ECLI:CZ:US:2015:1.US.1231.15.1
sp. zn. I. ÚS 1231/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 7/34, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 3190/2014-194 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 17 Co 37/2014-172, v části výroku I. potvrzujícího zamítavý výrok Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci samé, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o poskytnutí peněžní náhrady za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalované České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen "ČTÚ") domáhala zaplacení částky 101 662, 26 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad za nesprávný postup ČTÚ spočívající v nepřiměřené délce správních řízení vedených Českým telekomunikačním úřadem proti Kamilu Balážovi, Karlu Bílému, Štěpánu Turbákovi, Luboši Hančlovi, Petře Šmigurové, Radimu Kuzenovi, Romanu Zaoralovi a Janu Fuchsíkovi. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 7. 2013 č. j. 19 C 207/2012-109 konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ČTÚ, který o návrzích vedených pod č. j. 102191/2010, č. j. 102190/2010, č. j. 102114/2010, č. j. 102113/2010, č. j. 102189/2010, č. j. 103098/2010, č. j. 102188/2010 a č. j. 102187/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), čímž porušil právo stěžovatelky (výrok I.), žalobu požadující zaplacení částky 101 666,26 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok I.), žádnému z účastníků rovněž nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud korigoval rozhodnutí soudu prvního stupně spočívající v nepřiléhavé právní argumentaci a zabýval se otázkou účelnosti stěžovatelkou vynaložených nákladů. S poukazem na závěry vyslovené Ústavním soudem v usneseních sp. zn. II. ÚS 1888/12 ze dne 20. 9. 2012 a sp. zn. II. ÚS 3698/11 ze dne 23. 8. 2012, v nichž byl v souvislosti s nepřiznáním náhrady nákladů řízení zohledněn celkový charakter počínání téže stěžovatelky, odvolací soud uzavřel, že jediné náklady, které stěžovatelce vznikly, byly náklady právního zastoupení, které však nebylo možné považovat za účelně vynaložené. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla Městskému soudu v Praze, že nerespektoval sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a jeho judikaturu, jakož i čl. 13 Úmluvy a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že relutární plnění je primární formou poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud postupoval podle stěžovatelky chybně, neboť své rozhodnutí založil na zcela opačné konstrukci, čímž upřednostnil ústavně nekonformní výklad ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka nepovažovala pouhé konstatování porušení práva jako morální satisfakce za dostačující a trvala na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, neboť v jejím případě byla jednotlivá zákonná kritéria, jež jsou určující pro stanovení formy a výše odškodnění, naplněna. Na podporu své argumentace poukázala na ustanovení §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a zdůraznila, že ČTÚ nejenže nerozhodl o jejích návrzích v zákonem stanovené lhůtě čtyř měsíců, ale dokonce ji několikanásobně překročil. Takový postup lze vnímat jako zvlášť významné narušení veřejného zájmu na řádném a včasném rozhodování tzv. účastnických sporů, přičemž výše částek, které byly předmětem správních řízení, či výsledek řízení, není pro posouzení imateriální újmy způsobené stěžovatelce rozhodný; významná je intenzita, s jakou byl ve správních řízeních narušen právem chráněný zájem stěžovatelky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že poskytnutí finanční kompenzace osobě poškozené nesprávným výkonem veřejné moci za vzniklou nemajetkovou újmu je plně v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a ve svém případě akcentovala jeho mimořádnou povahu, spočívající v soustavném porušování platných právních předpisů ze strany ČTÚ v masovém měřítku. Věcně správný a odůvodněný úsudek o adekvátnosti finanční či jiné kompenzace za způsobenou nemajetkovou újmu by bylo možné učinit vždy až na základě pečlivého vyhodnocení všech relevantních zákonných kritérií, ke kterému však podle mínění stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Pokud šlo o náklady kompenzačního řízení, stěžovatelka namítla, že právní otázku, kterou se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval, v dovolání neuplatnila. Uvedla, že hlavním a jediným účelem jejího právního zastoupení bylo poskytnutí ochrany jejím právům, a vzhledem k tomu, že obecné soudy skutečně zjistily porušení práv, lze považovat zahájení a vedení kompenzačního řízení proti státu jako zcela důvodné. Náklady na právní zastoupení rovněž nelze považovat za neúčelně vynaložené a soud by neměl odpírat jejich náhradu s odkazem na nepodloženou domněnku a spekulaci Nejvyššího soudu (sledující argumentaci žalovaného) o pokusu stěžovatelky obohatit se na nákladech řízení. Stěžovatelka uvedla, že důsledně vycházela z toho, že nemajetková újma jí vznikla v každém správním řízení samostatně a zvlášť, dopustil-li se tedy ČTÚ nesprávného úředního postupu ve vícero správních řízeních (řádově v několika stovkách řízení), ve kterých byla stěžovatelka účastníkem, bylo třeba posoudit vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného rovněž v každém takovém řízení samostatně a zvlášť. Stěžovatelka upozornila, že nešlo o formulářové žaloby, nýbrž o standardní návrhy na zahájení kompenzačního řízení, které byly založeny na odlišném správním řízení a kterými byly uplatněny její individuální kompenzační nároky se samostatným skutkovým základem. Stěžovatelka rovněž oponovala názoru o neúčelnosti nákladů řízení dovozovanou z postavení jednatele právnické osoby s konstatováním, že jejím jednatelem není advokát vykonávající advokátní praxi; ostatně povolání či jiná specifická vlastnost či presumovaná dovednost statutárního orgánu právnické osoby poškozené nesprávným výkonem veřejné moci je z hlediska rozhodování o náhradě nákladů kompenzačního řízení zcela irelevantní, stejně tak jako okolnost, zda stěžovatelka uplatnila své kompenzační nároky vůči žalovanému jednou žalobou nebo vícero žalobami.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny. Základní ústavněprávní východiska k této problematice Ústavní soud shrnul v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), (dále též srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
Z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, nosných rozhodovacích důvodů obecných soudů ve věci samé a uplatněných stížnostních námitek se podaná ústavní stížnost prakticky shoduje s jinými stěžovatelčinými ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usneseními sp. zn. II. ÚS 1929/14 ze dne 10. 2. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2291/14 ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15 ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1230/15 ze dne 21. 7. 2015 či sp. zn. II. ÚS 1550/15 ze dne 21. 7. 2015 (dostupná stejně jako i níže uvedená rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). V nich dal jednoznačně najevo, že i při zvažování širších souvislostí se zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva jeví přiměřeným újmě, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť závěr o tom, že ke kompenzaci nemajetkové újmy postačí vyslovit porušení práva, je beze zbytku uplatnitelný i v projednávané věci. Pro účely projednávané věci lze pouze dodat, že závěry Městského soudu v Praze ve věci samé odpovídají požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani nevybočují z judikatorních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění.
Námitkám stěžovatelky vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho náhradově nákladových výrocích, Ústavní soud nepřisvědčil. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud reagoval na dovolací námitky stěžovatelky a přiměřeným způsobem se s nimi vypořádal. Lze připomenout, že dovolací soud potvrdil již dříve přijatý závěr, že poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva je třeba hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení. Otázkou, pro kterou připustil dovolání k věcnému přezkumu a která byla v předmětné věci klíčová, bylo posouzení stěžovatelkou vynaložených nákladů na právní zastoupení z hlediska jejich účelnosti, a to v okolnostech daného případu.
Posouzením ústavní konformity vyřešení otázky náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka řízení zastoupeného advokátem řešil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně. Ve svých rozhodnutích formuloval základní ústavněprávní limity pro činnost obecných soudů a opakovaně proklamoval povinnost obecného soudu brát na zřetel všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí o nákladech řízení, které by mohly mít vliv nejen na výši nákladů žalobce, ale i na účelnost, resp. důvodnost, jejich vynaložení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423), nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) a další dostupné na http://nalus.usoud.cz]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 se Ústavní soud vyslovil k využití práva na právní pomoc ústavně zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny tak, že odmítl prostřednictvím termínu "účelně" vynaložené náklady vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, neboť účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám, nicméně i zde Ústavní soud zdůraznil potřebu důsledného rozlišení, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na specifika jednání stěžovatelky - počínaje nákupem tisíce sporných pohledávek společnosti T-Mobile Czech republic, a. s., za různými dlužníky, přes jejich hromadné uplatnění v řízení před ČTÚ, podání stížnosti na nečinnost ČTÚ a následné vymáhání tvrzených nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ČTÚ (průtahy v řízení), a okolnost, že se stěžovatelka při těchto aktivitách nechala zastoupit advokátem, přestože její jednatel a zároveň jediný společník byl rovněž advokátem, tedy osobou práva znalou - a její jednání vyhodnotil jako účelové, mající za cíl realizovat zisk na přisouzené náhradě nákladů řízení, tedy získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá. Závěr Nejvyššího soudu, že takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, kterému nepřísluší právní ochrana, Ústavní soud v projednávaném případě respektoval, neboť obdobně, byť v jiné fázi řízení, hodnotil chování téže stěžovatelky i on sám (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3698/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/12 ze dne 20. 9. 2012). V projednávané věci Ústavní soud dodává, že posouzení účelnosti vynaložených nákladů, je výlučnou záležitostí ve věci rozhodujících obecných soudů a jakkoliv nepříznivě může rozhodnutí zasáhnout majetkovou sféru stěžovatele, nemá Ústavní soud prostor do tohoto rozhodování zasáhnout, jde-li o rozhodování, jemuž z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nelze ničeho vytknout.
Námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud se v dovolacím řízení zabýval otázkou, kterou ona sama v dovolání neformulovala, lze do jisté míry přisvědčit, nicméně tato námitka není schopna sama o sobě přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Tím, že Nejvyšší soud připustil dovolání pro posouzení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, totiž zda lze považovat za účelně vynaložené náklady právního zastoupení, které primárně nesměřuje k uplatnění práva účastníka řízení na právní zastoupení, ale sleduje za cíl obohacení zastoupeného účastníka, tedy otázky, na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, otevřel dovolání k věcnému přezkumu. Takový postup nepovažoval Ústavní soud v projednávaném případě za újmu na stěžovatelčiných ústavně zaručených procesních právech, neboť dovolání bylo věcně projednáno, a to včetně námitek stěžovatelkou uplatněných; lze tak mít za to, že stěžovatelka se domohla toho, o co podáním svého dovolání usilovala - přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu