ECLI:CZ:US:2017:1.US.1543.17.1
sp. zn. I. ÚS 1543/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Fialy, zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 57/2016-829 ze dne 18. října 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 535/2017-863 ze dne 28. února 2017, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a STARSTAV s. r. o., se sídlem Nelucká 25, Praha 10, a Václava Lisce, zastoupených JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem Táboritská 23, Praha 3, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejších účastnících zaplacení náhrady škody a smluvní pokuty ze smlouvy o dílo. Svým - v pořadí druhým - rozsudkem č. j. 46 C 2/2007-769 ze dne 29. 9. 2015 uložil Obvodní soud pro Prahu 10 vedlejším účastníkům povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 433.324 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele i vedlejších účastníků Městský soud v Praze (dále "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí ve věci samé tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 153.021,50 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
2. Proti zamítavé části výroku rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. V části I. nazvané "Dovolací důvody" uvedl, že přípustnost dovolání opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a dovolací důvod opírá o §241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, s akcentem na §13 občanského zákoníku ve vazbě na §3030 občanského zákoníku a na nesprávné stanovení okamžiku nemožnosti plnění. V dalších částech dovolání zrekapituloval řízení a argumentaci nižších soudů a věnoval se porušení §13 občanského zákoníku, jakož i okamžiku, kdy lze účtovat smluvní pokutu.
3. Napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2017, které bylo stěžovateli doručeno dne 24. 3. 2017, odmítl tříčlenný senát Nejvyššího soudu stěžovatelovo dovolání pro vady, neboť stěžovatel nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud stěžovateli vytkl, že ve svém podání nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která dle jeho mínění splňuje kritéria uvedená v §237 o. s. ř., ani se k přípustnosti svého dovolání nijak nevyjádřil, kromě tvrzení, že jej opírá o ustanovení §237 o. s. ř.
4. Ve své ústavní stížnosti ze dne 18. 5. 2017 stěžovatel namítá, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Brojí zejména proti tomu, že odvolací soud se podle něj bez jakéhokoliv poučení a předestření odlišného právního názoru odchýlil od závazného právního názoru, který sdělil ve svém předchozím rozhodnutí, čímž jednal v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a s ustanovením §13 občanského zákoníku. Pokud jde o Nejvyšší soud, ten podle něj k věci přistoupil formalisticky a nepravdivě uvedl, že v dovolání nebyla vymezena právní otázka, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo. Stěžovatel tvrdí, že v dovolání byly jasně vymezeny dvě otázky, a to protiprávní a ve svých důsledcích protiústavní neaplikování §13 občanského zákoníku a dále stanovení počátku data účtování smluvní pokuty.
5. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal městský soud na obsah svého rozhodnutí, s tím, že stěžovatelova námitka vůči jeho rozsudku se týká právní otázky, která byla jednou ze zásadních odvolacích námitek vedlejších účastníků a kterou byl povinen opětovně posoudit. Poučení podle §213b o. s. ř. tedy nebylo namístě a právní posouzení uvedené otázky lze těžko považovat za překvapivé.
6. Nejvyšší soud odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého usnesení. Stěžovatel v dovolání uvedl pouze to, že přípustnost svého dovolání opírá o ustanovení §237 o. s. ř.; poukazoval-li na ustanovení §213 odst. 2 a §213b o. s. ř. a na §13 občanského zákoníku, nepředložil dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva a svou polemikou s procesním postupem odvolacího soudu nedostál ani požadavku na vymezení přípustnosti dovolání.
7. Vedlejší účastníci poukázali na povinné náležitosti dovolání, které stěžovatelovo podání nesplňovalo, bylo tedy podáno vadně ve vztahu k rozsudku městského soudu a stěžovatel v tomto směru nevyčerpal procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ve své replice k uvedeným vyjádřením stěžovatel setrval na svých argumentech týkajících se rozsudku městského soudu. Pokud jde o dovolání, tvrdil, že v něm byla jasně vymezena jak přípustnost, která byla opřena o §237 o. s. ř., tak dovolací důvod, kterým bylo nesprávné právní posouzení dvou otázek, a to aplikace §13 občanského zákoníku a stanovení okamžiku počátku nemožnosti plnění.
9. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
10. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že senát Nejvyššího soudu odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, konkrétně pro absenci vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nakolik nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která dle jeho mínění splňovala kritéria uvedená v §237 o. s. ř. Z textu stěžovatelova dovolání Ústavní soud ověřil, že se v něm stěžovatel omezil na tvrzení, že přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř., aniž by jakkoliv konkretizoval, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti považuje za naplněný. Stěžovatel sice v dovolání označil otázky, které podle něj městský soud posoudil nesprávně, ty ovšem vztáhl k tvrzenému dovolacímu důvodu a žádným způsobem je nepropojil s jedním z hledisek přípustnosti dovolání vymezených v zákoně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 983/17 ze dne 3. 5. 2017, bod 6). Jeho dovolání tedy skutečně neobsahovalo bližší vymezení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání, jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř. a relevantní judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2136/15 ze dne 18. 10. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud tak uzavírá, že nehledě na povinnost Nejvyššího soudu volit při posuzování dovolání postup vstřícnější k právu na soudní ochranu, stěžovatelovo dovolání vskutku nevyvolávalo pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních obsahových náležitostí stanovených zákonem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. k vymezení přípustnosti dovolání nepostačují. Nejvyšší soud tedy jeho odmítnutím pro vady neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
12. V této souvislosti Ústavní soud znovu poukazuje na to, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje zvýšené požadavky na jeho obsah, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Nicméně z toho důvodu zákonodárce zároveň stanovil i speciální podmínku dovolacího řízení v podobě právního zastoupení dovolatele advokátem. Tak i v projednávaném případě byl stěžovatel při podání dovolání řádně zastoupen advokátem, který je zastupoval již před odvolacím soudem a který si měl být vědom, jaké jsou procesní požadavky zákona i judikatury na bezvadné dovolání (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 13).
13. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
14. Pokud jde o napadený rozsudek městského soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 14). Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí městského soudu zhodnotil jako nepřípustnou.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu