ECLI:CZ:US:2014:1.US.1329.13.1
sp. zn. I. ÚS 1329/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem Ph.D., advokátem, se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 2 T 176/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2012, sp. zn. 4 To 174/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1130/2012, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 2 T 176/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. června 2012, sp. zn. 4 To 174/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1130/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako předseda představenstva V. a.s. odpovědný za řádné vedení účetnictví i odvod daní státu úmyslně nezahrnul do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob veškeré příjmy a to: (1.) do daňového přiznání k DPPO za rok 2007 poplatky za přijímací řízení ve výši 68.500 Kč, čímž byla zkrácena DPPO o částku 16.320 Kč a (2.) do daňového přiznání za rok 2008 školné a poplatky za přijímací řízení ve výši 2.107.650 Kč, čímž byla - po snížení o deklarovanou a uznanou daňové ztrátu ve výši 1.422.942 Kč zkrácena DPPO o částku 143.640 Kč.
Stěžovatel napadá především způsob, jakým bylo vyčísleno zkrácení daně. Upozorňuje, že daň byla finančním úřadem stanovena podle pomůcek, což je nástroj sloužící ke kvalifikovanému odhadu daňové povinnosti, který zpravidla nebude zcela přesný. K rozporování vyčíslení daně provedeného dle pomůcek předložil i znalecký posudek, který soud ovšem bez odůvodnění ani neprovedl, a jedná se tedy o takzvaný opomenutý důkaz.
Dále pak stěžovatel zpochybňuje, do jaké míry může být za dané zkrácení daně zodpovědný, zejména pak s ohledem na to, že svoje působení ve V. a.s. již v rozhodném období ukončoval, kdy sice dne 2. 3. 2009 ještě podepsal daňové přiznání, avšak to učinil již jen na základě jakési gentlemanské dohody, kdy od 16. 2. 2009 již nebyl předsedou představenstva.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byl porušen zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rozhodování soudů na základě zákona ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že v rámci několika hlavních líčení bylo pečlivě zjišťováno, z jakých podkladů byla stanovena výše zkrácené daně, tedy nikoliv že by snad byl pouze konstatován protokol o provedené daňové kontrole a jeho výsledek bez dalšího přijat. Byla vyslechnuta zejména svědkyně Nobilisová, pracovnice finančního úřadu, která uvedla, že při výpočtech nevycházela z nějaké předpokládané fikce, ale nechala si předložit matriku studentů, která byla vedena na studijním oddělení a tyto seznamy porovnávala s bankovními výpisy, na které přicházely platby školného a poplatky za přijímací řízení. Tímto jednoduchým výpočtem příjmů pak zjistila nesoulad mezi předloženým daňovým přiznáním a skutečnou výší daně, jež měla být odvedena. Její výpověď pak koresponduje s výpovědí svědkyně Komendové, pracovnice studijního oddělení, která zapisovala školné do matriky studentů podle výpisu z účtu, aby měli přehled, kdo má a nemá zaplaceno. O všech těchto krocích byl odsouzený informován, předávala mu seznamy dlužících studentů, a jak vyplynulo z tvrzení samotného odsouzeného, tento měl o finančních tocích přesný přehled. Výše zkrácené daně tedy nebyla v rámci trestného řízení určena na základě pomůcek či fikce, ale vyplynula z provedeného dokazování, z listinných důkazů a ze svědeckých výpovědí. Zdůraznění této okolnosti je zcela zásadní a významné pro trestní řízení, zvláště u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odstavec 1 trestního zákona (nyní §240 odstavec 1 trestního zákoníku), neboť právě v případech nekvalitně vedeného účetnictví (jak tomu bylo v tomto případě - viz výpověď svědkyně Marie Žaroské, JUDr. Jarmily Vašulkové, JUDr. Jaromíra Trundy), odcizeného účetnictví, či účetnictví předaného takzvaným bílým koňům, nemají orgány činné v trestním řízení jinou možnost, než tímto způsobem, tedy v kombinaci s podněty finančních úřadů, informacemi z bank, jež poskytnou přehled o pohybech na účtech fyzických a právnických osob a v kontextu se svědeckými výpověďmi, případně zpracovanými znaleckými posudky, vyčíslit výši zkrácené daně, a to při plném zachování principu spravedlivého procesu.
Co se pak týče namítaného porušení práva na spravedlivý proces a opomenutých důkazů, dle Městského státního zastupitelství v Brně v rámci seznamování se se spisovým materiálem na konci přípravného řízení, jakož i v rámci čtyř hlavních líčení, která ve věci proběhla, stěžovateli nebylo odepřeno navrhnout, předložit, či provést jakýkoli důkaz. Znalecký posudek jím byl předložen až v řízení u odvolacího soudu, tento jej sice blíže nekomentoval, avšak konstatoval, že skutkový děj byl zjištěn správně, bez důvodných pochybností, v rozsahu nutném pro rozhodnutí.
K další části stěžovatelovy argumentace Městské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že z listinného důkazu - výpisu z obchodního rejstříku - vyplývá, že odsouzený byl předsedou představenstva od 7. listopadu 2006 do 9. února 2009, tedy v letech 2007 a 2008, za které je mu kladeno za vinu krácení daně. Za toto období byl plně odpovědný za daňové přiznání i řádné vedení účetnictví a je vcelku irelevantní, kdy k němu připojil svůj podpis. K tomu je na místě podotknout, že tuto odpovědnost vzal odsouzený na sebe dobrovolně, jak sám uvádí, v rámci gentlemanské dohody. Navíc, jak vyplývá z ustálené judikatury, pachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec anebo ne v zákonné míře a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu (viz rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr). Městské státní zastupitelství v Brně tedy navrhlo ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavně zaručená práva odsouzeného nebyla porušena a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 134/12). Jak konstatoval již soud druhého stupně, stanovení daňové povinnosti vycházelo ze skutečných seznamů studentů, skutečně zaplacených poplatků za přijímací zkoušky a skutečně zaplaceného školného. I z těchto skutečností je evidentní, že odvolací soud učinil závěr, že důkazní řízení bylo úplné a poskytlo spolehlivý základ pro objasnění věci rovněž z hlediska určení rozsahu daňové povinnosti. Pokud odvolací soud neprovedl obhajobou navržené dokazování, pak z tohoto faktu není na místě činit závěr o porušení základních práv a svobod stěžovatele, byť nadbytečnost důkazního návrhu nebyla v rozhodnutí explicitně zmíněna. Jak již výše uvedeno, odvolací soud zřetelně vyjádřil skutečnost, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně postačovaly k prokázání rozhodných skutečností, z čehož lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadených rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. 1665/10). Nejvyšší soud je přesvědčen, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten na své ústavní stížnosti setrval a znovu zopakoval své námitky obsažené již v ústavní stížnosti.
Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k případné duplice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužily.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 176/2011 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje ve věci provedené důkazy, nicméně obecné soudy se s jeho výhradami vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily jak pokud jde o určení výše zkrácení daně, tak stran důvodů, pro které lze toto zkrácení přičítat právě stěžovateli. V tomto směru lze pro stručnost plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, jak byla také rekapitulována ve výše citovaných vyjádřeních k ústavní stížnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto směru je nutno stěžovateli přisvědčit potud, že usnesení krajského soudu důvody, pro které bylo provedení jím navrhovaného znaleckého posudku shledáno nadbytečným, explicitně nevysvětluje. Nicméně z důvodů, které budou dále uvedeny, Ústavní soud dospěl k závěru, že toto pochybení nedosahuje intenzity vyžadující jeho zásah. Ústavní soud totiž jednak souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Dále pak Ústavní soud zjistil, že i když tento stav jako důvod k neprovedení znaleckého posudku soud nepopsal v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, učinil tak (jak Ústavní soud zjistil z audiozáznamu) na veřejném zasedání, na kterém bylo usnesení krajského soudu vyhlášeno. Kromě toho, ze znaleckého posudku tak jak je založen ve spise se nejeví, že by jeho provedení před odvolacím soudem mohlo nějak ovlivnit jeho skutkové závěry. Celková úroveň zpracování předmětného posudku je dosti povrchní, kdy se spíše než o zpracování výsledků znaleckého zkoumání jedná jen o přehled bodů, které by teprve bylo vhodné dále znalecky zkoumat. Posudek ve své podstatě jen uvádí, že by bylo na místě hlouběji prověřit některé dílčí skutečnosti, které hypoteticky mohly ovlivnit výši na základě pomůcek vypočtené daně, přičemž s takovýmito námitkami uplatňovanými stěžovatelem v řízení se obecné soudy již vyrovnaly a hlavní skutečnosti jako je nezahrnutí školného a poplatků za přijímací řízení ve více než 2 milionové výši do daňového přiznání posudek v zásadě ani nezpochybňuje.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu