ECLI:CZ:US:2010:2.US.2237.10.1
sp. zn. II. ÚS 2237/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. P. Š., advokátky, zastoupené Mgr. Danielou Pykalovou, advokátkou se sídlem Palác Riesů, Panská 6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010 č. j. 19 Co 24/2010-46, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 8. 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 odst. 1 ve vazbě na čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny a analogicky též podle čl. 28 Listiny. Tímto usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku IV. o nákladech stěžovatelky - opatrovnice žalovaného tak, že jí přiznal náhradu nákladů ve výši 2. 400,- Kč, sestávající z odměny za čtyři úkony právní pomoci z tarifní hodnoty 500,- Kč dle §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") a ze čtyř režijních paušálů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Stěžovatelka má za to, že Městský soud v Praze pochybil, pokud jí k jejímu odvolání nepřiznal odměnu za výkon funkce opatrovníka ve výši podle §7 bod 1 advokátního tarifu. Aplikace ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu vedla k neodůvodněnému přiznání nižší odměny, než jaká odpovídá poskytnuté právní službě a založila tak nerovnost v porovnání s advokátem, který by tutéž právní službu poskytl osobě, která mu udělí plnou moc. Pokud má advokát - opatrovník stejné postavení jako advokát s procesní plnou mocí, měl by dle stěžovatelky mít také stejná práva, včetně práva na srovnatelnou odměnu. Výkon funkce opatrovníka není právní službou menší náročnosti a neumožňuje advokátu poskytnout ji v nižší kvalitě. Stěžovatelka nenachází žádnou oporu pro tvrzení, o něž opírá své rozhodnutí městský soud, že je méně pracné a náročné učinit stanovené úkony bez kontaktu s klientem, neboť dle ní je tomu právě naopak. Za nemístnou označuje také jeho argumentaci nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/08, v němž bylo vysloveno, že srovnávat lze toliko práva a povinnosti osob ve srovnatelných situacích. Připuštění argumentace městského soudu by znamenalo, že se osobě neznámého pobytu nedostane stejné ochrany jako osobám jiným. Stěžovatelka poukazuje na to, že svou funkci vykonávala řádně a věci věnovala značné množství času. Přesto jí byla přiznána odměna více než 7x nižší, než jaká by jí příslušela, kdyby zastupovala účastníka na základě plné moci.
Stěžovatelka má za to, že ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu bez věcného opodstatnění vytváří fikci hodnoty sporu a jeho aplikací dochází k nastolení stavu, který je v příkrém rozporu s realitou. Proto spolu s ústavní stížností podává návrh na zrušení tohoto ustanovení, které je dle jejího názoru v rozporu s čl. 1, čl. 28 a čl. 9 odst. 1 ve vazbě na čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny a dále s §31 odst. 2 o.s.ř. a §1 odst. 2 zákona o advokacii.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným.
Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již v minulosti mnohokrát řešil, a to ve věcech vedených pod sp. zn.. IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10 či III. ÚS 2160/10, a tyto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).
Závěry učiněné v označených rozhodnutích lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž by považoval za nutné, aby je znovu doslovně opakoval.
Lze proto shrnout, že obecné soudy použily při rozhodování o stěžovatelčině odměně a náhradě hotových výdajů náležitý právní předpis (advokátní tarif), a v jeho rámci aplikovaly správné ustanovení §9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006, které výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu (500 Kč) pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám (na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř.. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku). Svým postupem tak neporušily žádné z tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu. Jak již Ústavní soud dovodil dříve (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usnesení č. 22), je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení příslušného ustanovení advokátního tarifu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu