Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.07.2002, sp. zn. I. ÚS 131/02 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 98/27 SbNU 121 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.131.02

sp. zn. I. ÚS 131/02 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 To 21/2002, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 To 21/2002, se zrušuje. Odůvodnění: I. Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. Nt 356/2001, v trestní věci stěžovatele o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu rozhodl tak, že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že vyšetřování již bylo ukončeno a že v nejbližších dnech zřejmě bude podána obžaloba, takže pominul vazební důvod dle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Podle názoru okresního soudu pominul i vazební důvod podle ust. §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Pokud by prý totiž stěžovatel i v budoucnu v trestné činnosti pokračoval, byla by to otázka dalšího vyšetřování, které by s projednávanou věcí zřejmě ani nesouviselo. Krajský soud v Ostravě z podnětu stížnosti Okresní státní zástupkyně v Přerově napadeným usnesením shora citované usnesení Okresního soudu v Přerově zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť důvody vazby uvedené v ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu prý nadále trvají. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud především uvedl, že okresní soud zcela nedostatečně odůvodnil citované usnesení, jelikož prý pouhá skutečnost, že vyšetřování je skončeno, sama o sobě neznamená, že pominuly i důvody vazby. Existence vazebních důvodů měla být údajně zkoumána ve všech souvislostech vyplývajících z provedených důkazů v návaznosti na hodnocení osoby stěžovatele. Okresní soud prý pochybil i tím, že rozhodoval, aniž měl k dispozici spisový materiál. Krajský soud poukázal i na to, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, neuposlechnutí rozkazu §273 odst. 1 trestního zákona, nedovolené ozbrojování §185 odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákona, neoprávněné nakládání s osobními údaji §178 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona, v souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele §158 odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, ohrožení utajované skutečnosti §106 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, šíření poplašné zprávy §199 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a dílem dokonaného a dílem nedokonaného podvodu ve stádiu pokusu §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že tzv. koluzní důvod vazby je dán tím, že stěžovatel - ještě jako podezřelý - vyvíjel snahu ovlivňovat ve svůj prospěch osoby, jež mohly vypovídat o okolnostech svědčících proti němu (svědci P., V. Š., utajený svědek J. N.). Zejména na J. N. prý stěžovatel vyvíjel tlak, aby u policie nevypovídal. Nebezpečí z ovlivňování těchto svědků údajně hrozí až do doby jejich výslechu u hlavního líčení, zejména "s ohledem na obavy, které z výpovědi svědků plynou a s ohledem na charakter trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán." Tento závěr je prý podepřen rovněž vyjádřením stěžovatele, které učinil vůči vyšetřovateli v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování (viz úřední záznam, založený na č.l. 1994-96 vyšetřovacího spisu). Krajský soud dále uvedl, že se stěžovatel měl trestné činnosti dopouštět po dlouhou dobu, z čehož - kromě dalších příčin - údajně vyplývá i existence tzv. předstižného vazebního důvodu; stále totiž přetrvává obava, že by v předmětné trestné činnosti mohl nadále pokračovat. Obava z pokračování v trestné činnosti je prý dána rovněž skutečnostmi vyplývajícími ze zmíněného úředního záznamu, sepsaného vyšetřovatelem, a z přepisu záznamu telefonického hovoru operativní techniky, pořízeného na základě povolení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2000. Rovněž prý nelze opomenout, že stěžovatel "jeví podle předchozích odsouzení sklony k páchání obdobné trestné činnosti, zejména pokud jde o trestný čin dle §185 trestního zákona." II. Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadeným usnesením porušil Krajský soud v Ostravě čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto pochybení spatřuje stěžovatel především v následujících skutečnostech. K existenci koluzního vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu stěžovatel uvedl, že argumentace krajského soudu je postavena na "nepřijatelné a uměle vytvořené konstrukci", že stěžovatel ještě před sdělením obvinění - kdy si již však byl vědom hrozícího trestního stíhání - vyvíjel snahu ovlivňovat ve svůj prospěch osoby, které mohly vypovídat o okolnostech svědčících proto němu. Stěžovatel tvrdí, že teprve v okamžiku, kdy se konkrétní osoba stane obviněným, se může jiná osoba stát svědkem, takže teprve poté může vzniknout nebezpečí koluze. Tvrzením, že si byl stěžovatel vědom hrozícího trestního stíhání, navíc prý soud předjímal závěr o prokázání viny v budoucím možném trestním stíhání. Proto se stěžovatel domnívá, že v napadeném usnesení zcela absentuje konkretizace koluzního vazebního důvodu, zejména že nebylo nijak specifikováno, kdy se stal stěžovatel podezřelým a odkdy si tedy údajně byl vědom hrozícího trestního stíhání. K jmenovaným svědkům stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud použil neurčité výrazy o možnosti jejich ovlivňování a neuvedl, jakým způsobem k němu došlo. Jestliže krajský soud argumentuje záznamem vyšetřovatele založeným na č.l. 1994-96, stěžovatel namítá, že dne 28. 11. 2001, když se se spisem seznámil, obsahoval spis pouze 1953 stran. Předmětný záznam proto musel být do spisu založen až později, jeho obsah ani stěžovateli ani jeho právnímu zástupci není znám a nemohli se tedy k němu vyjádřit. V tom stěžovatel spatřuje porušení principu rovnosti stran. Stěžovatel dále tvrdí, že koluzní vazební důvod se týká dosud nevyslechnutých svědků a nikoliv dosud soudem nevyslechnutých svědků. Není prý proto možné tvrdit, že nebezpečí z ovlivňování svědků hrozí až do doby jejich výslechu u hlavního líčení, jestliže tito svědci již vyslechnuti byli. K existenci tzv. předstižného vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu stěžovatel především poukazuje na to, že s účinností od 1. 1. 2002 byla zákonná dikce "bude pokračovat v trestné činnosti" nahrazena slovy "bude opakovat trestnou činnost", což však údajně krajský soud nerespektoval. Rovněž tento vazební důvod prý krajský soud konkrétně neodůvodnil; to platí již s ohledem na skutečnost, že všechny předměty a věci, ve kterých obžaloba spatřuje zbraně či nedovolené věci, byly již stěžovateli odňaty "a při jejich neexistenci u sebe ani v trestné činnosti pokračovat nemůže". Obava z další trestné činnosti prý nemůže vyplývat ani z předmětného záznamu vyšetřovatele, a to z důvodů shora uvedených. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že nebezpečí opakování trestné činnosti vyplývá z přepisu záznamu telefonického hovoru operativní techniky, neboť trestní spis prý žádný takový záznam neobsahuje a pokud má soud na mysli záznam z použití zpravodajské techniky, byl tento záznam pořízen před sdělením obvinění a navíc orgánem (BIS), který nemá postavení orgánu činného v trestním řízení. Proto stěžovatel tvrdí, že tento záznam v tomto trestním řízení vůbec nelze použít. Navíc z obsahu uvedeného záznamu (označeného stupněm utajení "důvěrné") údajně nelze dovodit nebezpečí pokračování v trestné činnosti stěžovatele. Za "unfair" označil stěžovatel argumentaci, že byl v minulosti za spáchání obdobné trestné činnosti odsouzen a že tedy jeví sklony k této trestné činnosti, jelikož se prý jednalo o trestnou činnost spáchanou za komunistické totality a s politickým podtextem, přičemž v jednotlivých případech probíhají rehabilitační řízení a v řadě věcí byl již také rehabilitován. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušeno. Dále souhlasil, aby bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem. III. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a že splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, přistoupil k jejímu meritornímu projednání. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastník řízení - Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení, navrhl ústavní stížnost odmítnout a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo. IV. Ústavní stížnost je důvodná. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny; smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby a o dalším pokračování vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu, který je nutno interpretovat restriktivně. V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě shledal u stěžovatele existenci tzv. koluzního vazebního důvodu a předstižného vazebního důvodu. Ústavní soud dále ze soudního spisu zn. 1 T 312/2001 zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci dalším usnesením ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 44 To 1/2002, zrušil usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 312/2001, a nově rozhodl tak, že se stěžovatel propouští na svobodu. Ústavní soud tedy o ústavní stížnosti rozhoduje za situace, kdy již stěžovatel byl z vazby propuštěn na svobodu, tzn. v době, kdy již jeho osobní svoboda není omezena. Tato skutečnost však nemůže podstatně ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, neboť i v tomto případě je nutno vycházet ze zásady, že o aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele. Ústavní soud dovozuje, že v daném případě napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě představuje aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve shora uvedeném smyslu a že je proto namístě přezkoumat, zda je ústavní stížnost důvodná, tzn. zda byl tento zásah ústavně konformní či nikoliv. Koluzní důvod vazby spatřoval krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení v tom, že stěžovatel (ještě jako podezřelý, tzn. před sdělením obvinění) vyvíjel snahu ovlivňovat osoby, které mohly vypovídat v jeho neprospěch (P., Š., N.), a že toto nebezpečí údajně hrozí až do doby výslechu jmenovaných svědků u hlavního líčení. Krajský soud dále poukázal na úřední záznam vyšetřovatele, obsahující vyjádření, které učinil stěžovatel v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování. K tomu Ústavní soud především uvádí, že podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu v platném znění je koluzní vazební důvod definován jako obava z toho, že obviněný "bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání." Trestní řád proto nepodmiňuje existenci tohoto vazebního důvodu obavou z ovlivňování svědků nevyslechnutých dosud soudem, jak platilo v předchozí právní úpravě před 1. 1. 2002. V daném případě Ústavní soud shledal, že v době rozhodování krajského soudu již zmínění svědci vyslechnuti byli, takže krajský soud pochybil, pokud spatřoval existenci důvodu vazby "až do doby jejich výslechu u hlavního líčení"; tím porušil jednu z určujících zásad trestního práva - "criminalia sunt restringenda". Pro stručnost odkazuje Ústavní soud na citované usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2002, kterým byl stěžovatel z vazby propuštěn, a v němž krajský soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč koluzní vazební důvod u stěžovatele nebyl dán. Přitom nelze přehlédnout, že toto usnesení vydal krajský soud přibližně jen o měsíc později, než bylo vydáno napadené usnesení, v podstatě tedy za stejné skutkové a právní situace. Ústavní soud dále usuzuje, že ani ze samotných výpovědí jmenovaných svědků, učiněných v přípravném řízení, nelze dovozovat nebezpečí koluze tak, jak dovodil krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení. Z výpovědi svědkyně P. P., učiněné dne 21. 6. 2001 (č.l. 1813, 1814), totiž nevyplývá, že by ji stěžovatel jakkoliv ovlivňoval. Rovněž svědek V. Švéda neuvedl, že by jej ovlivňoval stěžovatel a pouze se zmiňuje o schůzce s pány B. a P., kteří údajně získali jeho adresu od rodiny stěžovatele (č.l. 1866) a při rozhovoru na něj "tlačili", aby odvolal své vysvětlení, učiněné na policii. Utajený svědek J. N. sice skutečně vypověděl, že mu stěžovatel sdělil, aby před policisty v jeho nepřítomnosti nevypovídal. V tomto případě je však podle názoru Ústavního soudu nutno vidět, že J. N. pro stěžovatele pracoval v rámci monitorování tzv. levicového extrémismu; ve skutečnosti, že jej stěžovatel nabádal, aby nevypovídal v jeho nepřítomnosti, proto nelze jednoznačně spatřovat naplnění koluzního vazebního důvodu ve smyslu trestního řádu, nýbrž je zapotřebí mít na zřeteli specifika této situace a brát v úvahu činnost, kterou stěžovatel prováděl s ohledem na své zaměstnání ve zpravodajské službě. Pokud krajský soud argumentuje zmiňovaným úředním záznamem vyšetřovatele (č.l. 1994-1996), Ústavní soud uvádí, že jeho podstatou jsou i výhrůžky vůči některým vyšetřovatelům a státním zástupcům v tom smyslu, že budou zbaveni svých míst, případně že budou uvězněni; z obsahu předmětného záznamu nicméně nelze dovodit, že by byl v posuzované věci existoval důvod vazby stěžovatele, ať již důvod vazby koluzní či důvod vazby předstižné. Ústavní soud připomíná, že k otázce koluzní vazby již dříve judikoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" (nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). Podle názoru Ústavního soudu však v daném případě Krajský soud v Ostravě dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil existenci koluze, neboť jmenovaní svědci byli v době rozhodování krajského soudu již vyslechnuti a ani z obsahu předmětného záznamu vyšetřovatele koluzní vazební důvod zjevně nevyplýval. Rovněž k existenci tzv. předstižného vazebního důvodu Ústavní soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu je nedostatečně odůvodněno a že je proto nepřesvědčivé. Jak totiž správně konstatoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v usnesení ze dne 28. 2. 2002 - a jak namítá i stěžovatel v ústavní stížnosti - bylo při hodnocení tohoto vazebního důvodu zapotřebí zabývat se charakterem trestné činnosti stěžovatele, neboť nelze přehlédnout, že podstatná část této tvrzené trestné činnosti byla páchána právě v souvislosti s jeho pracovním zařazením. Poté, co stěžovatel přestal vykonávat činnost v BIS, je totiž již z povahy věci prakticky vyloučeno, aby dále páchal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem stěžovatele, že není korektní v jeho konkrétním případě argumentovat spácháním podobné trestné činnosti v minulosti, jelikož k tomu došlo v období totalitního režimu a jednalo se zjevně o politicky motivovanou činnost. Jinak řečeno, z této skutečnosti nelze dovozovat existenci důvodné obavy, že stěžovatel bude páchat takovou trestnou činnost i po změně společenských a politických poměrů, k níž došlo po roce 1989. Předstižný vazební důvod ostatně nevyplývá ani z obsahu předmětného záznamu vyšetřovatele (č.l. 1994-1996, viz výše). Závěrem Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením porušil čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, neboť zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, ačkoliv své rozhodnutí řádně neodůvodnil a přesvědčivě nevyložil, v čem spatřuje existenci citovaných vazebních důvodů. Proto napadené usnesení odporuje i čl. 36 odst. 1 Listiny. Za tohoto stavu již Ústavní soud nezkoumal tvrzené porušení čl. 37 odst. 3 Listiny (zásada rovnosti v řízení) a čl. 38 odst. 2 Listiny (veřejnost jednání, právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům), neboť by to bylo v souzené věci již nadbytečné. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. července 2002