ECLI:CZ:US:2012:1.US.1378.11.1
sp. zn. I. ÚS 1378/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Bezděkovská 53, 386 01 Strakonice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 2. 2011 č. j. 4 C 46/2010-62, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když obecný soud nerespektoval ústavněprávní ochranu vlastnického práva garantovanou čl. 11 Listiny. Tento zásah přitom podle názoru stěžovatele představoval i porušení zákazu diskriminace (čl. 3 Listiny).
Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Písku sp. zn. 4 C 46/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Žalobou podanou dne 12. 2. 2010 k Okresnímu soudu v Písku (č.l. 1nn.) se stěžovatel domáhal na žalovaných manželech L. a H. M. vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. 1560/14 jako přístupu a příjezdu ke garážím, neboť tento pozemek užívají žalovaní bez právního důvodu. Stěžovatel uplatňoval vůči žalovaným vydání částky 3.133,- Kč za rok, a to za předchozí dva roky, tj. za období od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2010. Ve vyjádření k žalobě žalovaní uvedli, že mají za to, že jako vlastníci zastavěného pozemku a garáže po deseti letech výkonu práva, tj. nejpozději v roce 1988 jako oprávnění vydrželi právo cesty odpovídající věcnému břemenu k přístupové parcele. Podle stěžovatele ovšem žalovaní věděli o tom, že nejsou vlastníky předmětného pozemku a že jim nepřísluší ani právo odpovídající věcnému břemeni k tomuto pozemku. Žalovaní užívali předmětný pozemek jako přístupovou cestu ke své garáži na základě dohody s majitelem pozemku (č.l. 21). Pokud žalovaní odmítli s novým vlastníkem pozemku uzavřít dohodu o jeho užívání, nemají žádný titul k jeho užívání a stěžovatel se proto domáhá bezdůvodného obohacení oprávněně. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (č.l. 62nn.) bylo stanoveno, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 760,- Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 760,- Kč, a to ve výši 8% za dobu od 1. 3. 2010 do 30. 6. 2010 a ve výši 7, 75% za dobu od 1. 7. 2010 do 28. 2. 2011, a dále od 1. 3. 2011 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech číslo 7 a výše limitní sazby pro 2 týdenní repo operaci České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba byla v části, pokud se stěžovatel domáhal proti žalovaným zaplacení částky 5.506,- Kč společně a nerozdílně se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 3. 2010 do zaplacení, zamítnuta. Stěžovatel byl povinen zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 12.685,50,- Kč. V řízení byl zjištěn následující skutkový stav: stěžovatel je vlastníkem pozemku č. 1560/14 v k.ú. Písek, který sousedí s garáží a pozemkem ve vlastnictví žalovaných, když tato garáž je bez čísla popisného a evidenčního a stavební parcela, na které garáž stojí, je č. 3834/6 v k.ú. Písek. Žalovaní užívají předmětný pozemek k příjezdu a přístupu do garáže k nepodnikatelskému účelu. Mezi účastníky není smluvně upravena náhrada za přístup a příjezd žalovaných k jejich garáži. Okresní soud souhlasil se stěžovatelem, že nejde stanovit náhradu za užívání parcely označené č. 1560/42 v k.ú. Písek jiným způsobem než tak, jak to učinil stěžovatel v žalobě, tzn. ohledně každé garáže jednou šestinou z náhrady za celý pozemek označený číslem 1560/42. Výše bezdůvodného obohacení odpovídající nájemnému, jaké by platili žalovaní a ostatní vlastníci garáží ohledně parcely č. 1560/42 za období od 1. 3. 2008 do 28. 2. 2010, které je regulováno cenovými výměry ministerstva financí provádějících zákon o cenách, činí 20,- Kč podle bodu III. Za situace, že náhrada užívání nebyla stanovena smluvně, má stěžovatel nárok na vydání bezdůvodného obohacení právě ve výši stanovené předmětným cenovým výměrem.
Důvodnost ústavní stížnosti stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že okresní soud částečně zamítl jeho žalobu na vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že stěžovateli nenáleží vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši, tedy ve výši odpovídající tržní ceně nájemného za pozemek, který bez právního důvodu užívají žalovaní (spolu s dalšími), neboť výše bezdůvodného obohacení je limitována částkou 20,- Kč za 1 m2 pozemku s ohledem na cenovou regulaci zavedenou výměrem Ministerstva financí ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010 sp. zn. 8 Afs 47/2010, podle něhož cenová regulace, provedená cenovými výměry Ministerstva financí ČR č. 01/2003 a č. 01/2004, byla v části, v níž cenové výměry stanovily maximální roční nájemné za nájem ostatních pozemků nesloužících v podnikání nájemce, v rozporu s ust. §1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Pokud se obecný soud při svém rozhodování řídil výměrem Ministerstva financí ČR 01/2009, šlo o postup, který je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, neboť jde o zásah do vlastnického práva, který je s ohledem na čl. 11 Listiny neopodstatněný. Stěžovatel poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08. Dále stěžovatel upozornil na to, že v řízení před okresním soudem navrhoval postup podle ust. §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když poukázal, že cenová regulace je v rozporu jak s ústavním pořádkem, tak s Úmluvou. Podle názoru stěžovatele je snížení výše bezdůvodného obohacení obecným soudem oproti tržním hodnotám na částku vyplývající z regulace zavedené výměrem Ministerstva financí ČR č. 01/2009 v rozporu s ústavním pořádkem. Dále stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Písku, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastníci, žalovaní H. a L. M., se k ústavní stížnosti nevyjádřili, a tak dali najevo, že se vzdávají postavení vedlejších účastníků.
Dotazem na Městský úřad Písek, odbor dopravy, Ústavní soud zjistil (č.l. 21), že pozemek parc. č. 1560/14 v k. ú. Písek není součástí pozemní komunikace zařazené ve smyslu ust. §3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích") do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace. Podle Ing. K., vedoucího odboru dopravy, nelze jednoznačně odpovědět na to, zda jde v případě tohoto pozemku o účelovou komunikaci, či nikoliv. O tom, jaký charakter má předmětný pozemek, příslušný silniční správní úřad doposud deklaratorně nerozhodoval. Přesto vedoucí odboru dopravy odpověděl, že na základě místního šetření lze obecně konstatovat, že předmětný pozemek velmi pravděpodobně slouží k účelům uvedeným v první větě ust. §7 odst. zákona o pozemních komunikacích. Na základě místního šetření by bylo možno konstatovat i to, že předmětný pozemek velmi pravděpodobně v současné době kromě vlastníků přilehlých garáží na stavebních parc. č. 3834/1 - 3834/6 slouží též k průjezdu neustanoveného okruhu osob na pozemek parc. č. 1560/2 a k zajištění oprávněné komunikační potřeby pro vlastníky, resp. uživatele garáží na stavební parc. č. 5986 a na pozemku stavební parc. č. 2218, kteří se bez přejezdu předmětného pozemku velmi pravděpodobně neobejdou. Stejně tak je pravděpodobné, že vjezd na předmětný pozemek č. 1560/14 není možný bez přejezdu pozemku parc. č. 1592/9.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Kritériem Ústavního soudu je ústavnost, tzn. zkoumání souladu s normativními a hodnotovými kategoriemi Ústavy (srov. Klokočka, V.: Úloha Ústavního soudu při kontrole ústavnosti soudní činnosti, Právní rádce, č. 9/1998, příl., str. V). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proto představuje specifický procesní prostředek, jehož účelem je zabezpečit respekt, popř. poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám. Nejde v jejím případě o žádný řádný nebo mimořádný prostředek vztahující se k předmětu řízení vymezenému před obecnými soudy (srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57). Proto jde v případě ústavní stížnosti o prostředek speciální, neboť slouží k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoli jiných práv, které vyplývají jenom z podústavního práva a nejsou zaručeny právem ústavním. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je "primárně a důsledně ochrana subjektivního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele vůči orgánu veřejné moci, který je svým zásahem porušil" (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007, str. 318).
V projednávané věci byl Ústavní soud nucen vzít v potaz odpověď ředitele příslušného správního úřadu, podle něhož nebyly otázky týkající se naplnění znaků účelové komunikace doposud předmětem dokazování a posuzování ve správním řízení, konkrétně v řízení o vydání deklaratorního správního rozhodnutí podle ust. §142 správního řádu [k tomuto řízení viz blíže Zpráva ombudsmana o šetření postupu Obecního úřadu Chlumec ve správním řízení o existenci účelové komunikace ze dne 8. 6. 2009 sp. zn. 6669/2008/VOP/DS], v němž příslušný silniční správní úřad musí primárně zkoumat naplnění zákonných kritérií (ust. §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Přestože žádné takové správní řízení neproběhlo, příslušný silniční správní úřad odpověděl Ústavnímu soudu tak, že se lze na základě informací jím poskytnutých důvodně domnívat, že předmětný pozemek velice pravděpodobně naplňuje zákonem uvedené znaky účelové komunikace. Z tohoto důvodu považuje Ústavní soud za nezbytné, aby byl vyjasněn charakter předmětného pozemku, a to v rámci příslušného správního řízení [byť je právní praxí i teorií uznáváno, že civilní soudy mohou rozhodovat o naplnění znaků účelové komunikace jako o předběžné otázce, v bodu 22 nálezu sp. zn. II. ÚS 3608/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, se Ústavní soud vyjádřil tak, že považuje s ohledem na zákonem vymezené kompetence i materiální možnosti jednotlivých orgánů státu za optimální, pokud by o naplnění sporných znaků účelové komunikace bylo rozhodováno ve správním řízení], neboť musí být postaveno najisto, zda předmětný pozemek naplňuje znaky veřejné účelové komunikace, či nikoliv. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9) prohlásil, že ústavně konformně lze omezit vlastnické právo "pouze se souhlasem vlastníka, a nelze tedy vůbec hovořit o jeho nuceném (resp. vynuceném) omezení, jak má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny. Jinak řečeno, existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem" (bod 31). V případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (ust. §19 zákona o pozemních komunikacích) a umožnit na něj veřejný přístup (bod 32 předmětného nálezu). Omezení vlastnického práva tudíž spočívá v přístupu veřejnosti na komunikaci v rámci režimu tzv. obecného užívání, podle něhož smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny. Jelikož zákon o pozemních komunikacích toto omezení vlastnického práva nespojuje s poskytnutím finanční náhrady, je jediný ústavně konformní výklad ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit (bod 33). Vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (bod 34). Její existenci je "přitom vždy třeba zkoumat v každém konkrétním případě, na základě analýzy jednotlivých komunikačních možností v daném území - to je úkolem silničního správního úřadu" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011 č.j. 2 As 44/2011-107).
Klíčové v projednávané věci je tudíž to, zda předmětný pozemek naplňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace, a důležité bude i to, zda bude zjištěna nutná komunikační potřeba a zda neexistoval (a to i konkludentní) souhlas předchozího vlastníka s obecným užíváním předmětného pozemku [ten lze přitom dedukovat z dosavadního užívání cesty a nelze jej zvrátit subjektivním sdělením předchozích vlastníků - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009 č.j. 5 As 27/2009-66], přičemž toto omezení vlastnického práva by přešlo i na současného vlastníka [to lze podle judikatury Ústavního soudu obecně akceptovat v případě převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty - viz bod 38 výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06]. Pokud komunikace jednou vznikne, nemůže být následně čistě jen na základě vůle současného vlastníka zrušena, ale každý další vlastník je souhlasem předchůdce vázán. Jestliže ovšem veřejná účelová komunikace vznikla, avšak bez toho, aby s tím vlastník pozemku vyslovil souhlas, a to alespoň konkludentní, vyžaduje omezení vlastnického práva náhradu [viz podobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011 č.j. 2 As 44/2011-107, podle něhož se to ale děje typicky v případech omezení vlastnického práva ve prospěch zájmu na ochraně životního prostředí]. Dané otázky nebyly v řízení u okresního soudu vůbec zodpovězeny. Okresní soud v Písku pochybil, že přehlédl otázku možné existence veřejné účelové komunikace a soustředil se výhradně na otázku výše náhrady za přístup a příjezd žalovaných k jejich garáži. Z tohoto důvodu je také bezpředmětné řešit stěžovatelem vznesenou otázku přiměřenosti cenové regulace, jelikož zásadní otázka statusu předmětného pozemku (tj. zda se na něm nenachází veřejně přístupná účelová komunikace v režimu tzv. obecného užívání) nebyla v řízení před obecným soudem vůbec vyřešena. Návrhu na zrušení rozhodnutí okresního soudu ovšem Ústavní soud nevyhověl, neboť by tímto způsobem mohl potencionálně přivodit zhoršení právního postavení stěžovatele, přičemž účelem ústavní stížnosti je výhradně ochrana jeho subjektivních ústavně garantovaných práv, jak bylo rozvedeno výše. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť tento má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu