ECLI:CZ:US:2013:1.US.1518.13.1
sp. zn. I. ÚS 1518/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Pobuckého, DiS., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Matijaševičem, AK se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, 700 30 Ostrava - Zábřeh, směřující proti výroku sub. II usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, č.j. 3 ZT 48/2012-625, ze dne 13. 3. 2013, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a vedlejšího účastníka Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Frýdek-Místek, oddělení hospodářské kriminality, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí.
Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Frýdek-Místek, oddělení hospodářské kriminality, čj. KRPT-32935-858/TČ-2011-070281-211 ze dne 4. 1. 2013, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížnost, o které rozhodl státní zástupce usnesením č.j. 3 ZT 48/2012-625 ze dne 13. 3. 2013 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodnou zamítl. Právě toto usnesení ve výroku sub. II. se stalo předmětem ústavní stížnosti.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že orgány činné v trestním řízení jej kriminalizují na základě jedné, různým způsobem reprodukované věty v telefonátu. Takový důkaz byl získán prostřednictvím operativně pátracího prostředku - sledování osob a věcí (§158d trestního řádu) a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§88 trestního řádu) povolených okresním soudem ve věci trestního stíhání vedeného proti jiné osobě ve zcela jiné věci a podle názoru stěžovatele proto v rozporu s §158d odst. 10 trestního řádu, resp. §88 odst. 6 věta třetí trestního řádu. Použití uvedených prostředků podle názoru stěžovatele nebylo a není možno podrobit nezávislé kontrole.
V dalších námitkách stěžovatel brojí proti právní kvalifikaci skutku, uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání jako pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) k §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a konečně v tomto smyslu i proti odůvodnění usnesení státního zástupce, které se s právní kvalifikací nikterak nevypořádalo.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud již mnohokrát vyslovil tezi, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou založeny především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících konkrétní řízení (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 78, str. 243). Ústavní soud posléze opakovaně zdůraznil, že možnost zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí.
Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení a dalších osob, jenž co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství (§157 odst. 2, §174 trestního řádu atd.) a posléze i soudnímu přezkumu. Přezkum rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení v rámci ústavního soudnictví má proto podle názoru Ústavního soudu své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se jejich postup zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. sp. zn. I. ÚS 665/12 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Konkrétně k otázce zahájení trestního stíhání, resp. usnesení o něm, Ústavní soud opakovaně uvádí, že se jedná o procesní rozhodnutí, které - byť jistě s sebou nese pro dotčený subjekt nepříznivé dopady - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Tento soud ostatně ani nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti (opodstatněnosti) předmětného obvinění, neboť by to odporovalo jeho postavení a funkci, které mu jsou v ústavním systému vymezeny [srov. především čl. 83 Ústavy České republiky], ledaže snad by šlo o natolik neodůvodněný, příp. i nedůvodný zásah orgánů činných v trestním řízení, který by (tak) bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). Důvody ke svému zásahu tak Ústavní soud shledal v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství obecným a neodůvodněným zamítavým rozhodnutím, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usuzovat.
IV.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
Napadené rozhodnutí státního zástupce netrpí vadami, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Státní zástupce se v usnesení, kterým podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl včas podanou stížnost obviněného, vypořádal se všemi námitkami, které byly uvedeny v opravném prostředku způsobem ústavně konformním. Napadené rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí zejména §134 odst. 2 trestního řádu obstojí.
VI.
Podle §160 odst. 1 trestního řádu, nasvědčují-li prověřováním podle §158 trestního řádu zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Důvodnost obvinění tedy zákon váže na dostatečně odůvodněné podezření a nikoli definitivní závěr, který může učinit jen nezávislý soud. K zahájení trestního stíhání postačuje již vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. např. sp. zn. III. ÚS 554/03 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Policejní orgán se v usnesení o zahájení trestního stíhání opřel především o výsledky vyhodnocení použití operativně pátracích prostředků a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. K námitkám stěžovatele, které směřují do zákonnosti a ústavnosti použití těchto prostředků a jejich nezávislé kontroly v předmětné věci Ústavní soud uvádí následující.
Podle §88 odst. 6 věta třetí trestního řádu "V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odst. 1" (roz. §88). Mezi trestnými činy, které jsou v tomto ustanovení výslovně uvedeny je, kromě jiných, i trestný zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku.
Podle §158d odst. 10 trestního řádu "V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu."
Stěžovatel je trestně stíhán pro úmyslný přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Tato právní kvalifikace splňuje požadavek uvedený jak v §88 odst. 1 a 6, tak v §158 odst. 10 trestního řádu.
Použití záznamů, získaných v "jiné trestní věci" tak bylo provedeno souladně s požadavky trestního řádu.
Námitka stěžovatele, směřující k nedostatku kontroly zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, rovněž neobstojí. Kromě rozhodnutí podle §88 učiněného nezávislým soudem, může stěžovatel uplatnit postup podle §314l trestního řádu.
Výhrady stěžovatele, týkající se právní kvalifikace skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, také nejsou důvodné. Jednání, z něhož je stěžovatel obviněn, je ve výroku i v odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu popsáno dostatečně. Nejedná se o pouhý osamocený obsah sdělení doplněný o myšlenkovou konstrukci orgánů činných v trestním řízení, jak se domnívá stěžovatel. Předmětný skutek je jen jedním z mnoha fragmentů, které ve svém souhrnu tvoří podstatu obvinění dalších osob. Jednání stěžovatele zatím orgány činné v trestním řízení zatím důvodně považují za jeho součást, která z celku zjevně nevybočuje a v jeho rámci je logická a srozumitelná.
Pokud jde o právní kvalifikaci, jejíž nesprávnost stěžovatel uvádí rovněž, pak postavení stěžovatele jako speciálního subjektu trestného činu (§114 odst. 2 trestního zákoníku a nikoli §89 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., jak nesprávně uvádí stěžovatel) ve smyslu §127 písm. d), resp. §329 odst. 1 trestního zákoníku, bylo státním zástupcem v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání odůvodněno. Přesto bude věcí dalšího dokazování, aby bylo objasněno, zda v tomto případě půjde o "plnění úkolů státu nebo společnosti za současného používání svěřené pravomoci a odpovědnosti" podle §127 trestního zákoníku. Ústavní soud k tomu obiter dictum poznamenává, že by bylo z hlediska dalšího zákonného průběhu trestního řízení nanejvýš žádoucí, aby orgány činné v trestním řízení tuto otázku ve světle §2 odst. 4 a 5 trestního řádu důsledně objasnily.
Námitka stěžovatele, směřující proti správnosti právní kvalifikace trestné součinnosti, také nepochybně bude v dalším řízení předmětem zvažování orgánů činných v trestním řízení. Není věcí Ústavního soudu, aby jejich činnost v této fázi řízení nahrazoval.
VII.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu