ECLI:CZ:US:2018:1.US.15.18.1
sp. zn. I. ÚS 15/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Matouška, MBA, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 12 To 75/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 2. 1. 2018 doručena ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), neboť jím mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž žádal přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím stížnostního soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 9 To 354/2017, jímž Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl, že předsedkyně senátu 9 To odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Lišková a JUDr. Eva Burianová nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 3 T 91/2011. O podjatosti JUDr. Liškové a JUDr. Burianové bylo rozhodováno poté, co stěžovatel vznesl na jejich adresu námitku podjatosti.
3. Ve své ústavní stížnosti rozvíjí stěžovatel svou argumentaci ve prospěch závěru o podjatosti zmíněných soudkyň odvolacího soudu. Ta je založena na názoru, že tyto soudkyně nemají nastudovaný spisový materiál, neboť opomněly rozhodnout o námitce podjatosti, ačkoliv konaly v řízení další úkony po jejím podání, a rovněž na názoru, že neskýtají záruku pro nestranné rozhodování, neboť jsou osobně zainteresovány na výsledku řízení. To stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že senát 9 To odvolacího soudu opakovaně poté, co nalézací soud stěžovatel zprostil obžaloby, tato rozhodnutí zrušil a vrátil zpět nalézacímu soudu, přičemž jej zavázal právním názorem, že nesmí stěžovatele zprostit obžaloby podle konkrétního ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ale pokud k tomu budou dány důvody, musí tak učinit podle jiného ustanovení. Stěžovatel je názoru, že senát 9 To odvolacího soudu chce za každou cenu dosáhnout odsouzení stěžovatele, neboť si je vědom, že udělal chybu a že v případě stěžovatelova definitivního zproštění obžaloby by kvůli nepřiměřené délce řízení a nesprávnému postupu senátu mohly výše zmíněné předsedkyně tohoto senátu být ohroženy regresním nárokem státu dle ustanovení §16 až §18 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
4. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce.
5. Jedním z těchto procesních předpokladů, jejichž splnění podmiňuje meritorní přezkum ze strany Ústavního soudu, je předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že Ústavní soud není jediným, ale až posledním orgánem ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud tak může do činnosti jiných orgánů veřejné moci v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže tyto stěžovateli ochranu jeho základních práv či svobod odepřou, ačkoliv jim k tomu stěžovatel poskytl v rámci svých zákonných možností všechny příležitosti.
6. Ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o podjatosti členek senátu 9 To odvolacího soudu. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve příslušným orgánům veřejné moci. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností, podanou proti meritornímu rozhodnutí (resp. proti poslednímu prostředku nápravy proti meritornímu rozhodnutí). K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 497/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 64/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 964/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1686/07; z poslední doby pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 665/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 693/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2625/16 či usnesení sp. zn. II. ÚS 4040/17 ze dne 2. 1. 2018.
7. Stěžovatel byl přitom v souvislosti se svým trestním řízením v této věci Ústavním soudem již upozorněn, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o podjatosti, resp. proti rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí o podjatosti, zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná a že stěžovatel není nijak zbaven možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti poslednímu opravnému prostředku po vydání konečného rozhodnutí ve věci samé, pokud podle jeho názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo (srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 2925/17 ze dne 21. 12. 2017).
8. Rozdíl mezi tehdejší a nynější věcí spočívá přitom pouze v tom, že předchozí ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se rušil poslední zprošťující rozsudek nalézacího soudu, zatímco ta nynější směřuje proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o podjatosti. Z hlediska zásady subsidiarity ústavní stížnosti není však mezi oběma druhy těchto rozhodnutí žádný rozdíl, neboť v obou případech má stěžovatel zachovánu možnost materiálně se dále bránit proti jím pociťovaným porušením svých základních práv či svobod. To ostatně Ústavní soud stěžovateli vysvětlil již v usnesení specifikovaném v předchozím odstavci, a to v bodě 12.
9. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti s tímto předchozím závěrem Ústavního soudu nijak nevypořádal a nepřeložil mu žádný důvod, proč by ve vztahu k jeho nynější ústavní stížnosti měl postupovat odlišně. Stěžovatel rovněž ani netvrdí, že by v jeho věci byl dán některý z důvodů pro výjimečné neodmítnutí ústavní stížnosti, u níž není splněna podmínka přípustnosti, dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost. Jelikož návrh na přiznání náhrady nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti a tuto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost, nemohl se zabývat ani tímto návrhem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu