ECLI:CZ:US:2011:1.US.1580.11.1
sp. zn. I. ÚS 1580/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Renoirova 624, 152 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 68 Co 70/2011, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 13 C 555/2009, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejm. právem na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 13 C 555/2009, bylo rozhodnuto tak, že (výrok I.) žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci částku 615.595,- Kč s úrokem z prodlení, (výrok II.) co do částky 13.501,- Kč a ve zbývající části příslušenství bylo řízení zastaveno, a (výrok III.) stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Proti výrokům (I.) a (III.) podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 68 Co 70/2011, tak, že (výrok I.) v rozsahu povinnosti zaplatit částku 615.595,- Kč napadené rozhodnutí obvodního soudu zrušil a řízení zastavil. V rozsahu úroků z částky 48.775 za dobu 11. 1. 2011 do 17. 1. 2011 byl výrok soudu prvního stupně potvrzen, jinak byl změněn tak, že žaloba se zamítá. (výrok II). Stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok III) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízen (výrok IV). Odvolací soud především vyšel ze skutečnosti, že ve věci se meritorně jednalo o plnění z titulu leasingové smlouvy, jejímž předmětem byl osobní automobil. Tento byl stěžovateli odcizen, přičemž došlo k ukončení leasingové smlouvy. Ačkoliv vozidlo bylo pojištěno, pojišťovna odmítla žalobkyni plnit, neboť se ze strany stěžovatele mělo jednat o pojistný podvod. Trestní stíhání vůči stěžovateli však bylo ukončeno usnesením Městského státního zastupitelství ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 2 KZV 36/2008. Ve vyjádření k odvolání stěžovatele žalobkyně uvedla, že pojišťovna jí po rozhodnutí soudu I. stupně vyplatila pojistné plnění ve výši 566.820,- Kč a stěžovatel zaplatil zbývající část jistiny ve výši 48.775,- Kč. V tomto vzala žalobu v příslušném rozsahu zpět a požádala o náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze dále plyne, že stěžovatel se k částečnému zpětvzetí žaloby vyjádřil tak, že nezavdal příčinu k podání žaloby a že žalobkyně procesně zavinila zpětvzetí žaloby, přičemž stěžovateli tak náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k aplikaci §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. ve spojení s ustanovení §150 o. s. ř. Městský soud v Praze konstatoval, že žalobkyně procesně zavinila částečné zastavení řízení, ovšem zároveň nelze přičíst k tíži žalobkyně, že pojišťovna jí poskytla pojistné plnění až po rozhodnutí soudu I. stupně, tedy dříve nemohla vzít žalobní návrh zpět či toto pojistné plnění nemohla zohlednit před samotným podáním žaloby. Tuto okolnost považoval soud za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení. V tomto odkazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2738/10 a sp. zn. II. ÚS 828/06, z nichž vychází povinnost obecných soudů vytvořit stěžovateli prostor k tomu, aby přednesl svůj postoj k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Stěžovatel uvádí, že v řízení nemohl adekvátně reagovat, resp. že nebyl poučen ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel uvádí, že ani sama žalobkyně aplikaci §150 o. s. ř. nepožadovala a nenavrhovala k tomu žádné důkazy. Na straně stěžovatele naopak nebyly zohledněny jeho sociální poměry. Namítá, že důvody hodné zvláštního zřetele nejsou dány, neboť chování pojišťovny nelze přičíst k jeho tíži, přičemž sám se pojistného plnění nemohl domáhat z důvodu chybějící aktivní legitimace. V rozhodnutí Městského soudu v Praze tak spatřuje prvky svévole a v samotné žalobě šikanózní postup žalobkyně. Závěrem navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07, odst. 12 , Sb. n. u., sv. 51, str. 307). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06, Sb. n. u., sv. 42, str. 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Je třeba vyzdvihnout, že vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jak správně poukazuje i stěžovatelka, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38, str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) §150 o. s. ř., při němž obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II. ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, protože soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 255). Z hlediska záruk spravedlivého procesu Ústavní soud rovněž zkoumá procesní podmínky při aplikaci §150 o. s. ř., tj. zda účastníkům řízení byl (zejména v odvolacím řízení) vytvořen prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů či důkazů, které by mohly uplatnění moderačního práva ovlivnit (srov. nález II. ÚS 828/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 309).
V projednávané věci Městský soud v Praze své rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení dostatečně podrobně odůvodnil v souladu s požadavky vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu, přičemž okolnosti, kterými obhajovaly aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., považuje Ústavní soud za akceptovatelné a nikoli za natolik extrémní, že by vybočovaly ze smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení a jevily se jako svévolné. Z hlediska klíčového požadavku, aby účastníku řízení byl poskytnut procesní prostor pro uplatnění argumentace ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení nutno poukázat, že požadavek žalobkyně na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů byl obsažen ve vyjádření k odvolání, k němuž se stěžovatel objektivně měl možnost vyjádřit a rovněž tak učinil (jak plyne z rekapitulace obsažené v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, str. 3-4). Tedy zcela rozdílný náhled účastníků řízení na otázku přiznání nákladů řízení, zvláště v nastalé procesní situaci, byl zřejmý a nezbytnost zvláštní úvahy soudu i v této otázce za specifické procesní situace do jisté míry předvídatelná. K tomu nutno zdůraznit, že důvody k aplikaci §150 o. s. ř., jak je Městský soud v Praze vyložil, jsou založeny na skutečnostech, které byly účastníkům řízení od počátku známy, nikoliv na novotách, resp. důkazech, které by Městský soud v Praze do svých úvah zahrnul objektivně bez vědomí některého z účastníků řízení [srov. např. situaci řešenou v nálezu sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235) ]. K samotným důvodům vyloženým Městským soudem v Praze možno toliko dodat, že řešeno bylo nikoliv procesní chování stěžovatele, kterému by bylo něco "přičítáno k tíži," nýbrž objektivní skutečnosti na straně žalobkyně, jí nezaviněné, přičemž v kontextu řešeného případu postup obecného soudu nelze označit za svévoli bez opory ve skutkových zjištěních či právu. Ústavní soud není oprávněn předkládat v tomto ohledu své vlastní úvahy či své vlastní hodnocení věci.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k výroku tohoto usnesení je nutno odmítnout i tento akcesorický návrh stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu