ECLI:CZ:US:2008:1.US.1296.08.1
sp. zn. I. ÚS 1296/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 1 Afs 9/2008-59, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud pochybil tím, že jeho námitku prekluze ve věci vyměření daně za rok 2001 odmítl s odkazem na ustanovení §41 zák. č. 150/2002 Sb., ve znění dalších předpisů (dále také jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní"). Stěžovatel má za to, že toto ustanovení lze aplikovat až na daňová řízení zahájená po 1. 1. 2003, kdy soudní řád správní vstoupil v účinnost, přičemž platební výměr, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob byl vydán již dne 12. 8. 2002. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Ústí nad Labem se v průběhu soudního řízení dopustily závažných vad, zejména nezjistily skutkový stav věci, nezabývaly se meritem a důvodem žaloby, především námitkou podjatosti správce daně, vadami daňové kontroly a následného vyměření daně a dále vadami správního řízení. Konkrétně pak Krajský soud v Ústí nad Labem pochybil, pokud ponechal v platnosti platební výměr Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 12. 8. 2002, č. j. 19609/02/197790/1619, neboť daňové řízení za rok 2001 bylo zatíženo závažnou vadou v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel považuje dále za závažnou skutečnost, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1 Afs 7/2008-91, kterým bylo rozhodnuto za stejné skutkové a důkazní situace ve prospěch stěžovatele.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 31/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 3. 1. 2007 zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 12. 8. 2002, č. j. 19609/02/197790/1619, kterým mu byla po proběhlém vytýkacím řízení vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2001 odchylně od daňového přiznání ve výši 422 484 Kč. Proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který ji svým rozsudkem ze dne 30. 8. 2007 zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl stěžovatel kasační stížností, ve které zejména uvedl, že napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem se týká daňové povinnosti za rok 2001 a vzhledem ke skutečnosti, že konec zdaňovacího období, v němž mu tato povinnost vznikla, připadl na 31. 12. 2002, je přesvědčen, že bylo možné daň vyměřit pouze do 31. 12. 2005, napadené rozhodnutí však bylo vydáno dne 3. 1. 2007. Stěžovatel dále namítal, že platební výměr i napadené rozhodnutí vydaly osoby a orgán, které byly podjaté, a proto neměly vést daňové řízení a ve věci rozhodnout. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
K námitce stěžovatele, že mu byla vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2001 po uplynutí tříleté zákonné lhůty pro vyměření daně, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že stěžovatel, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, uplatnil tuto námitku jak ve správní žalobě, tak i v kasační stížnosti, Krajský soud v Ústí nad Labem i Nejvyšší správní soud se s ní přitom vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, č. j. 15 Ca 31/2007-30, dovodil, že při stanovení lhůty pro vyměření daně nelze vycházet pouze z ustanovení §47 odst. 1 zákona. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění dalších předpisů, který stanoví, že nelze daň vyměřit či doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, ale také z ustanovení §41 s. ř. s, podle kterého stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží, to platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní. Krajský soud v Ústí nad Labem dále po podrobném vysvětlení, kdy stěžovateli plynula lhůta pro vyměření daně a kdy se tato lhůta naopak stavěla, uzavřel, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2007, č.j. 2128/06-1100, bylo vydáno a stalo se pravomocným v prekluzivní lhůtě pro vyměření daně. Stejný právní názor zaujal a stěžovateli v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil také Nejvyšší správní soud. Pokud stěžovatel v této souvislosti uvádí, že v jeho věci nemělo být postupováno podle ustanovení §41 s. ř. s., který lze dle jeho názoru aplikovat až na daňová řízení zahájená po 1. 1. 2003, kdy soudní řád správní vstoupil v účinnost, Ústavní soud k této námitce týkající se výkladu a aplikaci "jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Jak již bylo výše zmíněno, soudní řád správní vstoupil v účinnost dnem 1. 1. 2003 a nepochybně tedy jeho ustanovení §41 dopadá i na věc stěžovatele, který se poprvé domáhal přezkumu daňového rozhodnutí v soudním řízení zahájeném dne 12. 8. 2003. Jinými slovy, pokud v době zahájení soudního řízení předmětné ustanovení s. ř. s. stanovilo, že lhůty pro zánik práva ve věcech daní po dobu řízení před soudem neběží, není důvod, proč by toto ustanovení nemělo být aplikováno z důvodu, že samotné daňové řízení bylo zahájeno před účinností s. ř. s. Ústavní soud tedy pod aspektem ochrany ústavnosti nemůže postupu Nejvyššího správního soudu ničeho vytknout, neboť má zato, že aplikoval předmětná ustanovení daňového řádu a soudního řádu správního v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil.
Další pochybení správních soudů spatřuje stěžovatel v tom, že se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami podjatosti správce daně. Dle tvrzení stěžovatele odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že stěžovatel v žalobě neuvedl žádné konkrétní důvody, na jejichž základě by bylo možno usuzovat, že rozhodnutí správce daně i Finančního ředitelství v Ústí nad Labem vydaly podjaté osoby, není v souladu odůvodněním rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1 Afs 7/2008-91, který za stejného skutkového stavu a důkazní situace dospěl k závěru, že o stěžovatelově námitce podjatosti nebylo rozhodnuto. Jednak je zřejmé, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1 Afs 7/2008-91, byl vydán později než stěžovatelem napadené rozhodnutí, jednak z obsahu tohoto rozsudku dostupného na www.nssoud.cz Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1 Afs 7/2008-91, rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2007, č. j. 15 Ca 262/2004 - 58, kterým byly rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a jemu předcházející dodatečný platební výměr zrušeny pro vady řízení a věc vrácena Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem k dalšímu řízení z toho důvodu, že správce daně přes podané námitky podjatosti a návrh na delegaci místní příslušnosti ze strany stěžovatele pokračoval v řízení a zasílal stěžovateli výzvy k prokázání skutečností rozhodných pro stanovení daně, aniž by o předmětných námitkách a návrhu předtím rozhodl. Nejvyšší správní soud přisvědčil v tomto rozsudku stěžovateli zejména v tom, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2002 a 30. 8. 2002 týkající se vyloučení ředitelky správce daně nelze vztáhnout na námitku podjatosti uplatněnou stěžovatelem dne 4. 12. 2001. Předmětem řízení vedeného pod sp. sn. 1 Afs 7/2008 a jemu předcházejícímu řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem tedy byly konkrétní stěžovatelem vznesené námitky podjatosti a tomu odpovídající (případně absentující) rozhodnutí správce daně o těchto námitkách. Naopak v nyní projednávané věci stěžovatel v kasační stížnosti v této souvislosti pouze uvedl, že ve správní žalobě namítl, že "plat. výměr ale i napadené rozhodnutí vydaly osoby a orgán, který byl podjatý a proto neměly vést daňové řízení a ve věci rozhodnout". Krajský soud v Ústí nad Labem proto v kasační stížností napadeném rozsudku tuto žalobní námitku stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel v žalobě neuvedl žádné konkrétní důvody, na jejichž základě by bylo možno usuzovat, že rozhodnutí správce daně i Finančního ředitelství v Ústí nad Labem vydaly podjaté osoby, resp. orgány a současně uvedl, že ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel takovou námitku podjatosti uplatnil v průběhu daňového řízení a že by bylo rozhodováno o vyloučení pracovníka správce daně ve smyslu §26 zák. č. 337/1992 Sb. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s tímto právním názorem ztotožnil. Pokud v ústavní stížnosti v této souvislosti stěžovatel uvádí, že námitku podjatosti vznášel v každém odvolání a podání správci daně i Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, nebylo o ní však dosud rozhodnuto, přičemž soudy jím navrhované a předkládané důkazy odmítly, Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatel tyto skutečnosti ani žádné jiné konkrétní námitky týkající se podjatosti správce daně či uplatnění takových námitek v řízení před správcem daně neuvedl v kasační stížnosti. Je tedy věcí stěžovatele, že v kasační stížnosti dostatečným způsobem nepředestřel důvody, pro které rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadá. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i v soudním řízení správním, stejně jako v soukromoprávních sporech, plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Pokud tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že obecné tvrzení o podjatosti správního orgánu nemůže založit důvodnost kasační stížnosti, nelze v tomto jeho postupu spatřovat rozpor s příslušnými ustanoveními s. ř. s., ani s právem stěžovatele na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Ústí nad Labem v průběhu soudního řízení dopustily závažných vad, zejména nezjistily skutkový stav věci, nezabývaly se meritem a důvodem žaloby, vadami daňové kontroly a následného vyměření daně a dále vadami správního řízení, taková pochybení, která stěžovatel blíže nekonkretizoval, Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu nezjistil.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu