ECLI:CZ:US:2014:1.US.1257.14.1
sp. zn. I. ÚS 1257/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti MUDr. Josefa Králíčka, zast. Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2014, č.j. 22 Cdo 4416/2013-268, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Marcely Trantové, Lenky Divišové a Pavla Diviše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností, posléze doplněnou, napadl v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu. V úvodu návrhu rekapituloval průběh řízení před Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") vedeným pod sp.zn. 10 C 176/2008, v němž byla (po rozhodnutí Krajského soudu v Praze, dále jen "krajský soud") zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z jejich pozemku oplocení s podezdívkou a zdržení se užívání tohoto pozemku. Stěžovatel v tomto řízení původně vystupoval v pozici žalobce, po prodeji předmětného pozemku vstoupil do řízení jako vedlejší účastník. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Dovolací soud v odůvodnění konstatoval (s odvoláním na judikaturu a komentářovou literaturu), že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nepřiznává. Podle stěžovatele došlo k porušení základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V další části stěžovatel snáší argumenty proti závěru Nejvyššího sodu, svoje názory podporuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu, zejména poukazuje na možnost vedlejšího účastníka podat ústavní stížnost. V doplnění ústavní stížnost stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1843/97 a sp.zn. 28 Cdo 164/2003, v nichž dovolací soud shledal aktivní legitimaci vedlejšího účastníka k podání dovolání, a namítal, že Nejvyšší soud nepřihlédl ke své vlastní judikatuře, což lze pokládat za porušení principu právní jistoty a právního státu (v souladu s judikaturou Ústavního soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu (v petitu nesprávně označené jako "rozsudek") zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 4 Ústavy:
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 2 odst. 3 Listiny:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud, že údaje stěžovatele o průběhu sporu odpovídají skutečnosti. Jeho dovolání Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl pro nepřípustnost. Odmítnutí odůvodnil takto:
"Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom neuvádí, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (§203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nepřiznává. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na usnesení ze dne 27. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejnění pod číslem 3/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a tento výklad je zastáván i v právní teorii (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. Vydání, Praha C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.)."
25 Cdo 162/2003
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1.1.2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s usnesením Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Je evidentní, že podstatu ústavní stížnost tvoří jeho nesouhlas s posouzením aktivní legitimace vedlejšího účastníka k podání dovolání. Ústavnímu soudu je známá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i její vývoj. Z tohoto pohledu je relevantní, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na usnesení sp.zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/2004. V jeho odůvodnění byl přijat tento závěr: "Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1.1.2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.)." Publikací tohoto usnesení ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek naplnil Nejvyšší soud svoji roli při sjednocování judikatury a usměrnil tak právní praxi. Bylo proto na stěžovateli, resp. jeho právním zástupci, aby tyto závěry adekvátním způsobem zhodnotil a podle nich zvážil další postup ve sporu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu