ECLI:CZ:US:2013:1.US.1230.11.1
sp. zn. I. ÚS 1230/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Vovsíka, advokáta, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2011 č. j. 10 Co 8/2011-148 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. prosince 2010 č. j. 39 C 170/2009-142, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 12. 2010 č. j. 39 C 170/2009-142 byla stěžovateli, jakožto opatrovníku ustanovenému právnické osobě podle §29 odst. 2 o. s. ř., přiznána odměna ve výši 7 200 Kč, vypočtená podle §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2011 č. j. 10 Co 8/2011-148 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky uplatněné v předchozím řízení a domáhá se aplikace §7 advokátního tarifu a přiznání vyšší odměny s tím, že §9 odst. 5 advokátního tarifu na případy ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 2 o. s. ř. nedopadá.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že otázka výkladu a aplikace §9 odst. 5 advokátního tarifu byla v minulosti opakovaně předložena Ústavnímu soudu, který otázce výpočtu odměny advokáta ustanoveného opatrovníkem nepřiznal ústavněprávní relevanci. K tomu srov. judikaturu, na niž odkázal Krajský soud v Plzni a která je stěžovateli známa (usnesení II. ÚS 2237/10 a řada dalších). Je nepochybné, že uvedená judikatura řešila v praxi častější situaci ustanovení opatrovníka ustanoveného podle §29 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009 (typicky ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám). Ke zpochybňovanému výkladu zákona v předložené věci se sluší dodat: za prvé, poznámka pod čarou v §9 odst. 5 advokátního tarifu, na niž poukazuje stěžovatel, není normativním ustanovením. Za druhé, ve výkladu §9 odst. 5 advokátního tarifu použitém Krajským soudem v Plzni, lze shledat prvky snahy o nalezení účelu daného ustanovení, kterým má být úprava výpočtu výše odměny advokáta - ustanoveného opatrovníka. Takový výklad §9 odst. 5 advokátního tarifu, který zahrnuje nejen případy ustanovení opatrovníka "účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat," ale i případy ustanovení opatrovníka "právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat," není z hlediska teleologického výkladem nelogickým či excesivním. Případné sjednocování judikatury obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu