ECLI:CZ:US:2007:1.US.14.07
sp. zn. I. ÚS 14/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Napadeným rozhodnutím bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 12. 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, a současně byl na základě dovolání žalobce (vedlejšího účastníka) zrušen výrok rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že byla zamítnuta část žaloby proti stěžovateli, pokud jde o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000 Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 až do zaplacení částky 300.000 Kč.
Přitom napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo vydáno poté, co nejprve Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 12. 5. 2000 žalobě o 300.000 Kč společně s příslušenstvím vyhověl, načež tento rozsudek byl v roce 2000 zrušen Krajským soudem v Praze a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nový rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z roku 2001, kterým byla žaloba proti stěžovateli zamítnuta, byl v odvolacím řízení v roce 2001 potvrzen Krajským soudem v Praze, avšak obě rozhodnutí byla zrušena v roce 2003 Nejvyšším soudem ČR na základě dovolání podaného žalobcem. Nalézací i odvolací soudy vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR pak žalobě vyhověly, přičemž odvolací soud - na rozdíl od nalézacího soudu - dospěl v roce 2004 k zamítavému výroku, pokud jde o část žaloby týkající se smluvní pokuty, jejíž výši měl odvolací soud za nepřiměřenou a tudíž odporující dobrým mravům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru Nejvyššího soudu ČR obsaženému v napadeném rozhodnutí, podle kterého ujednání o smluvní pokutě není v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel se naopak domnívá, že Nejvyšší soud ČR nesprávně aplikoval §3 občanského zákoníku, pokud jde o soulad výkonu práv a povinností s dobrými mravy.
Nejvyšší soud ČR podle stěžovatele sice správně dovodil, že posouzení každého případu a jeho souladu či rozporu s dobrými mravy je věc přísně individuální a že v každém jednotlivém případě musí soud vážit všechny okolnosti případu. Přesto se však touto úvahou do důsledku neřídil, když konstatoval, že výše smluvní pokuty nemůže být posuzována z hlediska doby splatnosti, ale pouze z hlediska její absolutní výše v okamžiku sjednání pokuty.
V daném případě měl podle stěžovatele Nejvyšší soud ČR přihlížet ke skutečnosti, že v době rozhodování, tj. v říjnu 2006, byla pohledávka splatná již téměř 10 let (od 20. 12. 1996) a že k tomuto datu již celková výše smluvní pokuty přesáhla částku 3.600.000 Kč. Smluvní pokuta tak již dosáhla dvanáctinásobku původní jistiny. Stěžovatel přitom poukázal na další - podle něj rozhodující - okolnosti, a to, že žalobce podal žalobu bez jakékoliv předchozí výzvy až tři roky po splatnosti pohledávky, a především že to byly samotné obecné soudy, které ve věci rozhodovaly již sedm let, přičemž ve stěžovateli svými zamítavými rozhodnutími vyvolávaly přesvědčení, že bude ve sporu úspěšný a že se mu podaří prokázat neexistenci dluhu, resp. jeho zaplacení. Přitom konečné rozhodování obecných soudů bylo založeno toliko na skutečnosti, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran tvrzení, že žalovanou pohledávku žalobci již jednou zaplatil.
Stěžovatel se proto domnívá, že ve světle těchto okolností je závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že nelze brát v potaz délku trvání smluvní pokuty, zcela nesprávný a absolutně neguje způsob aplikace §3 občanského zákoníku. Stěžovatel se proto domnívá, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozhodnutím porušil jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud po zvážení tvrzení stěžovatele a seznámení se s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že stěžovatel svým dovoláním brojil proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok nalézacího soudu ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit samotnou jistinu pohledávky ve výši 300.000 Kč. Takové dovolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když Nejvyšší soud ČR neshledal jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu. Za této situace zůstala tato část rozsudku odvolacího soudu rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedotčena.
Podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek odmítnut příslušným orgánem jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (zde napadené rozhodnutí o dovolání), lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno (zde rozhodnutí Krajského soudu v Praze o odvolání), ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy nic nebránilo, aby svou ústavní stížnost zaměřil i proti předcházejícím rozhodnutím odvolacího, případně nalézacího soudu, pokud jde o jejich rozhodování stran samotné jistiny. Pokud však stěžovatel uplatnil ústavní stížnost pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, mohl Ústavní soud část rozhodnutí týkající se rozhodování o samotné jistině přezkoumat pouze z toho hlediska, zda odmítnutí dovolání nepředstavuje denegationis iustitiae. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nevznesl žádné námitky týkající se části rozhodování obecných soudů o samotné jistině pohledávky a neuvedl žádné argumenty, kterými by dokládal zásah do základních práv vyplývající již z předchozího rozhodování odvolacího či nalézacího soudu, které by se promítaly i do rozhodování Nejvyššího soudu ČR.
V tomto směru Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší soud ČR dopustil denegationis iustitiae a tedy případně porušil základní právo stěžovatele na fair proces, resp. základní právo na přístup k soudu, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jakými úvahami byl dovolací soud veden při zkoumání nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Ústavní soud proto tuto část ústavní stížnosti posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o stěžejní část ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojil proti závěru Nejvyššího soudu ČR stran smluvní pokuty a jejího rozporu s dobrými mravy, musel Ústavní soud konstatovat, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná. Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Přípustnost ústavní stížnosti je tedy založena převážně u věcí pravomocně skončených, o nichž se již nevede řízení před jinými orgány veřejné moci a v nichž již nelze dosáhnout ochrany práv jiným postupem, než ústavní stížností a ochranou základních práv v řízení před Ústavním soudem.
V daném případě bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Praze právě v části týkající se smluvní pokuty a v tomto rozsahu byla věc odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Za této situace, kdy nadále probíhá řízení před obecnými soudy, by proto bylo předčasným zásahem Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud by Ústavní soud nyní tuto část rozhodování obecných soudů meritorně přezkoumával a případně napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.
I přesto však Ústavní soud činí - byť toliko ve formě obiter dictum - učinit k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR poznámku. Ústavní soud je názoru, že při posuzování rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy je třeba přihlížet i k okolnostem, na něž poukázal v ústavní stížnosti stěžovatel. Především samotná skutečnost, že jsou to obecné soudy, které přispívají celkovou délkou řízení k růstu výše smluvní pokuty, nemůže zůstat zcela mimo pozornost obecných soudů. Nelze přehlížet, že až do vydání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR opíral stěžovatel své jednání (nečinnost) stran příslušenství pohledávky o pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, podle kterého lze pouze smluvní pokutu buď nepřiznat vůbec a hodnotit její sjednání jako rozporné s dobrými mravy, nebo ji přiznat v nezměněné a případně takto nepřiměřené výši. Jakkoliv občanský zákoník o moderaci dohodnutých, resp. splatných smluvních sankcí mlčí, je třeba hodnotit, zda přiznáním smluvní pokuty ve výši, která více než desetinásobně překračuje jistinu, a to za okolností a z důvodů uvedených shora, nepředstavuje již neproporcionální zásah do základního práva stěžovatele vlastnit majetek, způsobený ústavně nekonformním výkladem občanského zákoníku ze strany obecných soudů. Obecné soudy by proto měly v těchto případech cestou dotváření práva nalézt takové řešení, které případně umožní i moderaci výše smluvní pokuty.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti však Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu