ECLI:CZ:US:2007:1.US.1363.07.1
sp. zn. I. ÚS 1363/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Janem Černým, advokátem v Praze 1, Politických vězňů 15, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 72/2007 ze dne 1. 3. 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 115/2005 ze dne 11. 9. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 72/2007 ze dne 1. 3. 2007, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 115/2005 ze dne 11. 9. 2006, kterým byla odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 roků. Napadenými rozhodnutími došlo podle jejího názoru k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To platí i pro podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona Ústavním soudu), na druhé straně jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, reflektovat.
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva; řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho vyplývá, že dovolání je z hlediska zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. V této souvislosti je však nutno dodat - se zaměřením na trestní řízení, o které se jedná v dané věci - že na rozdíl od odvolání dovolání není přípustné obecně, nýbrž pouze tehdy, pokud to stanoví zákon. Proto nikoli ve všech případech je to které podané dovolání v trestním řízení posledním prostředkem k ochraně práv, nýbrž pouze takové dovolání, které je přípustné ex lege.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)." V dané věci se jedná o dovolání v trestním řízení, které představuje mimořádný opravný prostředek, leč jeho přípustnost není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. §265a trestního řádu); to znamená, že nelze v tomto případě aplikovat ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, větu za středníkem.
Nicméně, vzhledem k tomu, že dovolání v trestním řízení je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání, z hlediska ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutné od stěžovatele požadovat. Je na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda v rámci dovolání nelze - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se riziku, že jeho ústavní stížnost nebude, vzhledem k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, shledána přípustnou.
Jiná situace však nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu §265a trestního řádu přípustné, podá (souběžně s ústavní stížností). V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje, přičemž v jeho rámci se může stěžovatel domáhat i ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod. Není proto možné, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno - ve věci souběžně rozhodoval (výjimku z tohoto pravidla pak představují případy ve smyslu ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud by totiž v takovém případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
Není potom ani důvodu vyčkávat s rozhodováním Ústavního soudu až do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto. Ústavní soud by totiž zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však není důvodu, neboť stěžovatel bude mít otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu, podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne proto stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Ústavní soud - vycházeje z výše uvedených obecných aspektů dané problematiky - mohl přistoupit ke konkrétním skutečnostem předmětné věci. Relevantní z tohoto pohledu přitom je, jak stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 5. 2007 uvedla, že v dané věci podala souběžně s ústavní stížností dovolání, což potvrdil i Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém přípise, doručeném Ústavnímu sudu dne 2. 8. 2007. Stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu i stejnopis dovolání, jež opírá o ustanovení §265b písm. g) tr. ř. O podaném dovolání v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto, neboť spis je - spolu s předmětným dovoláním - u soudu dovolacího. V dané věci i Ústavní soud dovozuje, že podané dovolání je podle ustanovení §265a trestního řádu přípustné; v tomto směru byla stěžovatelka poučena i Městským soudem v Praze, který závěrem svého usnesení výslovně uvádí, že toto rozhodnutí dovoláním lze napadnout.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky , které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; to však nezjistil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Je na místě dodat, že - jak vyplývá ze shora uvedené argumentace - odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud v souvislosti se svým rozhodnutím též poukazuje na to, že v obdobných věcech již rozhodl způsobem stejným (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 136/06 ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 206/06 ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 313/06 ze dne 19. 6. 2006 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj