ECLI:CZ:US:2010:1.US.1514.09.1
sp. zn. I. ÚS 1514/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ALD Automotive s.r.o., se sídlem U Stavoservisu 1, 100 40 Praha 10, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, advokátem, se sídlem U První baterie 1, Praha proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 ZN 5358/2008, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 ZN 5358/2008, kterým měla být porušena její základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením byla podle §148 odst. 1 tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, SKPV, ze dne 14. dubna 2009, č. j. ORIV-21716-58/TČ-2008-001492, jímž bylo podle §80 odst. 1 tr. ř. vráceno společnosti Santander Consumer Finance a.s., Praha 5, Šafránkova 1, osobní motorové vozidlo zn. BMW, RZ 7A877 55, číslo karoserie WBANX 910 60 CU 43074, jako nedůvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že státní zástupce opřel své rozhodnutí o aplikaci ustanovení §269 odst. 2 obch. zákona, čímž suploval zcela nepřípustně úlohu nezávislého soudu, kde by se stěžovatel jinak mohl domáhat ochrany svého vlastnického práva. Rovněž stěžovatelka namítá, že napadené usnesení nebylo zasláno advokátovi stěžovatelky, nýbrž toliko stěžovatelce samotné, i když byla v řízení zastoupena.
Již v řízení před policejním orgánem a státním zástupce stěžovatelka namítala, že je vlastníkem předmětného vozidla. Postupem orgánů činných v trestním řízení tak mělo dojít ke zkrácení práva stěžovatelky a vzniku škody. Ve svých námitkách především odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. října 1998 ve věci sp. IV. ÚS 325/98.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k replice účastníkovi řízení Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10, které uvedlo, že trvá na závěrech obsažených v napadeném usnesení a poukázalo na výslovné upozornění stěžovatelce, že se ve věci nejedná o rozhodnutí o vlastnictví dotčeného vozidla. V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka uvedla, že považuje za nepochybné, že právní hodnocení vzniku vlastnictví k vozu nenáleží státnímu zástupci.
Vedlejší účastnice řízení Santander Consumer Finance a.s. se pro řízení před Ústavním soudem vzdala svého postavení.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, jejích příloh a listin, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu policejního orgánu, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů ani orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Je zároveň nutno poukázat na specifické postavení institutu ústavní stížnosti. Charakteristickým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, tj. nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ve formálním pojetí nevyčerpání opravných prostředků vede zpravidla k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s ohledem na znění ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Materiálně nahlíženo se nevyčerpání všech dostupných opravných prostředků nemusí vztahovat toliko na hierarchické opravné prostředky, nýbrž na veškeré relevantní právní nástroje, které má stěžovatel k dispozici. I nevyčerpání těchto opravných prostředků v širším materiálním náhledu vede v judikatuře Ústavního soudu k odmítnutí ústavní stížnosti, a to podle okolností pro nepřípustnost (viz výše) nebo pro její zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ve věci stěžovatel zpochybňuje postup orgánů činných v trestním řízení podle §80 odst. 1 tr. ř. a zejména úvahy, které účastníka řízení vedly k vydání věci vedlejšímu účastníkovi. K otázce ústavně konformního postupu orgánů činných v trestním řízení v obdobných věcech se Ústavní soud již v minulosti vyjadřoval, a to nikoliv pouze prostřednictvím nálezu, na který odkazuje stěžovatelka, který ovšem vycházel ze skutkově odlišné situace, nýbrž i v rozhodnutích dalších.
V řadě svých usnesení naopak Ústavní soud zdůraznil nikoliv konstitutivní účinek napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí jemu předcházejícího) a odkázal stěžovatele na řízení před obecnými soudy.
Vlastní úvahy státního zástupce ohledně hodnocení zpochybňovaných účinků kupní smlouvy při tom Ústavní soud výslovně připustil: "Dojde-li přitom smlouvou uzavřenou podle §262 a §446 obch. zák. k převodu odcizené věci (osobního automobilu) a má-li být v trestním řízení rozhodnuto o jejím vrácení za situace, kdy právo na automobil uplatňuje více osob, je nutno (!), aby se orgán činný v trestním řízení zabýval i vlastní kupní smlouvou za účelem zjištění, zda se v době uzavírání smlouvy jednalo skutečně o smlouvu uzavřenou v souladu s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku (...). Srv. dále Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl I., 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 619, 620." (usnesení sp. zn. III. ÚS 2420/07 ze dne 30. 10. 2007; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná na http://nalus.usoud.cz)
Proto je opět nutno zdůraznit, že ve věci napadeného usnesení nejde o rozhodnutí, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydanému vozidlu. Usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Stěžovatelce tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky. Nelze tedy v této fázi hovořit o odepření (soudní) ochrany vlastnickému nebo jinému právu.
V této věci Ústavní soud poukazuje např. na svá usnesení sp. zn. IV. ÚS 369/04 ze dne 29. 3. 2005 nebo sp. zn. I. ÚS 696/04 ze dne 19. 1. 2006, v nichž Ústavní soud do řízení před orgány činnými v trestním řízení nezasahoval. Uvedené ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V jiných věcech aplikace §80 odst. tr. ř. Ústavní soud ústavní stížnosti dokonce usnesením odmítal pro nepřípustnost (např. sp. zn. III. ÚS 66/07 ze dne 22. 6. 2007; sp. zn. I. ÚS 1574/07 ze dne 2. 10. 2007). V této fázi řízení proto Ústavní soud nespatřuje důvodu pro vydání kasačního nálezu, který se z materiálního hlediska jeví jako předčasný.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu