Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.05.2000, sp. zn. III. ÚS 182/99 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 77/18 SbNU 169 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:3.US.182.99

sp. zn. III. ÚS 182/99 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 25. května 2000 v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. I. E., za účasti vedlejšího účastníka Vrchního soudu v Olomouci, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců z projednání a rozhodování věci, takto: 1. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, se zamítá. 2. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 12. dubna 1999, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců z projednání a rozhodování věci. Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 96 Ústavy. Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. K 282/94, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: K návrhu Fondu národního majetku České republiky, podanému dne 10. listopadu 1994, probíhá před Krajským obchodním soudem v Brně pod sp. zn. 28 K 282/94 konkursní řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na majetek úpadce Ing. I. E., takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel návrhem ze dne 17. července 1997 vznesl námitku podjatosti soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně, jednající a rozhodující v této věci, přičemž tuto podáním ze dne 2. srpna 1996 rozšířil ve vztahu ke všem soudcům Krajského obchodního soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci, jako soud věcně příslušný k rozhodnutí o vznesených námitkách podjatosti (§16 odst. 1 o. s. ř.) usnesením ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, rozhodl, že soudci, jež rozhodují předmětný případ, jakož i ti, kteří dle rozvrhu práce rozhodují ve věcech konkursu a vyrovnání, resp. mohou v těchto věcech rozhodovat v případech zastupování, nejsou z projednávání a rozhodování ve věci Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 28 K 282/94 vyloučeni. K odvolání stěžovatele proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, řízení zastavil. Vycházeje z interpretace ustanovení §16 odst. 1 a §201 o. s. ř., jakož i odpovídajícího stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 1996, Plsn 1/96 (Sb. r. s., č. 48, sv. 8, 1996) konstatoval, že pojem "nadřízený soud", je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem "soud prvního stupně" jej tudíž zaměňovat nelze. Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád ani neupravuje, když nepočítá s jinými odvolacími soudy než s krajskými soudy, rozhodují-li o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (§10 odst. 1 o. s. ř.) a vrchními soudy, rozhodují-li o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně (§10 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud ČR dále neshledal možným posouzení podání stěžovatele ve smyslu dovolání, jež je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), jímž rozhodnutí nadřízeného soudu není rovněž. Na základě uvedeného, když nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud ČR řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní stížnost vytýká rozhodnutím obecných soudů absenci projednání věci veřejně za přítomnosti stěžovatele, v čemž spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy, a dále v zastavení řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, spatřuje pak odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 25. května 1999 Nejvyšší soud ČR k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 31 Cdo uvedl následující: K námitce, dle níž Nejvyšší soud ČR rozhodl o "opravném prostředku" proti usnesení Vrchního soudu ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, bez nařízení jednání, se ve vyjádření odkazuje na příslušná ustanovení občanského soudního řádu (§243a odst. 1, §243b odst. 5, §167 až §171 ve spojení s §243c o. s. ř.), jež upravují rozhodování Nejvyššího soudu ČR v řízení o dovolání bez nařízení jednání, jakož i bez vyhlašování usnesení v přítomnosti účastníků. Nejvyšší soud ČR upozorňuje dále na nesprávnou citaci Listiny stěžovatelem, když čl. 37 odst. 3 Listiny zakotvuje zásadu rovnosti účastníků řízení, kdežto právo na veřejné projednání věci upravuje čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti vyjadřuje i své přesvědčení o souladu úpravy obsažené v o. s. ř. s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a to i z hlediska srovnání s úpravou řízení před Ústavním soudem, jež rovněž umožňuje usnesením dle §43 zákona o Ústavním soudu usnesením odmítnout návrh mimo ústní jednání. V této souvislosti se ve vyjádření odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/95 k ústavnosti postupu při výkladu ustanovení občanského soudního řádu tam, kde se neprovádí dokazování. K námitce absence veřejného projednání věci účastník řízení dochází na základě uvedeného ke konstatování, že dospěl-li Nejvyšší soud ČR k důvodnému závěru o nedostatku své funkční příslušnosti k projednání stěžovatelem podaného "opravného prostředku", pak by jakékoli nařizování jednání (při němž by mohlo být toliko veřejně vyhlášeno usnesení o zastavení řízení) postrádalo i věcný smysl. Co do tvrzení, že Nejvyšší soud ČR tím, že řízení zastavil, ač tak učinit neměl, upřel stěžovateli právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, účastník řízení odkazuje, případně opakovaně připomíná argumenty, jimiž odůvodnil své rozhodnutí. Nad jejich rámec dodává, že odvolání jako opravný prostředek lze mít za zákonem vyloučené nejen tam, kde tak zákon činí výslovně (např. §202, §250j o. s. ř.), ale i tam, kde nemožnost odvolání podat plyne z postavení jednotlivých článků soudní soustavy. Tak například podle §9 odst. 5 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak právní předpis, přičemž je zcela zjevné, že proti rozhodnutí, které jako soud prvního stupně vydá, není přípustné odvolání - a to proto, že zákonem nebyl určen orgán soudní soustavy, jenž by byl k projednání takového odvolání funkčně příslušný. Jinak řečeno, dle názoru účastníka řízení, se možnost podat odvolání v občanském soudním řádu nepojí s pouhým ustanovením §201 o. s. ř. ve spojení s §202 o. s. ř., nýbrž též ze skutečností, že je zákonem určen článek soudní soustavy (soud), který bude odvolání proti rozhodnutí příslušného soudu jako soudu prvního stupně projednávat. Dále Nejvyšší soud ČR odkazuje na ustanovení čl. 91 Ústavy a na ně navazující ustanovení §8 až §10a o. s. ř., které nepředvídají postavení Nejvyššího soudu ČR jako soudu odvolacího, naopak se zde výslovně podává, že odvolacími soudy mohou být jen krajské a vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím. Vrchní soud pak dle těchto ustanovení není soudem prvního stupně, ale pouze soudem odvolacím. Nadto je ústavní stížnost podle Nejvyššího soudu ČR zjevně neopodstatněná i proto, že zastavením řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, stěžovateli nemohla být způsobena žádná újma na jeho právech, když ve shodě se svou konstantní rozhodovací praxí (Sb. s. r. a s., č. 7, 1997) se totiž námitkou podjatosti soudce Nejvyšší soud ČR věcně zabýval v řízení o dovolání proti usnesení ve věci samé (proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 1996, č.j. 4 Ko 298/95-377) a neshledal ji důvodnou. Nejvyšší soud ČR poukazuje na skutečnost, že jeho usnesení v této věci ze dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 175/98-799, bylo rovněž napadeno ústavní stížností a řízení o této stížnosti je u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 76/99, přičemž za podstatné pro stěžovatele účastník řízení považuje rozhodnutí Ústavního soudu právě ve věci sp. zn. IV. ÚS 76/99. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla ve všech bodech podle §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení §16 odst. 1 a §201 o. s. ř. Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to zejména z pohledu základního práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, ze strany obecných soudů. Ústavní soud se k interpretaci základního práva na zákonného soudce vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98. Konstatoval, že, kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce dále podřadil i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§14 o. s. ř.), jakož i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. (nálezy sp. zn. III. ÚS 162/98, III. ÚS 86/98). Dle §31 odst. 1 tr. ř. v trestním řízení o vyloučení z důvodu podjatosti rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Důsledkem přijetí výkladu §141 odst. 2 tr. ř., jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by pak byl stav, kdy v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán, jinak řečeno v řízení o vyloučení z důvodu podjatosti "procesní strana". Takováto konstrukce, ve které by došlo k porušení základního procesního principu, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, tedy principu, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností v uvedených nálezech Ústavnímu soudu nezbylo, než extenzivním výkladem ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. zajistit v rozhodování o vyloučení soudce z důvodu podjatosti garanci nestrannosti, a to i v případě námitky podjatosti směřující proti soudci (soudcům) odvolacího soudu. Rozhodovací důvody, jež Ústavní soud v případě ustanovení §142 odst. 1 tr. ř. vedly k extenzivní interpretaci, však na dotčené ustanovení §201 o. s. ř. nedopadají, když procesní konstrukce obsažená v občanském soudním řádu plně garantuje projednání a rozhodování návrhů na vyloučení soudců z důvodu jejich podjatosti nezávislým a nestranným soudem. Z uvedeného důvodu, když v dalším se ztotožňuje s argumentací účastníka řízení, Ústavní soud návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců z projednání a rozhodování věci, zamítl. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, pak Ústavnímu soudu nezbylo, než z důvodu jeho podání po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítnout. Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se vztahem posuzované věci k věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 76/99, v níž stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR za dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 175/98-799, jímž bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 1996, č. j. 4 Ko 298/95-377, o prohlášení konkursu. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 25. května 2000