodování opatrovnické věci nezl. B. (věc pod
sp. zn. 7 Co 2560/95 Krajského soudu v Českých Budějovicích),
soudce krajského soudu zasáhl do ústavně přikázané nestrannosti
soudního rozhodování (soudu). Konečně pokud jde o jeho
občanskoprávní věc proti vedlejší účastnici (bývalé manželce - sp.
zn. 6 C 583/96 Okresního soudu v Českém Krumlově o 2 592,40 Kč
s přísl.), vznáší obdobnou námitku vůči Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, a to proto, že tento soud svým rozhodnutím
(usnesením ze dne 22. října 1996, sp. zn. Nc 593/96) přikázal
projednání a rozhodnutí této věci Okresnímu soudu v Táboře, a to
přesto, že již dříve Ústavní soud svým vykonatelným nálezem (ze
dne 7. října 1996, sp. zn. IV. ÚS 222/96) obdobné rozhodnutí
obecného (krajského) soudu v Českých Budějovicích zrušil
s odůvodněním, že "předpokladem postupu podle ustanovení §12
odst. 2 o. s. ř. jsou okolnosti umožňující hospodárnější,
rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější
projednání věci jiným, než podle zákona příslušným, soudem a že
skutečnost, že účastník řízení je soudcem příslušného soudu,
důvodem takového postupu není, neboť v takovém případě by mohlo
přicházet v úvahu přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř.".
Jednotlivé ústavní stížnosti podle doby svého nápadu
a rozvrhu práce Ústavního soudu byly evidovány: ústavní stížnost
ze dne 9. srpna 1996 (nezl. B. - průtahy v řízení) pod sp. zn.
III. ÚS 230/96, ústavní stížnost ze dne 19. listopadu 1996
(směřující proti Vrchnímu soudu v Praze - zákonný soudce) pod sp.
zn. II. ÚS 320/96 a ústavní stížnost ze dne 18. prosince 1996
(občanskoprávní věc stěžovatele před Okresním soudem v Českém
Krumlově - sp. zn. 6 C 583/96 - zákonný soudce) pod sp. zn. II. ÚS
356/96; vzhledem k tomu, že všechny ústavní stížnosti stěžovatele,
jak posléze byly označeny, spočívaly na v podstatě totožných
námitkách a směřovaly proti shodným soudům, Ústavní soud je
z důvodů procesní ekonomie a účelnosti (§63 zák. č. 182/1993 Sb.,
§112 odst. 1 o. s. ř.) usnesením ze dne 19. února 1997 spojil ke
společnému projednání a rozhodnutí s projednáním ústavní stížnosti
napadlé nejdříve (III. ÚS 230/96). Za takto nastalé procesní
situace a po spojení věcí ke společnému projednání vyznívá
návrhové žádání stěžovatele tak, aby Ústavní soud svým nálezem:
1. prohlásil, že postupem Okresního soudu v Českých
Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního
soudu v Praze ve věci řízení péče o nezl. B. D., sp. zn.
P 309/95, bylo porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 38
odst. 1, 2 a 3 Listiny;
2. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. Nco 65/96-70,
ze dne 13. 9. 1996;
3. zrušil také usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 8 Nc 593/96, ze dne 22. 10. 1996.
Účastníci řízení (§§28 odst. 1, 76 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb.) se k ústavním stížnostem vyjádřili (§42 odst. 3, §30 odst.
3 zák. č. 182/1993 Sb.) tak, že Okresní soud v Českých
Budějovicích odmítl výtku porušení zásady zákonného soudce, neboť
opatrovnickou věc nezl. B. rozhoduje soudkyně téhož soudu (JUDr.
Č.), a to podle rozvrhu práce Okresního soudu v Českých
Budějovicích platného pro rok 1996, Krajský soud v Českých
Budějovicích s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí
(usnesení ze dne 22. října 1996, sp. zn. 8 Nc 593/96) zdůraznil,
že pojem vhodnosti, jako předpoklad aplikace §12 odst. 2 o. s.
ř., zákonem blíže definován není, a proto převládající judikatura
stojí na stanovisku, že "vhodnost" je sice třeba chápat z hlediska
procesní ekonomie, což však dle názoru krajského soudu nevylučuje
i možnost použít ust. §12 odst. 2 o. s. ř. tam, kde budou
shledány i jiné důvody vhodnosti (např. ohled na postavení
účastníků, společenský dopad věci, důvěra občanů v nestrannost
a nezávislost justice, jestliže se na pracovišti soudce v okresním
městě bude projednávat jeho osobní věc za situace, kdy objektivně
příslušný soudce projednávající věc svého kolegy není podjatý,
apod.), a konečně Vrchní soud v Praze vyjádřil své stanovisko
a právní názor v tom smyslu, že "pouhá skutečnost, že
(stěžovatelem označení) soudci jsou, resp. byli, kolegy bratra
matky dítěte, event. jejího otce, sama o sobě neznamená, že by
tito soudci měli být vyloučeni z projednávání a rozhodování věci,
stejně jako jím není skutečnost, že matku dítěte znají
z pracovního styku, neboť kolegiální vztahy nemohou být obecně
chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti
soudce, který musí při posuzování věci a rozhodování o ní dbát
rovnosti účastníků, své nezávislosti a objektivnosti".
Obecné soudy proto shodně (podle obsahu jejich vyjádření)
navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele zamítl.
Vedlejší účastnice (§76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) svého
práva z vedlejšího účastenství v tomto řízení nevyužila (č. l.
27).
U ústního jednání dne 29. 5. 1997 vzal stěžovatel svou
ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze, zpět.
Za této procesní situace posoudil Ústavní soud jednotlivé
ústavní stížnosti takto:
a) ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 1996 (sp.
zn. 8 Nc 53/96), shledal důvodnou; zde totiž nebylo možno
přehlédnout, že Ústavní soud (nálezem čtvrtého senátu ze dne 2.
října 1996, sp. zn. IV. ÚS 222/96), ve skutkově obdobné a co do
právní problematiky shodné věci mezi týmiž účastníky (původního
řízení vedeného před týmž soudem I. stupně - Okresním soudem
v Českém Krumlově, sp. zn. 6 C 23/96), dospěl k závěru, jak dříve
byl již citován a že v důsledku toho ústavní stížností napadené
rozhodnutí obecného soudu (usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. června 1996, sp. zn. 8 Nc 574/96) zrušil.
I když tento nález Ústavního soudu nevyčerpal celou
problematiku podaného výkladu (IV. ÚS 222/96-14), cítí se jím
i třetí senát Ústavního soudu ve věci projednání této ústavní
stížnosti vázán, když k předložení případně odchylného právního
názoru plénu Ústavního soudu [§11 odst. 2 písm. g) zák. č.
182/1993 Sb.] neshledal dostatek vážných důvodů; nezbylo proto než
z důvodů zřejmých ze zavazujícího nálezu posuzované ústavní
stížnosti v této části vyhovět a rozhodnout, jak ze znělky tohoto
nálezu sub. 1 je patrno.
b) Co do ústavní stížnosti směřující proti postupu Okresního
soudu v Českých Budějovicích, krajského soudu tamtéž a Vrchního
soudu v Praze, vycházel Ústavní soud z následujících skutkových
zjištění:
Z obsahu zpráv, které si Ústavní soud od obecných soudů těch
kterých stupňů vyžádal (č. l. 20), vyplývá, že poté, co otec do
usnesení o předběžném opatření, jímž mu byl styk s nezletilou
dcerou zakázán, podal odvolání (dne 16. 11. 1995), byl spis dne
1. prosince 1995 předložen odvolacímu soudu (Krajskému soudu
v Českých Budějovicích), který však s ohledem na námitku vyloučení
soudců odvolacího soudu věc předložil k rozhodnutí o této námitce
Vrchnímu soudu v Praze dne 7. prosince 1995; Vrchní soud v Praze
spis odvolacímu soudu vrátil k doplnění (stran vyjádření
náhradních soudců) dne 8. března 1996, takže znovu mu byl spis
odvolacím soudem (po splnění daného pokynu) předložen dne 19.
března 1996; vrchní soud o zmíněné námitce rozhodl usnesením dne
13. září 1996 a odvolacímu soudu spis vrátil dne 14. října 1996,
nicméně v témže měsíci byl Vrchnímu soudu v Praze postoupen znovu,
tentokrát s návrhem na delegaci vhodnou, o níž až dosud rozhodnuto
není (č. l. 43 spisu Ústavního soudu) zřejmě proto, že v mezidobí
byl spis vyžádán Krajským soudem v Hradci Králové (ve věci 18 Co
128/97), který má rozhodnout o odvolání v jiné věci stěžovatele
vedené před Okresním soudem v Náchodě (4 C 69/96).
Jestliže stěžovatel v mezidobí činil procesnímu soudu různé
- zpravidla důkazní či jiné procesní návrhy (na zajištění důkazu
znaleckým posudkem, návrh na zproštění ustanoveného znalce, na
vydání nového předběžného opatření apod.) - je zřejmé, že za této
situace nemohl o nich procesní soud rozhodnout dříve, než soudy
nadřízenými bude rozhodnuto jak o opravném prostředku do
rozhodnutí o předběžném opatření, tak o posléze vzneseném návrhu
na delegaci vhodnou (§12 odst. 2 o. s. ř.), případně - pokud jde
o jeho nový návrh na vydání nového předběžného opatření - než bude
pravomocně rozhodnuto o předběžném opatření předcházejícím.
Stěžovatelovým výtkám, pokud jde o jeho návrhy na výkon
rozhodnutí případně na nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (§§272, 273 o. s. ř.), lze potud přisvědčit, že jim před vydáním
předběžného opatření, jímž byl stěžovateli styk s nezletilou
dcerou zakázán (tj. od května do října 1995), nebyla věnována
pozornost a že v době, kdy to mohlo mít význam, o nich nebylo
rozhodnuto; toto pochybení sice obecný soud I. stupně omlouvá
nedopatřením soudní kanceláře (č. l. 19 spisu Ústavního soudu),
nicméně skutečností zůstává, že o stěžovatelových návrzích nebylo
rozhodnuto, ač tomu nic nebránilo.
V této nečinnosti obecného soudu I. stupně lze sice spatřovat
nedůvodné průtahy, ty však podle přesvědčení Ústavního soudu,
vzhledem k následnému rozhodnutí (zákaz styku) a jím vytvořenému
procesnímu stavu věci, jak dříve byl popsán, ztratily zákonné
znaky ústavní ochrany plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, zejména
jestliže se na nich do nemalé míry podílejí i procesní aktivity
stěžovatele samotného.
Obdobně je tomu i co do námitky stran porušení ústavních
zásad o zákonném soudci; podle rozvrhu práce Okresního soudu
v Českých Budějovicích platného pro rok 1995 agenda péče
o nezletilé děti byla v posuzované době rozvržena mezi 3 soudce,
mezi než patřila jak JUDr. Č., tak JUDr. P., jíž připadlo
rozhodování ve věci nezl. B. napadlé obecnému soudu návrhem matky
(vedlejší účastnice tohoto řízení) dne 5. 4. 1995. Tato věc (Nc
118/95) pravomocně skončila vyslovením místní nepříslušnosti
Okresního soudu v Českých Budějovicích a následné návrhy (obou
rodičů) byly již vedeny v novém spise (P 309/95 - §160 odst. 1
kanc. ř.) a podle již zmíněného rozvrhu připadly k rozhodnutí
JUDr. Č., která je ve věci činná až dosud.
Nadto je a margo posuzované otázky uvést následující:
Z účastnických výpovědí stěžovatele a matky nezl. B.,
složených v opatrovnické věci P 309/95 Okresního soudu v Českých
Budějovicích dne 19. října 1995 (č. l. 39 až 41 spisu P 309/95),
vyplývá, že mezi stěžovatelem a matkou nezl. dcery, jako
rozvedenými rodiči, probíhá ostře vyhrocený spor o styk
stěžovatele s nezl. dcerou, kterou vedlejší účastnice jako její
matka po delší dobu odmítala ke styku se stěžovatelem připravit
a posléze dosáhla toho, že dnes již zrušeným předběžným opatřením
ze dne 19. 10. 1996 mu byl styk (upravený soudem schválenou
dohodou dle pravomocného rozvodového rozsudku Okresního soudu
v Náchodě, sp. zn. 4 C 5/95) zakázán.
Z těchto účastnických výpovědí je dále patrno, že stěžovatel,
jemuž je přirozeně známo, že jak vedlejší účastnice, tak její otec
a bratr jsou soudci (otec nyní ředitelem útvaru počítačové
aplikace Nejvyššího soudu ČR) a že oba měli (mají) kolegiální
vztahy k soudcům obecných soudů v Českých Budějovicích, neměl
námitek proti příslušnosti obecného soudu I. stupně (Okresní soud
v Českých Budějovicích), stejně tak jako neměl námitky ani proti
konkrétní soudkyni (JUDr. Č.), která opatrovnickou věc nezl. dcery
B. projednává (č. l. 31); obdobně ze stěžovatelova odvolání do
usnesení o předběžném opatření stran styku s nezl. B. plyne, že
mimo věcné námitky v meritu věci vznesl "námitku podjatosti
(toliko) vůči Krajskému soudu v Českých Budějovicích, a to ze
všech důvodů, které mu tento soud sám tlumočil v přípisu, čj. 11
C 13/95-4". Lze proto dovodit, že stěžovatel ani před procesním
ani odvolacím soudem - u vědomí všech okolností, na které
poukazuje ve své ústavní stížnosti ("změna v osobě soudce")
- námitkou porušení zásad o zákonném soudci (ať důvodnou či
nikoli) se nebránil a za svého výslovného souhlasu (č. l. 31 spisu
Ústavního soudu) se projednávání věci před "nově ustanoveným"
soudem sám aktivně zúčastnil; vznáší tudíž zmíněnou námitku ex
post poté, co obecný soud ve věci v jeho neprospěch předběžně
rozhodl. Takovému postupu však podle přesvědčení Ústavního soudu
nelze ústavní ochranu přiznat; ústavní imperativ, dle něhož "nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 úst.
zák. č. 1/1993 Sb.), vyložil Ústavní soud již dříve v několika
nálezech (srov. např. III. ÚS 23/93), a proto v zásadě zcela
postačí na tyto publikované nálezy odkázat a jen z hlediska
postavení účastníka v řízení před (obecným) soudem dodat, že
i když tento imperativ je ochranou především proti libovolnému či
účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat
za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již
vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl
k projednání věci ustanoven (povolán) rozvrhem práce platným pro
ten který soud. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby
námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném
soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji
odůvodňující se mu staly známy. Této podmínce, jak již rozvedeno,
stěžovatelova námitka nevyhovuje.
c) Vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (ze dne 13. září
1996, čj. Nco 65/96-70) vzal stěžovatel v průběhu ústního jednání
svou ústavní stížnost zpět, a proto Ústavní soud v tomto směru
řízení zastavil (§77 zák. č. 182/1993 Sb.).
Toliko pro úplnost jeví se vhodné dodat, že jak důvody
vyloučení soudců (§14 odst. 1 o. s. ř.), tak i důvody delegace
vhodné (§12 odst. 2 o. s. ř.) jsou zákonem vskutku vymezeny jen
velmi obecně; je proto především na obecných soudech, aby výkladem
a judikaturou zřetelněji vymezily jak zákonné znaky soudcova
"poměru k věci či k účastníkům", tak i rámec a podmínky "důvodů
vhodnosti", případně též stupně potřebné "pochybnosti" o soudcově
nezaujatosti. Ingerence Ústavního soudu do těchto, z nemalé míry
též etických, otázek spojených s výkonem soudcovského povolání
není na místě, zejména je-li o těch kterých návrzích rozhodováno
postupem předvídaným zákonem (§16 odst. 1 o. s. ř.); jestliže
obecné soudy dospívají k závěru, že "kolegiální vztahy nemohou být
obecně chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti
soudce" (č. l. 32), nelze ani z ústavního hlediska těmto závěrům
nic podstatného vytknout, neboť ani pro úsudek o porušení
ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy
(jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého
procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či
subjektivní přesvědčení stěžovatele; zasáhnout proto do naznačené
rozhodovací sféry obecných soudů, aniž by jejich rozhodnutí (či
řízení jim předcházející) byla ve zřetelném a výrazném rozporu se
zásadami spravedlivého procesu, jak je Ústavní soud již dříve
a opakovaně vyložil, by proto z hlediska Ústavního soudu znamenalo
vztáhnout na sebe právo přezkumné činnosti nad jurisdikcí obecných
soudů, k níž však, jak Ústavní soud rovněž opakovaně
v publikovaných nálezech vyložil, není Ústavní soud oprávněn. Ze
všech těchto důvodů rozhodl proto Ústavní soud, jak z výroku
tohoto nálezu je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 29. 5. 1997