ECLI:CZ:US:2012:1.US.1579.10.1
sp. zn. I. ÚS 1579/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudkyně Ivany Janů a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. P., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 9, a M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1132/2009, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2009 sp. zn. 3 To 63/2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008 sp. zn. 7 T 10/2007, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se L. a M. P. (dále též "stěžovatelé") domáhali zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V návaznosti na změnu právního zástupce stěžovatel M. P., v doplňku k předchozí ústavní stížnosti, rozšířil výčet porušených ústavně zaručených práv, zejména o čl. 40 odst. 1 Listiny a z něho vyplývající zásadu presumpce neviny a subprincip in dubio pro reo.
Stěžovatel M. P. současně navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byli stěžovatelé uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Skutek spáchali tím (zkráceně řečeno), že se po vzájemné dohodě a společném jednání snažili získat neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Proto předstírali, že kovošrot původně ze společnosti JAWA Moto, s.r.o., v hodnotě 724 736 Kč je zařízením EKP1T, jehož hodnotu navýšili na částku 164 000 000 Kč. Tímto svým jednáním se pokusili způsobit českému státu, zastoupenému Finančním úřadem v Hořovicích, škodu ve výši nejméně 36 080 000 Kč. Za to byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolací soud odvolání stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o nedostatečném zkoumání subjektivní stránky daného trestného činu a zániku případné trestnosti. V tomto směru jsou přesvědčeni o existenci opomenutých důkazů, neboť obecné soudy nevyhověly návrhu obhajoby na provedení důkazu spisem Finančního úřadu pro Prahu 1 a žádosti prokazující jejich dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu, jejíž existenci měl prokázat svědek Ing. J. P., kterého obecné soudy bez objektivního důvodu označily za nevěrohodného. V další části zpochybňují zákonnost výslechů zejména svědků M. K. a S. O., neboť se jich nemohli zúčastnit a návrhy obhajoby za účelem vyvrácení věrohodnosti těchto svědků nebyly bez jakéhokoli odůvodnění provedeny, či zmíněny a jakkoli hodnoceny, např. výslech svědkyně K. S. a J. P. V poslední části stěžovatelé vyslovili řadu údajných procesních pochybení obecných soudů porušující jejich ústavně zaručená práva, zejména nesouhlasili s tvrzením obecných soudů, že zařízení označené jako EKP1T nikdy neexistovalo, neboť není zřejmé, z čeho tak soudy dovodily; ač nebyly odstraněny vady přípravného řízení, soud prvního stupně změnil svůj předchozí názor na věc; znalecké posudky nebyly provedeny jako důkaz, ale čteny jako listinný důkaz, nebylo vyhověno návrhu obhajoby na výslech zpracovatelů vyjádření; a z hlavního líčení nebyl pořízen zvukový záznam. Podáním, které stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu přímo (tedy nikoliv prostřednictvím advokáta), doručeným soudu dne 8. 8. 2012, svou stížnost ještě doplnili o poukázání na jednání, které vedli s ředitelem Finančního úřadu v Hořovicích Ing. J. P. dne 22. 7. 2002 a přiložili ověřený stejnopis zápisu z tohoto jednání a přílohu k daňovému přiznání ze dne 25. 7. 2002. Uvedené podání stejně jako obě přílohy dokládají skutečnosti, které již byly předmětem jednání před obecnými soudy i argumentace v původní ústavní stížnosti.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na velmi obsáhlá odůvodnění ústavních stížností, rozebírající každý jednotlivý důkaz a provádějící jejich vlastní hodnocení, je zřejmé, že si stěžovatelé, resp. jejich právní zástupci zcela zjevně zaměnili Ústavní soud za další soudní instanci, kterou však není.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatelů směřují především do oblasti hodnocení důkazů obecnými soudy. To je - podle ustálené judikatury - v zásadě jejich věcí; sám Ústavní soud takové hodnocení důkazů zpravidla nepřehodnocuje, pokud obecné soudy postupují v souladu se zákonnými principy, které hodnocení dokazování upravují.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. To se plně týká i rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V posuzované věci nelze přisvědčit tvrzení, že výslechy svědků M. K. a S. O. byly nezákonné a soudy stěžovateli navržené důkazy neprovedly či neodůvodnily jejich neprovedení. Soudy, zejména soud prvního stupně, konstatovaly nadbytečnost doplňování důkazů, neboť na základě provedených důkazů nebylo o vině stěžovatelů pochyb. Soud prvního stupně mj. rovněž zdůvodnil, v čem spatřoval nevěrohodnost svědka Ing. P., jak dospěl k závěru o neexistenci zařízení EKP1T a proč provedl obhajobou předložené znalecké posudky jako listinné důkazy. Soud odvolací ve veřejném zasedání provedl důkaz listinou předloženou obhajobou a označenou jako "žádost-příloha k daňovému přiznání" a dospěl k závěru, že ani tato listina nemůže na závěrech soudu prvního stupně nic změnit.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obecné soudy jsou sice povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 a tam citovaná rozhodnutí], avšak disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečností, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit a této své povinnosti obecné soudy dostály.
Nelze přisvědčit ani námitce o nezákonnosti výslechu shora zmíněných svědků. Výslech svědka M. K. byl proveden v souladu s trestním řádem za účasti soudce jako neodkladný úkon, neboť svědek, jak se také následně potvrdilo, nebyl po odjezdu z České republiky k zastižení. Výslech svědka S. O. byl proveden v rámci právní pomoci podle ukrajinského právního řádu. Jak vyplývá ze zprávy Generální prokuratury Ukrajiny (č. l. 468 a násl. spisu), účast obhájců při provádění výslechu svědka není možná, neboť je to v rozporu s ukrajinským zákonem. Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci existovala nepochybná překážka bránící opakovanému výslechu prvně uvedeného svědka, resp. přítomnosti obhájců při výslechu svědka druhého. Současně nelze pominout, že posuzované výslechy obou svědků jsou pouze jedním z mnoha ve věci provedených důkazů, které v žádném případě neměly funkci stěžejního důkazu viny. Jinými slovy, odsouzení stěžovatelů pro projednávaný skutek není založeno na těchto dvou výsleších svědků.
Rovněž otázka naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu byla předmětem celého trestního řízení, včetně odvolání a dovolání, stejně jako stěžovateli tvrzené dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu těmito námitkami velmi podrobně zabývaly, přičemž dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že na základě provedeného dokazování byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, včetně subjektivní stránky, aniž by však bylo možné aplikovat ustanovení o dobrovolném upuštění od pokusu daného trestného činu, neboť v jednání stěžovatelů absentuje zákonem požadovaná aktivita směřující k odvrácení nebezpečí. Za tuto aktivitu nelze považovat údajnou žádost ze dne 25. 7. 2002, když primární impuls ke zjištění pokusu trestného činu vyšel z příslušného finančního úřadu (viz str. 13 usnesení Nejvyššího soudu). Navíc, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, stěžovatelé podali proti výměru finančního úřadu ze dne 16. 12. 2002 s upravenou výší nadměrného odpočtu odvolání, které vzali zpět až dne 9. 7. 2003. V podrobnostech lze odkázat na velmi podrobná a pečlivě vypracovaná rozhodnutí obecných soudů.
K poslední výtce - neprovedení zvukového záznamu hlavního líčení, lze uvést, že byť i novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 283/2004 Sb., upravila jako zásadní způsob zachycení průběhu hlavního líčení pořízení zvukového záznamu, je současně přípustné, aby předseda senátu rozhodl z důležitých důvodů jinak (§55b odst. 1 TrŘ). Faktem je, že ve spise absentuje rozhodnutí o neprovedení zvukového záznamu, nicméně v tomto pochybení na úrovni jednoduchého práva nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Jestliže obviněný, příp. jeho obhájce s postupem předsedkyně senátu nesouhlasili, měli právo a povinnost proti nepořízení zvukového záznamu uplatnit námitky. Jak však vyplývá z příslušného spisu soudu prvního stupně, stěžovatelé žádnou takovou námitku v průběhu hlavního líčení neuplatnili. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že posuzování důležitosti důvodů k jinému zachycování průběhu hlavního líčení je oprávněním předsedy senátu a takto uplatněná výhrada sama o sobě by mohla předmětná rozhodnutí, co do přijatých závěrů, stěží jakkoliv ovlivnit, neboť z hlediska zachování základních práv stěžovatelů je rozhodující faktický obsah napadených rozhodnutí a nikoli případné pochybení soudu při rozhodování o pořízení zvukového záznamu. Nutno doplnit, že stěžovatelé měli možnost operativně se k obsahu protokolu ihned vyjádřit a protokol hlavního líčení jim byl k dispozici.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Nutno doplnit, že tento návrh akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu