Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.10.2001, sp. zn. III. ÚS 29/01 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 153/24 SbNU 125 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.29.01

sp. zn. III. ÚS 29/01 Nález Ústavní soud ČR rozhodl po ústním jednání konaném dne 18. 10. 2001 v senátě , o ústavní stížnosti navrhovatelů S. B., a A. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatelé podali dne 16. 1. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 39 Co 457/99-105, ze dne 3. 4. 2000. Navrhovatelé tvrdili, že postupem dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné, byla porušena jejich základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 27 C 111/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali od České národní banky vydání movitých věcí (zlatých mincí a dalších zlatých věcí). Tvrdili, že stát se těchto movitých věcí zmocnil bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 27 C 111/92-45, ze dne 14. 5. 1996, ve znění doplňujícího rozsudku, č.j. 27 C 11/92-57, ze dne 5. 5. 1997 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který usnesením, č.j. 39 Co 456-457/97-66, ze dne 10. 9. 1997, rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích ve věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Současně v odůvodnění usnesení vyslovil závazný právní názor, jímž soudu I. stupně uložil, v jakém směru má řízení doplnit. Především uložil soudu I. stupně prověřit, zda o některé z vyžadovaných movitých věci nebylo již v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, dále uložil, aby soud I. stupně přezkoumal postavení navrhovatelů jako oprávněných osob, zabýval se přesným vymezením pohybu věcí, jejichž vydání se navrhovatelé domáhali, tak, aby bylo přesně zjištěno, u koho se ta která individuálně určená věc zachovala. Při hodnocení, zda se jedná o věci individuálně určené, poukázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci, sp. zn. 3 Cdon 523/96. Ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, který rozsudkem, č.j. 27 C 111/92-87, ze dne 3. 3. 1999, řízení o movitých věcech pod pol. 1 (2 265 ks zlatých svatováclavských dukátů) a pol. 9 (25 ks zlatých amerických dvacetidolarů) zastavil pro res iudicata, v ostatních položkách pak žalobu zamítl. V odůvodnění zamítavého výroku uvedl, že movité věci (zlaté mince) navrhovatelů byly žalované bance předány společně s ostatními zlatými mincemi pod společným číslem, takže je nelze jednotlivě identifikovat, a to ani s přihlédnutím k tvrzení navrhovatelů o roku ražby mincí. K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 39 Co 457/99-105, ze dne 3. 4. 2000, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o vydání věcí. Ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), případně z §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Navrhovatelé tvrdili, že dovolací důvod je dán tím, že jde o případ rozsudku soudu I. stupně, potvrzeného rozsudkem soudu odvolacího za situace, kdy soud I. stupně rozhodl jinak, než svým rozsudkem ze dne 14. 5. 1996, č.j. 27 C 111/92-45, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který svým dřívějším rozhodnutím (usnesení, č.j. 39 Co 456, 457/97-66, ze dne 10. 9. 1997) původní rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu zrušil. Dále navrhovatelé v dovolání uvedli, že přípustnost dovolání je dána i tím, že v projednávané věci u odvolacího soudu dne 10. 9. 1997 jednal a rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen, a žádali, aby dovolací soud prověřil i obsazení odvolacího soudu při jednání dne 3. 4. 2000, kdy byl vynesen dovoláním napadený rozsudek. Nejvyšší soud ČR usnesením, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je založena tehdy, jestliže rozhodnutí vynesl soudce, kterým byl rozhodnutím podle §14 a 16 o.s.ř. z projednávání a rozhodování věci vyloučen, a dále tehdy, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §36 až 36d o.s.ř., ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Nejvyšší soud uvedl, že posléze uvedená výjimka se v dané věci neuplatní, protože v odvolacím řízení rozhoduje vždy senát a z obsahu spisu nevyplývá, že by požadavek senátního rozhodování nebyl v daném jednání splněn. Vzhledem k uvedenému nelze přípustnost dovolání dovodit. Dále uvedl, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.. Ze srovnání výroků obou rozsudků soudu I. stupně vyplývá, že v obou případech soud I. stupně rozhodl tak, že žaloba byla zamítnuta. Rozsudku soudu I. stupně, č.j. 27 C 111/92-87, ze dne 3. 3. 1999, nepředcházelo jiné, obsahově odlišné rozhodnutí téhož soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2311/2000-125, ze dne 31. 10. 2000, podali navrhovatelé ústavní stížnost a tvrdili, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, právo na svého zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení práva na soudní ochranu spatřovali navrhovatelé v tom, že dovolací soud vyslovil nepřípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, když ve skutečnosti soud I. stupně druhým rozsudkem v pořadí rozhodl jinak než v prvním rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Odlišnost lze spatřovat v tom, že ohledně dvou položek soud I. stupně řízení zastavil. Navrhovatelé tvrdili, že výklad dovolací soudu, který aplikaci §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. omezuje jen na případy výrokové odlišnosti rozhodnutí bez současného zohlednění zcela odlišného odůvodnění srovnávaných výroků. Porušení práva na zákonného soudce spatřovali navrhovatelé v tom, že při jednání odvolacího soudu dne 10. 9. 1997 jednal a rozhodoval ve věci jako člen senátu soudce JUDr. M. F., který nebyl jejich zákonným soudcem a Nejvyšší soud ČR tuto skutečnost nepovažoval za důvod přípustnosti dovolání. Konečně navrhovatelé porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovali i v tom, že dovolací soud nepřezkoumal správnost (čistotu) postupu soudů obou stupňů, a to se zřetelem ke skutečnosti, že ani soud I. stupně ani odvolací soud v průběhu celého řízení nerozhodly o návrhu obecného zmocněnce navrhovatelů na spojení projednávané věci s řízením o věci vedené pod sp. zn. 28 C 11/92 u téhož soudu I. stupně, aby posléze po pravomocném rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 C 11/92 dospěly k závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že při posuzování dovolacích důvodů vycházel z obecného tvrzení navrhovatelů o "nesprávném obsazení soudu". Z obsahu spisu se nenaznačovala situace neúplného obsazení senátu odvolacího soudu ani situace, že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném usnesení, na jehož odůvodnění se plně odvolal. Pokud jde o odůvodnění nesprávného obsazení soudu v ústavní stížnosti, které je jiné než bylo v dovolání, ponechává hodnocení tohoto důvodu na Ústavním soudu zda vůbec a nakolik je tvrzená okolnost prokázána spolehlivými zjištěními v rámci ústavní stížnosti. K námitce, že byl naplněn dovolací důvod §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud uvedl, že obrat použitý v citovaném ustanovení, tj. že soud rozhodl "jinak", je třeba zřejmě chápat obsahově z hlediska výsledku řízení, kterého se dotčený účastník domáhal, nikoliv formalisticky. Rozhodující pro posouzení existence tohoto dovolacího důvodu je proto skutečně závěr, zda soud I. stupně navrhovatelům jimi uplatněné nároky přiznal či nikoliv. V předmětné věci však navrhovatelé byli v obou případech již na úrovni rozhodnutí soudu I. stupně ve věci neúspěšní. K námitce, že dovolací soud nepřezkoumal "čistotu postupu soudů obou instancí", pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že rozhodnutí o spojení věcí či vyloučení věcí je svěřeno k samostatnému projednání a úvaze soudu. Je zřejmé, že v případech, kdy podmínky pro postup podle §112 odst. 1 nebo odst. 2 o.s.ř. jsou objektivně dány, má soud povinnost podle těchto ustanovení postupovat, neboť nemůže jít o projev jakési jeho libovůle. Situace podřaditelná pod uvedenou možnost (představující pak následně existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.) by se však mohla vzhledem k ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. promítnout do posouzení dovolacího soudu pouze v případě, pokud by bylo dovolání přípustné. V posuzované věci nemohl dovolací soud s ohledem na výše uvedené závěry o přípustnosti dovolání spolehlivě dospět, a proto bylo vyloučeno, aby věnoval pozornost aspektům procesněprávní povahy, které navrhovatelé v ústavní stížnosti uplatňují. Česká národní banka, která v řízení před Ústavním soudem měla postavení vedlejšího účastníka, se přípisem ze dne 17. 7. 2001 svého postavení vzdala. Navrhovatelé ještě podáním ze dne 10. 10. 2001 reagovali na vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení. V replice opakovaně zdůraznili své námitky uplatněné v původní ústavní stížnosti a v tomto smyslu polemizovali s názorem dovolacího soudu, obsaženým ve vyjádření. Podstata tohoto doplnění se shodovala s původními námitkami. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatelé dovolávali ochrany svých základních práv, garantovaných Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je částečně opodstatněný. Navrhovatelé namítali především porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž porušení tohoto práva spatřovali v tom, že dovolací soud protiústavně aplikoval §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když výrok "soud I. stupně rozhodl jinak" vztahuje jen na případy výrokové odlišnosti rozhodnutí. V této námitce Ústavní soud nemohl navrhovatelům přisvědčit, protože uvedeným dovolacím důvodem zákonodárce jednoznačně sledoval takovou situaci, kdy se rozhodnutí soudu I. stupně vydané po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu meritorně liší od původního rozhodnutí v důsledku právního názoru odvolacího soudu, a je proto na místě stanoveným dovolacím důvodem umožnit, aby nastalý stav přezkoumal soud dovolací. V předmětné věci však jednoznačně soud I. stupně opakovaně rozhodl stejně, když vyslovený právní názor odvolacího soudu vedl soud I. stupně jen k přesnějšímu a důkladnějšímu zjištění skutkového stavu. Dovolací soud pak podle názoru Ústavního soud nepochybil, jestliže konstatoval, že na předmětnou věc nelze uvedený dovolací důvod aplikovat. Vzhledem k této námitce proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutím dovolacího soudu nebylo porušeno právo navrhovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Pokud jde o námitku, že dovolací soud nepřezkoumal správnost (čistotu) postupu soudů obou instancí ve vztahu k návrhu navrhovatelů na spojení předmětné věci s řízením v jiné věci, Ústavní soud se shodl se závěrem soudu dovolacího o tom, že danou námitku může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud však Nejvyšší soud vyslovil nepřípustnost dovolání, neměl možnost věcně tuto námitku přezkoumávat, protože tvrzená námitka sama o sobě není důvodem přípustnosti dovolání. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani v tomto případě nebylo postupem dovolacího soudu porušeno právo navrhovatelů na spravedlivý proces. Navrhovatelé uplatnili dále námitku spočívají v tom, že jednání a rozhodování odvolacího soudu dne 10. 9. 1997 se účastnil jako člen senátu soudce, který nebyl jejich zákonným soudcem. Na tuto skutečnost poukázali v dovolání, avšak Nejvyšší soud ČR konstatoval, že nesprávné obsazení soudu spočívající ve skutečnosti, že ve věci jednal a rozhodoval nezákonný soudce, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Jak vyplynulo ze spisu, navrhovatelé v dovolání tuto skutečnost nijak nerozebírali, pouze uvedli, že se "domnívají, že věci jednal nesprávně obsazený soud". Dovolací soud přezkoumal námitku z pohledu účasti soudce vyloučeného, což v předmětné věci naplněno nebylo, a z pohledu neúplně obsazeného senátu, což ze spisu rovněž nevyplynulo. Z vyjádření dovolacího soudu jako účastníka řízení vyplývá, že v ústavní stížnosti namítaným aspektem, tj. odnětím svému zákonnému soudci, se při posuzování uvedené námitky nezabýval. Aniž by předjímal rozhodnutí Nejvyššího soudu o důvodnosti této námitky a v návaznosti na to i o přípustnosti dovolání, poukazuje Ústavní soud na ustálenou judikaturu, v niž dospěl k závěru, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98 či III. ÚS 293/98 a další) dospěl k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudů důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Vzhledem k tomu, že tento aspekt při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nebyl dovolacím soudem zohledněn, i když ze spisu je zřejmé, že v uvedený den jednání jednal a rozhodoval senát v jiném složení než obvykle, dospěl Ústavní soud k závěru, že ve vztahu k této námitce je ústavní stížnost opodstatněná, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, s poukazem na porušení čl. 38 odst. 1 listiny, tedy práva každého na zákonného soudce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 18. října 2001