ECLI:CZ:US:2004:1.US.672.03
sp. zn. I. ÚS 672/03
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 11. února 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze 30. 9. 2003 sp. zn. 24 Co 219/2003, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 1. 8. 2003 sp. zn. 20 D 217/2001, jímž byla stěžovateli dodatečně uložena povinnost uhradit náklady řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8.
Výrok
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2003 sp. zn. 20 D 217/2001 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 24 Co 219/2003 bylo zasaženo do základních práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2003 sp. zn. 20 D 217/2001 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 24 Co 219/2003 se ruší.
Odůvodnění:
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byla stěžovateli dodatečně uložena povinnost uhradit náklady řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8 ve výši 7 056 Kč.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 20 D 217/2001 ve věci dědictví po B. H. skončilo vydáním usnesení ze dne 15. 3. 2002, jehož výroky I. a II. nabyly právní moci dne 10. 4. 2002 a výrok III. dne 18. 4. 2002. Tímto usnesením byla určena čistá hodnota dědictví, stěžovatel byl potvrzen jako jediný dědic a bylo mu uloženo s odkazem na §140 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") uhradit částku 5 553 Kč jako doplatek k odměně a hotovým výdajům soudní komisařce. Tímto usnesením, resp. jeho právní mocí bylo řízení ve věci dědictví po stěžovatelově matce B. H. skončeno.
Ačkoliv nebylo vydáno žádné usnesení o zahájení dalšího řízení ve věci dědictví po zůstavitelce, vydal Obvodní soud pro Prahu 8 dne 1. 8. 2003 další usnesení, v němž rozhodl o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů řízení v částce 7 056 Kč a toto rozhodnutí odůvodnil odkazem na §140 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, neboť se domníval, že je v rozporu s §151 odst. 1 o. s. ř., které dává soudu možnost rozhodnout o nákladech řízení nejpozději v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Odvolací soud odvolání nevyhověl, pouze změnil právní oporu pro vydání tohoto rozhodnutí tak, že odkázal na §148 odst. 1 o. s. ř. S důvody uváděnými v odvolání se pak měl obecný soud podle stěžovatele vypořádat účelově tak, že doplnil zákonné ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. o slovo "zásadně", a rovněž zcela chybně soud obhajuje správnost usnesení soudu prvního stupně ustanovením §166 o. s. ř.
Stěžovatel je toho názoru, že pokud soud opomene rozhodnout o nákladech řízení v zákonem mu dané lhůtě, zaniká mu právní titul k takovému nároku a nemůže si již takový nárok svým autoritativním, zákonným ustanovením nepředvídaným, resp. zákonem vyloučeným procesním způsobem vynutit. Soud nesmí mít výhodnější postavení než mají jiní účastníci soudního procesu, kteří nemají možnost navrácení lhůty stanovené zákonem pro vykonání určitého procesního úkonu.
Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili oba účastníci řízení o ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 8 namítl, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, nezjistí-li porušení ústavnosti. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti zasahovat pouze tehdy, jsou-li právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů. Proto Obvodní soud pro Prahu 8 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření setrval na názoru uvedeném v napadeném usnesení a odkázal na shodný názor traktovaný v Komentáři k občanskému soudnímu řádu (Bureš - Drápal - Krčmář - Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 560). Jestliže soud opomene rozhodnout o nákladech řízení v rozhodnutí o věci samé, pak mu podle Městského soudu v Praze nezbývá, než v tomto smyslu vydat samostatné usnesení, které má "doplňující charakter" (§167 odst. 1 a 2, §166 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Účastník řízení rovněž podotkl, že v odůvodnění nebyla použita přímá citace ustanovení zákona, ale slovo "zásadně" bylo použito jako jeho doplňující výklad. Městský soud v Praze v závěru vyjádření navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, ačkoliv shledal zásah do jiných základních práv, než jak je ve stížnosti označil stěžovatel.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze usuzovat na to, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98). Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je nerespektování kogentní normy, resp. takový výklad kogentních norem, jímž obecný soud zasahuje do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce.
Podle principu zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Komplementárním ustanovením k čl. 2 odst. 2 je pak, ovšem z perspektivy jednotlivce, ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby.
Jinými slovy, porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy jednoduchého práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se zcela ztotožňuje s námitkou stěžovatele, totiž že je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem §151 o. s. ř.
Podle ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene rozhodnout o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř.
Pokud Obvodní soud pro Prahu 8 vydal napadené usnesení více než rok poté, co usnesení, jímž se dědické řízení končilo, nabylo právní moci, porušil tak shora uvedená základní práva stěžovatele, přičemž tento zásah nebyl odstraněn ani Městským soudem v Praze, který pouze změnil právní posouzení odkazem na jiné ustanovení procesních předpisů.
Na okraj k námitce Obvodního soudu pro Prahu 8 Ústavní soud poznamenává následující. Právní názor Ústavního soudu dotýkající se otázky minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů traktovaný ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 se týká toliko situací, kdy se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat do volného hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy (§132 o. s. ř.). V daném případě však nešlo o hodnocení důkazů, ale o protiústavní aplikaci jednoduchého práva, jíž obecné soudy zasáhly do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.