ECLI:CZ:US:2006:1.US.136.06
sp. zn. I. ÚS 136/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 To 491/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se Ing. M. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
Smysl a účel této zásady odráží pravidlo, podle něhož ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. sp. zn. III. ÚS 117/2000). Subsidiarita ústavní stížnosti souvisí i se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci. Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, který je namístě teprve tehdy, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy, v rámci orgánů veřejné moci, selžou a ochrana jinou cestou není možná.
Ze sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 vyplývá, že stěžovatel podal proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které se vede pod sp. zn. 7 Tdo 376/2006. O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele, podaná proti usnesení krajského soudu, je návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], neboť není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání doručené Nejvyššímu soudu ČR dne 24. 3. 2006, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda jsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
František Duchoň
soudce Ústavního soudu