ECLI:CZ:US:2010:3.US.2797.09.1
sp. zn. III. ÚS 2797/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. N., advokáta, zastoupeného JUDr. Věrou Říhovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Dr. D. Bechera 23, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2009 sp. zn. 25 Co 68/2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 23 Všeobecné deklarace lidských práv, č1. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a současně podal i návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "advokátního tarifu").
Z ústavní stížnost a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byl potvrzen výrok usnesení Okresního soudu v Chebu sp. zn. 8 C 57/2008, kterým byla stěžovateli jako opatrovníku žalovaného přiznána odměna ve výši 1.428 Kč, a to dle ustanovení §7 bodu 1 ve spojení s §9 odst. 5 a §11 advokátního tarifu.
V ústavní stížnost (stejně jako předtím v odvolání) stěžovatel s výší přiznané odměny nesouhlasí; je totiž "značně" nižší než odměna, která odpovídá zastoupení na základě plné moci či rozhodnutí o ustanovení advokáta podle §30 odst. 2 o. s. ř., přestože jde o "tutéž práci" a mezi činností advokáta v těchto postaveních není zásadní rozdíl. Naopak, opatrovník ustanovený osobě neznámého pobytu má podle jeho názoru pozici ztíženou, neboť může vycházet jen z obsahu spisu, a nikoli z informací klienta, se kterým nemá možnost se osobně setkat. Přiznanou odměnu proto považuje stěžovatel za zcela neadekvátní (nepřiměřenou), a porušující ústavní princip rovnosti.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nebrojí primárně proti napadenému rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu; via facti totiž nevytýká obecným soudům neústavní interpretaci tohoto ustanovení, nýbrž zpochybňuje ústavně konformní charakter aplikovaného předpisu (ustanovení).
Ústavní soud tedy - ve vztahu k napadenému usnesení - musel prvotně soustředit pozornost k otázce, zda odvolací soud nepochybil, když nepřerušil řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čemuž v řízení před Ústavním soudem obsahově koresponduje otázka, zda existují důvody k aplikaci ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel i zde návrh na zrušení podzákonného právního předpisu, resp. jeho ustanovení, podal.
Podle posledně označeného ustanovení platí, že byl-li spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle §74, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy.
Senát Ústavního soudu však řízení nepřeruší, dospěje-li k závěru, že návrh dle §74 zákona o Ústavním soudu je - ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - návrhem zjevně neopodstatněným (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 422).
To je významné potud, že závěr o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelova návrhu se uplatní i v právě posuzované věci.
Nelze než se ztotožnit s úsudkem odvolacího soudu, jestliže důvod k postupu podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledal. Ústavní soud se totiž otázkou rozhodování obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §29 odst. 3 o. s. ř. již dříve zabýval (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1715/08, IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10 nebo III. ÚS 1316/10) a k obdobným názorům, které uplatnil odvolací soud v dané věci, nevznesl relevantní výhrady. Interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu prohlásil za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů. Ústavní soud současně již v minulosti konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá".
Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, pročež protisměrně působící kritiku stěžovatele akceptovat nelze.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu je odůvodněn výše předznačený závěr, že návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 5 advokátního návrhu je zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
Pakliže rozhodné ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu nebylo obecnými soudy vyloučeno z aplikace v dané věci odůvodněně, zbývá posoudit již toliko průběh a výsledek řízení, jenž byl - mimo jiné i na jeho základě - ustaven. Že obecné soudy toto ustanovení vyložily vadně, však ani stěžovatel netvrdí. Jeho odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů; ostatně ve výše uvedených usneseních Ústavní soud posuzoval naopak rozhodovací "praxi" shodnou s tou, jež byla vyjádřena i ve věci stěžovatele.
Ústavní soud tudíž dospěl k závěru - s obdobným odvoláním na předchozí rozhodnutí v týchž věcech - že i v této části je stěžovatelova ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť již dříve bylo dovozeno, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází.
Senát Ústavního soudu proto i v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu