ECLI:CZ:US:2018:1.US.1374.18.1
sp. zn. I. ÚS 1374/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 175/2017-105 ze dne 2. února 2018, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, 2) Vítězslava Jaška, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel jako soudní exekutor na návrh povinného vedlejšího účastníka 2) a po souhlasu oprávněné vedlejší účastnice 1) zastavil exekuci s tím, že exekvovaný rozhodčí nález nelze vykonat pro neplatnost rozhodčí doložky. Vedlejšímu účastníku 2) uložil povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 10 127,70 Kč. K dovolání vedlejšího účastníka 2) Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí stěžovatele tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. K tomu závěru soud dospěl s tím, že koncepční a judikatorní posun v oblasti platnosti rozhodčích doložek doznal v posledních letech zásadních změn. Vedlejší účastnici 1) nelze s ohledem na okolnosti věci klást za vinu, že exekuci zahájila a že exekuce byla zastavena, vedlejšímu účastníku 2) pak s ohledem na okolnosti věci nelze klást za vinu, že exekuce byla zastavena. Za toho stavu ani jeden z nich nemůže hradit náklady exekuce, které musí nést stěžovatele jako součást svého podnikatelského rizika.
2. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Dle stěžovatele musí být zajištěna náhrada nákladů exekuce. Činnost exekutora je totiž ve smyslu §3 odst. 1 exekučního řádu prováděna za úplatu. Jakákoliv výjimka z tohoto pravidla musí být dle stěžovatele vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. V souzené projednávané věci nešlo o situaci, ve které zákonné nároky soudního exekutora nemohly být uspokojeny z majetku povinného, ale o případ, ve kterém mu byl ze strany soudu jeho zákonem garantovaný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce zcela odepřen. Krajský soud řádně neodůvodnil svůj závěr o neexistenci zavinění povinného na zastavení exekuce (není pochyb, že byl ve skutečnosti dlužníkem), ani závěr, že je spravedlivé požadovat, aby náklady exekuce nesl exekutor a nikoli účastníci řízení.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
5. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako zejména majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, nebo pokud jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
6. Výše sporné částky v posuzované věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. Nelze však pochybovat o tom, že předložená právní otázka může mít na stěžovatele z kvantitativního hlediska významný dopad, zejména s ohledem na množství obdobných soudních sporů (srov. odst. 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13). Ústavní soud se nicméně touto otázkou již v minulosti opakovaně zabýval, a to přímo k ústavním stížnostem nynějšího stěžovatele. V usneseních sp. zn. II. ÚS 1312/17 ze dne 30. 5. 2017, I. ÚS 1721/17 ze dne 29. 6. 2017 a II. ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017, od jejichž závěrů není důvod se odchýlit, Ústavní soud uvedl, že v zásadě připadají v úvahu dvě řešení: buď břemeno ponese oprávněný či soudní exekutor. Řešení přijaté v posuzované věci krajským soudem obstojí z ústavních hledisek proto, že soudní exekutor je profesionálem, po němž lze spíše než po oprávněném požadovat, aby změnu judikatury předvídal, popř. na ni reagoval. Riziko, které exekutor nese, je navíc odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu