Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 15.09.2004, sp. zn. I. ÚS 350/04 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 130/34 SbNU 317 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:1.US.350.04
Povinování k náhradě nákladů odvolacího řízení, je-li odvolání nutným předpokladem k dosažení nápravy vady soudního rozh...
Právní větaPresumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí zahrnuje také předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je jednou z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud soud jednotlivci sice poskytne právní ochranu, nicméně taková ochrana není v konečném důsledku státněmocensky vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jakoby stát takovou ochranu vůbec neposkytl.Pokud soud stěžovatelům uložil rozhodnutím povinnost k peněžitému plnění z jejich majetku, zasáhl tak do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků, a to zvláště pokud tak postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok státněmocensky aprobuje.Při výkladu a aplikaci §150 občanského soudního řádu je soud povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy České republiky). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti týkající se věci jako takové, počítaje v to překážku vykonatelnosti exekučního titulu, tedy okolnost mající vliv na povinnost soudů poskytovat ochranu právům.
ECLI:CZ:US:2004:1.US.350.04
sp. zn. I. ÚS 350/04NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně - ze dne 15. září 2004 sp. zn. I. ÚS 350/04 ve věci ústavní stížnosti I. D. a K. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. 2. 2004 sp. zn. 10 Co 594/2003, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově z 3. 3. 2003 sp. zn. 2 E 2067/2001 o zamítnutí návrhu stěžovatelů na výkon rozhodnutí o povolení prodeje zástavy a stěžovatelům bylo uloženo nahradit povinnému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) náklady odvolacího řízení.I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004 sp. zn. 10 Co 594/2003, a to výrokem o náhradě nákladů řízení, byla porušena základní práva stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 ve spojení čl. 11 odst. 1Listiny základních práv a svobod.II. Proto se výrok o náhradě nákladů řízení obsažený v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2004 sp. zn. 10 Co 594/2003 ruší.Odůvodnění:I.Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu. Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, dne 26. 5. 1999 podali Okresnímu soudu v Bruntále jako zástavní věřitelé návrh na prodej zástavy podle §151fobčanského zákoníku v tehdy platném znění, a to k uspokojení své pohledávky ve výši 4 375 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově návrhu vyhověl a usnesením ze dne 9. 4. 2001 č. j. 7 C 306/99-47 povolil prodej zástavy. Dne 20. 12. 2001 podali stěžovatelé Okresnímu soudu v Bruntále návrh na výkon rozhodnutí o prodeji zástavy povoleném shora uvedeným usnesením. Usnesením Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 3. 3. 2003 č. j. 2 E 2067/2001-27 byl návrh stěžovatelů na výkon rozhodnutí zamítnut odkazem na §261a odst. 4občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění platném do 31. 12. 2001, neboť rozhodnutí o povolení prodeje zástavy není podle soudu pro absenci stanovení výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím materiálně vykonatelné. Stěžovatelé, kteří právem očekávali, že pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byl povolen prodej zástavy, bude také vykonatelné, neměli jinou možnost změny tohoto pravomocného rozhodnutí, než podat proti usnesení Okresního soudu v Bruntále, jímž byl návrh na výkon rozhodnutí zamítnut, odvolání, aby poté mohli podat podle §229 odst. 2 písm. b)o. s. ř. žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž současně stěžovatelům uložil uhradit povinnému (nyní vedlejšímu účastníkovi) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 650 Kč, a to přesto, že stěžovatelé nemohli zajistit změnu pravomocného rozhodnutí soudu jiným způsobem než podáním odvolání. Dle názoru stěžovatelů lze tento důvod k odvolání pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele, k němuž měl Krajský soud v Ostravě přihlédnout a aplikovat §150o. s. ř. a náhradu nákladů řízení povinnému nepřiznat. Pokud krajský soud neshledal důvody k aplikaci §150o. s. ř. a přiznal povinnému náhradu nákladů řízení, pak stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že pro stanovení odměny právního zástupce povinného aplikoval nesprávné ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., když odměnu za právní služby přiznal podle §12 odst. 1 písm. a) bodu 1 vyhlášky tak, jako by stěžovatelé podali návrh na výkon rozhodnutí zástavou zajištěné pohledávky, a nikoliv návrh na prodej zástavy. Podle stěžovatelů měl odvolací soud aplikovat ustanovení §12 odst. 1 písm. a) bodu 3 vyhlášky, neboť v daném případě byl navržen výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost.Stěžovatelé se proto domnívají, že Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo podle čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož lze státní moc uplatňovat v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, ve spojení s čl. 4 odst. 1Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, dále ve spojení s čl. 11 odst. 1Listiny, kterým je garantováno vlastnické právo, a ve spojení s čl. 36 odst. 1Listiny, který zaručuje právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. V daném případě došlo podle stěžovatelů k zásahu do těchto práv tím, že Krajský soudu v Ostravě neaplikoval §150o. s. ř. za situace, kdy stěžovatelé byli nuceni zajistit změnu pravomocného rozhodnutí bránícího jim v novém uplatnění práva jediným dovoleným způsobem.S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení v části výroku ukládající stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 650 Kč zrušil. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě přípisem ze dne 1. 7. 2004. Předsedkyně senátu 10 Co uvedla, že trvá na názoru o správnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení a v tomto směru odkázala na odůvodnění této části výroku usnesení. Pokud stěžovatelé poukazují na nesprávnou aplikaci §211 a 142o. s. ř. a dovolávají se použití §150o. s. ř., pak krajský soud považuje tvrzení stěžovatelů o nutnosti podat dovolání (správně odvolání - pozn. Ústavního soudu) a vyvolat tak řízení o zmatečnosti za účelové. Jejich odvolání proti usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově žádné podobné tvrzení neobsahuje, stěžovatelé v něm vyjadřují pouze nesouhlas s právním názorem okresního soudu. Výpočet nákladů odvolacího řízení se pak správně opírá o vyhlášku č. 484/2000 Sb. a vyhlášku č. 177/1996 Sb. Řízení, které stěžovatelé návrhem ze dne 27. 12. 2001 (sic - pozn. red.) vyvolali, bylo řízením výkonu rozhodnutí prodejem zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 4 653 433 Kč, a proto pokud paušální výše odměny za zastupování advokátem byla vypočtena s odkazem na §3 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a) bodu 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., odvolací soud nepochybil. Tímto řízením podle krajského soudu sledovali stěžovatelé uspokojení své peněžité pohledávky. Vedlejší účastník řízení, Ing. J. Č., se k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2004. Ve vyjádření uvedl, že podle §150o. s. ř. lze zcela nebo zčásti nepřiznat náhradu nákladů řízení, a to z důvodů hodných zvláštního zřetele a výjimečně. Ani jedno z těchto hledisek není v této věci dáno. Stěžovatelé, v tehdejším postavení oprávněných, nejsou podle vedlejšího účastníka lidmi, u nichž by použití tohoto ustanovení vyžadovaly osobní, majetkové a další poměry. Nebyli osvobozeni od soudních poplatků, řízení vedou od počátku zastoupeni advokátkou a nikdy podobné námitky neuplatnili. Naopak - každý účastník, pokud podá v občanském soudním řízení opravný prostředek, by si měl být vědom možného rizika neúspěchu a z toho plynoucí náhrady nákladů řízení straně úspěšné. Nadužívání tohoto institutu by podle vedlejšího účastníka popřelo dosavadní zásadu úspěšnosti ve věci vyjádřenou v §142 odst. 1o. s. ř.Pokud jde o námitku spojenou s nesprávnou aplikací §12 odst. 1 písm. a) bodu 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., odkázal vedlejší účastník zcela na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S ohledem na uvedené okolnosti vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově sp. zn. E 2067/2001. Ústavní soud v řízení, které provedl bez toho, že by nařizoval ústní jednání, neboť obdržel v souladu s §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.II.Ústavní soud již v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení judikoval, že porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy jednoduchého práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 672/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 17, dostupný též v elektronické verzi na www.judikatura.cz]. V projednávaném případě byla stěžovatelům obecným soudem uložena povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení za situace, kdy stěžovatelé odvoláním brojili proti rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož je původní usnesení o povolení prodeje zástavy materiálně nevykonatelné, neboť postrádalo jednu z obligatorních náležitostí, a to údaj o výši zajištěné pohledávky. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře rovněž vyjadřoval k povaze rozhodování o náhradě nákladů řízení, když vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (viz nález sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 69, dostupný též v elektronické verzi na www.judikatura.cz). Ústavní soud má proto za to, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků, a to zvláště pokud tak postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok státněmocensky aprobuje. V daném případě podali stěžovatelé návrh na výkon rozhodnutí o povolení prodeje zástavy, o němž se domnívali, že je rozhodnutím bezvadným, čímž realizovali svůj právní nárok stvrzený soudem. Stěžovatelé tedy postupovali v dobré víře ve správnost rozhodnutí soudu, které považovali za vykonatelný titul. Pokud exekuční soud dospěl k závěru, že příslušné rozhodnutí není materiálně vykonatelné pro absenci jedné z náležitostí rozhodnutí, je třeba k takové okolnosti přihlížet také pro případ rozhodování o náhradě nákladů, jež povinnému (vedlejšímu účastníkovi) v řízení vznikly. Presumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí zahrnuje také předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je jednou z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1Listiny. Pokud soud jednotlivci sice poskytne právní ochranu, nicméně taková ochrana není v konečném důsledku státněmocensky vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jakoby stát takovou ochranu vůbec neposkytl. Ústavní soud se k této otázce v minulosti vyslovil tak, že "Každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131, str. 173).Takové pochybení nalézacího soudu je na úrovni obecného soudnictví odstranitelné pouze cestou žaloby pro zmatečnost podle §228 a násl. o. s. ř. Procesní řád však předpokládá, že otázka nevykonatelnosti takového rozhodnutí bude postavena najisto tak, že vedle soudu prvního stupně ji posoudí také soud odvolací, jinými slovy, že subjekty oprávněné z takového rozhodnutí vyčerpají všechny řádné opravné prostředky [srov. výslovnou dikci §229 odst. 2 písm. c)o. s. ř.].S těmito okolnostmi případu byl seznámen jak exekuční soud, tak soud odvolací, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů, když oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově o povolení prodeje zástavy je materiálně nevykonatelné. Krajský soud však podle Ústavního soudu pochybil, pokud se těmito okolnostmi nezabýval při rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení povinnému a pokud nevážil v daném případě aplikaci §150o. s. ř., podle něhož nemusí soud náhradu nákladů přiznat, existují-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Ustanovení §150o. s. ř. nelze považovat za ustanovení, které by zakládalo zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Ustanovení §150o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že i přes existenci takových okolností je možné náhradu nákladů přiznat. Naopak, pokud soud takové okolnosti shledá, je třeba, aby se ústavně konformním způsobem vypořádal s jejich dopadem do sféry povinnosti účastníka k náhradě nákladů řízení. Při výkladu a aplikaci §150o. s. ř. je soud povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90Ústavy České republiky). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti týkající se věci jako takové, počítaje v to překážku vykonatelnosti exekučního titulu, tedy okolnost mající vliv na povinnost soudů poskytovat ochranu právům, jak je tomu v projednávaném případě. Ústavní soud má proto za to, že Krajský soud v Ostravě rozhodnutím o povinnosti stěžovatelů nahradit povinnému (vedlejšímu účastníkovi) náklady řízení prohloubil stav, kdy stěžovatelům není efektivně poskytována soudní ochrana. K námitce krajského soudu, že stěžovatelé v odvolacím řízení nikterak neodkazovali na to, že odvolání podávají toliko z důvodu nutnosti vyčerpání opravných prostředků, Ústavní soud uvádí následující. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v odvolání brojili proti názoru soudu prvního stupně, aniž by se zmínili o tom, že odvolání podávají pouze z důvodu naplnění hypotézy §229 odst. 2 písm. c)o. s. ř. Na druhou stranu nemohli stěžovatelé v době podání odvolání zjevně předpokládat, že povinnému vzniknou náklady právního zastoupení, když v řízení před soudem prvního stupně povinný zastoupen nebyl, a že soud bude o náhradě nákladů ve prospěch povinného rozhodovat. Krajský soud v Ostravě rozhodl o této povinnosti stěžovatelů, aniž by jim dal možnost, aby se k této otázce vyjádřili a eventuelně soud seznámili s okolnostmi, které mohou mít vliv na rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ostatně Ústavní soud se domnívá, že dostačující okolností pro posuzování povinnosti k náhradě nákladů byla skutečnost nevykonatelnosti exekučního titulu, kterou ve svém usnesení vyslovil.Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě porušil napadeným usnesením v části týkající se povinnosti k náhradě nákladů řízení právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny. Pokud stěžovatelům uložil takovým rozhodnutím povinnost k peněžitému plnění z jejich majetku, zasáhl tak také do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného čl. 11 odst. 1Listiny. Za daného stavu, kdy Ústavní soud shledal porušení těchto základních práv a svobod stěžovatelů, nezabýval se již jejich dalšími tvrzeními o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1Listiny. Na okraj Ústavní soud uvádí, že pochybnosti o uložení povinnosti stěžovatelům, aby povinnému (vedlejšímu účastníkovi) nahradili náklady řízení, vzbuzuje také otázka, zda vedlejší účastník tyto náklady vynaložil k účelnému bránění svého práva, když k odvolání stěžovatelů zaslal nejprve repliku sám, a poté již v právním zastoupení doplnil repliku obsahově stejným vyjádřením. Vzhledem k tomu, že taková otázka nebyla stěžovateli v ústavní stížnosti vůbec vznesena, nezabýval se jí ani Ústavní soud jako skutečností, která by zakládala porušení jejich základních práv.Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vojena GüttleraZastávám odlišné stanovisko, pokud jde o odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu v souvislosti s procesním postupem Ústavního soudu. To odůvodňuji následovně:1. Ústavní soud se nedotázal vedlejšího účastníka (zastoupeného advokátem), zda souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. To není po mém soudu v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stejný názor zastává i uznávaná literatura (srov. Filip a spol., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2001, str. 170).2. Tento názor je namístě i v souzené věci. To proto, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovuje, čímž se dotýká i materiálních zájmů vedlejšího účastníka. Právo na spravedlivý proces však mají i vedlejší účastníci. Ústavní soud měl proto buď nařídit ústní jednání - a umožnit i vedlejšímu účastníku účast na něm - nebo ho vyzvat, aby sdělil, zda souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. To se však nestalo.3. Mám za to, že se nález příliš opírá o ustanovení §44 odst. 2 citovaného zákona a že pomíjí ustanovení §28 tohoto zákona, na který poukazuji.