ECLI:CZ:US:2017:1.US.1584.17.1
sp. zn. I. ÚS 1584/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Pisára, zastoupeného JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem Nádražní 1987/44, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2017 č. j. 8 Co 136/2017-64, rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 10 C 76/2016-48 a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 24. února 2016 č. j. ČTÚ-85 842/2015-603, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 22. 5. 2017 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a správního orgánu s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina) a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin připojených stěžovatelem zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Okresní soud v Bruntále (dále "okresní soud") napadeným rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se tento domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále "ČTÚ") ze dne 6. 11. 2015 ve znění rozhodnutí ČTÚ ze dne 24. 2. 2016. Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit navrhovateli dlužnou částku za poskytnutí služeb elektronických komunikací v celkové výši 1.576,40 Kč s příslušenstvím a dále úroky z prodlení z této částky od 7. 11. 2015 do zaplacení. Ke stěžovatelem namítaným průtahům ve správním řízení okresní soud odkázal na přiléhavé odůvodnění správního rozhodnutí, přičemž dospěl ke shodnému závěru, a to, že lhůty stanovené v §47 správního řádu a v §129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, jsou lhůtami pořádkovými a jejich překročením nenastává běh promlčecích lhůt, které jinak po dobu trvání správního řízení neběží. Dalším výrokem okresní soud odmítl návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí, jímž se žalovaná odkazuje se svým nárokem na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, jelikož se takového rozhodnutí v rámci přezkumu nelze domáhat, neboť nesouvisí s obsahem rozhodnutí správního orgánu, a taková žaloba je rovněž nepřípustná pro neurčitost. V poučení okresní soud uvedl, že proti jeho rozsudku je možno podat odvolání, což stěžovatel učinil. Svým usnesením ze dne 20. 4. 2017 Krajský soud v Ostravě (dále "krajský soud") v souladu s ustanovením §202 odst. 2 občanského soudního řádu odmítl stěžovatelovo odvolání v části, která směřovala proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč (bagatelní spor); ve zbytku napadený rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, jelikož návrh na zaplacení předmětné pohledávky byl podán dne 15. 3. 2013, on se však o zahájení správního řízení dozvěděl až dne 21. 8. 2015 a tato prodleva mu způsobila důkazní nouzi. Pochybení správního orgánu spatřuje ve lhůtách, ve kterých byly činěny úkony v řízení, s odkazem na znění §47 správního řádu a ustanovení §129 odst. 1 zákona č.127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
4. Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003). Připomíná také závěry, jež v minulosti zaujal v případech bagatelních sporů, tedy že k přezkumu z ústavněprávního hlediska lze přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006], což však v posuzované věci neshledal.
5. Při svém rozhodování vyšly správní orgán i soudy z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodily právní závěry, které náležitě a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud v jejich postupu neshledal pochybení, které by představovalo porušení některého ze základních práv stěžovatele, přičemž není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry správního orgánu či soudu o konkrétních detailech předmětného sporu. Ústavní soud konstantně ve své judikatuře zdůrazňuje, že pokud se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecného soudu, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti. K tomu lze jen doplnit, že se jedná vesměs o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal v této souvislosti již opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak je již výše uvedeno, taková pochybení, která by odůvodnila jeho zásah, Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal.
6. Pokud jde o stěžovatelem namítané nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí ČTÚ stanovené §129 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, Ústavní soud je toho názoru, že nedodržení této lhůty samo o sobě nezakládá zásah do práva na spravedlivý proces. Správní orgán věc rozhodoval na základě relevantních prokázaných skutečností a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl legitimní důvody, které vedly k nedodržení uvedené lhůty. S postupem správního orgánu se ztotožnil i okresní soud a shodně uzavřel, že se jedná o lhůty pořádkové.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu