ECLI:CZ:US:2009:1.US.1578.09.1
sp. zn. I. ÚS 1578/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 9. 2008, čj. 4 C 376/2006-124, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. 2. 2009, čj. 60 Co 564/2008-146, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 3. 2009, čj. 60 Co 564/2008-154, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Namítá, že oba soudy jej uznaly povinným zaplatit neexistující půjčku a navíc uhradit náklady řízení. Vedlejší účastníci se po stěžovateli domáhali žalobou vrácení půjčky, jejíž splatnost byla určena dle §563 o. z. Dle ustálené judikatury počíná běžet promlčecí doba u takto splatné půjčky ode dne následujícího po poskytnutí půjčky; tuto otázku však soud I. i II. stupně posoudil v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou (odvolací soud dle tvrzení stěžovatele navíc ve dvou obdobných věcech toto ustanovení vyložil jinak). Krom toho nepřihlédl k judikátům Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 (pozn. ÚS: dle právní věty tohoto nálezu platí zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy i pro námitku promlčení; tuto námitku stěžovatel dále rozvádí v doplnění ústavní stížnosti) a sp. zn. I. ÚS 643/04. Soud II. stupně navíc nepravdivě uvedl, že žalobkyně (vedlejší účastnice) je sestrou matky žalovaného, přestože je pouze sestrou babičky žalovaného, jež zemřela v roce 2005, a proto zde není stupeň příbuzenství, který soud uvádí při aplikaci ustanovení o dobrých mravech. Dále stěžovatel polemizuje se skutkovým závěrem, že půjčka byla poskytnuta. Porušení práva na spravedlivý proces tedy spočívá v nepřihlédnutí k námitce promlčení, v uvedení jiného stupně příbuzenství a v závěru o existenci půjčky jen na základě tvrzení vedlejších účastníků, jejich dcery a manžela, kteří u údajného poskytnutí půjčky nebyli přítomni.
Z procesního spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2008, čj. 4 C 376/2006-124, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně částku 440 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z vedlejších účastníků zaniká povinnost stěžovatele plnit druhému z vedlejších účastníků, a to v rozsahu poskytnutého plnění, a rozhodl o nákladech řízení. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že soud I. stupně provedl dokazování vkladními knížkami, čestným prohlášením M. Z. a jejím svědeckým výslechem, výpovědmi svědků J. Š., M. Š., J. Ď., L. K., M. Z., P. K., J. J., výpověďmi obou žalobců, a zprávami VZP, ČSSZ a Finančního úřadu v Uherském Hradišti. Na základě toho učinil skutkové zjištění, že vedlejší účastníci stěžovateli poskytli dvě půjčky v celkové výši 450 000 Kč; stěžovatel předal dceři vedlejších účastníků koncem roku 2005 částku 10 000 Kč jako částečnou splátku půjčky. K námitce promlčení soud konstatoval, že lhůtu k plnění si účastníci sjednali tak, že stěžovatel bude povinen půjčku vrátit, jakmile o to bude požádán; o její vrácení byl požádán v září 2005, teprve v tuto dobu začala běžet promlčecí doba, a nárok vedlejších účastníků proto promlčen není.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 19. 2. 2009, čj. 60 Co 564/2008-146, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 3. 2009, čj. 60 Co 564/2008-154, rozsudek soudu I. stupně v části výroku I., kterou byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům k ruce společné a nerozdílné částku 440 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III. potvrdil; dále změnil část výroku I., v níž bylo stanoveno, že plněním jednoho z vedlejších účastníků zaniká povinnost stěžovatele plnit druhému z vedlejších účastníků, a to v rozsahu poskytnutého plnění, tak, že v této části žalobu zamítl (neboť způsob plnění více žalobcům vyplývá již ze solidarity závazku, takže použitá formulace by činila rozsudek nesrozumitelným, a krom toho vystihuje vztah dlužníka a ručitele, o nějž zde nejde); konečně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně učinil správná skutková zjištění a dospěl ke správným právním závěrům, jeho rozhodnutí je správné a přesvědčivé; odvolací soud proto na odůvodnění prvoinstančního rozsudku odkázal a dále se zabýval jednotlivými odvolacími námitkami, týkajícími se hodnocení důkazů a promlčení. Námitku týkající se promlčení shledal částečně důvodnou, neboť v případě, že splatnost dluhu nebyla dohodnuta ani určena jinak, začíná běžet promlčecí doba dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh. Věřitel může již následujícího dne vyvolat splatnost dluhu, a tedy své právo i vykonat. V dané věci byla podána žaloba dne 9. 3. 2006, a protože půjčka byla sjednána a poskytnuta v roce 2002, je nárok žalobců na její vrácení promlčený. Vznesená námitka promlčení je však v rozporu s dobrými mravy. Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, avšak mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), za nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které je včas neuplatnil (odvolací soud odkázal na nálezy ÚS sp. zn. II. ÚS 309/95, I. ÚS 643/04 a rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1839/2000).Vedlejší účastníci a stěžovatel jsou v blízkém příbuzenském poměru (vedlejší účastnice je sestrou matky stěžovatele), jejich vztahy byly vždy velmi dobré, a vedlejší účastníci se snažili půjčkou sěžovateli na jeho žádnost vypomoci. O těchto skutečnostech svědčí také to, že stěžovateli natolik důvěřovali, že nepořídili o půjčce žádný písemný záznam. Stěžovatel ujišťoval vedlejší účastníky o tom, že půjčku vrátí, a vedlejší účastníci mu důvěřovali, čímž došlo k uplynutí promlčecí doby. S ohledem na to by bylo uplatnění námitky promlčení nepřiměřeně tvrdým postihem. Částka 440 000 Kč představuje pro vedlejší účastníky značnou část jejich majetku, neboť vedlejší účastník je vážně zdravotně postižený a pobítá invalidní důchod ve výši 8509 Kč, vedlejší účastnice mzdu ve výši 11 282 Kč a vlastní rodinný dům, ve kterém bydlí. Odvolací soud proto k námitce promlčení nepřihlédl, neboť je v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
V prvé řadě je nutno odmítnout námitky stěžovatele, jež se týkají skutkových zjištění, učiněných soudem I. stupně (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), neboť staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nenáleží. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani „hodnotit“ jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Skutkové zjištění, že stěžovatel si od vedlejších účastníků půjčil žalovanou částku, přitom není projevem libovůle či svévole, ale – jak se podává z rozsudku soudu I. stupně – opírá se o rozsáhlé dokazování. V tomto směru tedy porušení práva na spravedlivý proces shledávat nelze.
Stran námitky týkající se výkladu §563 o. z., promlčení a §3 o. z. je nutno v prvé řadě poukázat na skutková zjištění, která učinil soud I. stupně a s nimiž se ztotožnil rovněž soud odvolací. Krom jiného z nich totiž vyplývá, že doba splatnosti mezi účastníky smlouvy o půjčce sjednána byla, a sice tak, stěžovatel vrátí půjčku, jakmile jej o to vedlejší účastníci požádají, a to v návaznosti na potřebu použití půjčených prostředků pro stavbu rodinného domku jejich dcery. Byla-li doba splnění takto dohodnuta, není tím samozřejmě naplněna hypotéza §563 o. z., která naopak vyžaduje, aby doba splnění sjednána, dohodnuta nebo stanovena v rozhodnutí soudu nebyla. Neuplatní-li se §563 o. z., potom nemají místo ani judikatorní závěry konstantně vyslovované již od R 28/1984, dle nichž promlčecí doba podle §563 běží dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh (na okraj lze poznamenat, že o správnosti tohoto právního názoru byly v literatuře přesvědčivě vysloveny důvodné pochybnosti. Viz Handlar, J. in Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 1051 – 1052). Z tohoto pohledu je správný závěr, že pohledávka vedlejších účastníků není promlčena, neboť promlčecí doba mohla začít plynout v souladu s §101 o. z. teprve ode dne, kdy se stala splatnou, tj. v souladu se smluvním ujednáním ode dne žádosti o vrácení půjčky v září 2005.
Nutno však podotknout, že ústavní stížnost by nebyla úspěšná ani v případě, kdyby se měla splatnost půjčky ustanovením §563 o. z. řídit, jak se domníval odvolací soud. Odhlédne-li se od pochybení odvolacího soudu, spočívajícího v tom, že nebyla splněna hypotéza citovaného ustanovení (viz předchozí odstavec), je výklad tohoto ustanovení podaný odvolacím soudem sám o sobě v souladu se shora zmíněnou konstantní judikaturou (z poslední doby srov. např. rozsudek NS ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006). Dospěl-li posléze odvolací soud k závěru, že i přes uplynutí promlčecí doby žalobě vyhoví, neboť námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, nelze ani v tom spatřovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces má ryze procesní povahu, a k jeho porušení proto zásadně nemůže dojít výkladem hmotněprávních ustanovení právních předpisů s výjimkou případů svévole či libovůle, nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí apod. O takovou situaci však nejde, neboť odvolací soud se interpretací §3 o. z. dostatečně rozsáhle zabýval a svůj závěr, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, opřel o dostatečná a konkrétní skutková zjištění (viz shora). Za této situace Ústavnímu soudu – jenž není další přezkumnou instancí, ale orgánem ochrany ústavnosti, jak již bylo řečeno – nepřísluší, aby do tohoto právního posouzení jakkoliv zasahoval. Neobstojí ani argument, že odvolací soud nepřihlédl k judikátům Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 a sp. zn. I. ÚS 634/04; jednak proto, že odvolací soud se jich v odůvodnění svého rozsudku sám výslovně dovolává, a jednak proto, že z nich vychází i po obsahové stránce. Konečně ani argument, že vedlejší účastnice není sestrou matky, ale sestrou babičky stěžovatele, na věci nic nemění, neboť v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se se stupni příbuzenství nijak nepočítá, ale pouze se zde hovoří o blízkém příbuzenském poměru (na jehož blízkosti se příliš mnoho nemění, neboť jde o čtvrtý stupeň příbuzenství v řadě nepřímé, namísto stupně třetího), a především šlo toliko o jeden z řady argumentů, na nichž aplikace §3 o. z. stojí (sám o. z. samozřejmě použití ustanovení o dobrých mravech na žádný příbuzenský vztah či jeho určitý stupeň neváže).
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelova ústavní stížnost nemůže obstát ani při jedné ze shora uvedených alternativ (přičemž za správnější považuje Ústavní soud variantu uvedenou na prvním místě, neboť lépe v souladu s principem autonomie vůle odpovídá obsahu smluvního ujednání stran). Z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu