ECLI:CZ:US:2010:3.US.1316.10.1
sp. zn. III. ÚS 1316/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Mgr. Z. P., advokátky, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 32/949, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 114/2010 ze dne 17. 3. 2010 a o návrhu na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o její odměně, přiznané jí jako opatrovnici žalovaného v daném občanskoprávním řízení ve výši 4.200,- Kč, a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zahrnující i právo na spravedlivou odměnu opatrovníka za právní zastoupení, na rovné zacházení, jakož i právo vlastnit majetek.
Mělo se tak stát z toho důvodu, že jí, jako soudem ustanovenému opatrovníku, byla odměna přiznána dle ustanovení §9 odst. 5 citované vyhlášky, ačkoliv dle jejího přesvědčení měla být přiznána dle §7 této vyhlášky, tj. z tarifní hodnoty odvíjející se od výše předmětu sporu (žalobou byla vymáhána částka 29.466,- Kč). Postup soudu dle stěžovatelky porušuje shora označená práva z důvodů, které ve stížnosti rozvádí také s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2380/08, zabývající se funkcí opatrovníka, z něhož cituje. Dokládá také nejednotnost rozhodování obecných soudů v této otázce odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 512/2007, který zaujal názor, že neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně advokáta, ustanoveného podle ust. §30 odst. 2 o. s. ř., určované podle §7 citované vyhlášky, zásadně snížena. Jelikož v napadeném rozhodnutí takto obecný soud nepostupoval, porušil její právo na rovné zacházení, právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Domáhá se proto zrušení napadeného rozhodnutí a současně navrhuje i zrušení ust. §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť k porušení uvedených práv došlo v přímé aplikaci tohoto ustanovení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Obecný soud v posuzované věci přezkoumatelně vyložil, o která ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. své rozhodnutí opřel, a ani ve věci rozhodující senát Ústavního soudu, posuzováno z širšího pohledu kontextuálního, vycházejícího ze smyslu a účelu institutů opatrovnictví a právního zastoupení, nemá za to, že by předmětným rozhodováním došlo k dotčení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle v rozlišování subjektů a práv (kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Pl. ÚS 12/02, Pl. ÚS 6/05). Závěr obecného soudu je také zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu (kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 728/08, IV. ÚS 880/09, III. ÚS 341/97, III. ÚS 84/10, II. ÚS 2722/09, IV. ÚS 812/10), od níž ani v posuzovaném případě není důvodů se odchylovat. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v daném případě Ústavní soud neshledal a stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu