ECLI:CZ:US:2016:1.US.1600.16.1
sp. zn. I. ÚS 1600/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Zavadila, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem tř. Kosmonautů 989/8, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 1 Ads 306/2015-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatele pro neodstranění vad podání v soudem stanovené lhůtě. Včas podanou blanketní kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. 1 Ads 306/2015-12, vyzval stěžovatele, aby ve smyslu §106 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), ve lhůtě jednoho měsíce doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek krajského soudu a poučil jej, že pokud výzvě nevyhoví, bude jeho kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatel doplnění důvodů kasační stížnosti doručil v poslední den lhůty krajskému soudu, který jej pak po čtyřech dnech přeposlal Nejvyššímu správnímu soudu. Podle napadeného rozhodnutí bylo doplnění podání Nejvyššímu správnímu soudu doručeno po lhůtě, neboť na doplnění kasační stížnosti se nevztahuje §106 odst. 4 s. ř. s., dle něhož "[k]asační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal." Soudní řád správní totiž rozlišuje mezi podáním kasační stížnosti a jejím doplněním, přičemž §106 odst. 4 s. ř. s. hovoří pouze o podání kasační stížnosti, nikoli o jejím doplnění. Navíc ani smysl a účel §106 odst. 4 s. ř. s. nevede k závěru, že by dané ustanovení mělo být vykládáno extenzivně tak, aby se kromě zachování lhůty k podání samotné kasační stížnosti vztahovalo i na lhůtu k jejímu doplnění. Možnost podání kasační stížnosti u krajského soudu je totiž jednak benevolencí zákonodárce v souvislosti se změnou místa podávání kasační stížnosti, provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., jednak reflexí skutečnosti, že je podávána vůči rozhodnutí krajského soudu, u kterého se v té době také nachází soudní, a zpravidla i správní spisy. Oproti tomu doplnění kasační stížnosti je reakcí na výzvu Nejvyššího správního soudu, u něhož probíhá řízení o kasační stížnosti, a proto také musí být doplnění kasační stížnosti jemu adresováno a včas zasláno. Výzva k doplnění kasační stížnosti byla přitom srozumitelná, stanovená měsíční lhůta v souladu se zákonem a nepochybně dostatečná. Doplnění kasační stížnosti podepsané jak stěžovatelem, tak jím zmocněným advokátem, bylo podáno nepříslušnému soudu a navíc poslední den stanovené lhůty, čímž bylo znemožněno jeho včasné zaslání Nejvyššímu správnímu soudu. Není podstatné, zda se tak stalo proto, že stěžovatel nevyužil služeb zmocněného advokáta, nebo pro pochybení advokáta při tomto elementárním úkonu právní pomoci.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že popsaný výklad Nejvyššího správního soudu považuje za přepjatě formalistický. Podle stěžovatele s. ř. s. nerozlišuje mezi podáním a doplněním kasační stížnosti. Z pohledu sémantického je výraz podání odvozen od slova podat (na podatelnu soudu, atp.). Takže pokud je podaná na podatelnu soudu písemnost doplňující kasační stížnost, lze na ni pohlížet jako na doplněné podání. Písemnost doplňující kasační stížnost je její součástí (nejde tedy o nějaký dodatečný či přídavný dokument), protože blanketní stížnost nemá potřebné náležitosti - teprve spolu tvoři celek, který má předpoklady, aby případ mohl byt soudem projednáván. Znění zákona podle stěžovatele není v tomto ohledu zcela jednoznačné, a umožňuje libovůli soudu při jeho interpretaci. To podle názoru stěžovatele není v souladu s ústavou. Zákony mají být formulovány tak, aby jejich interpretace byla jednotná a jednoznačná, jinak vzniká právní nejistota. Nejednoznačnost zákona takto nemůže být k tíži stěžovatele. Bez bližší specifikace pak v závěru stěžovatel uvádí, že v minulosti Nejvyšší správní soud tento způsob (podání doplnění kasační stížnosti na podatelnu soudu, který kasační stížností napadený rozsudek vydal) nijak nerozporoval.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel nemůže namítat nejasnost právní úpravy či formalismus soudu, pokud byl soudem v souladu se zákonem jednoznačně poučen, jak má postupovat, a tomuto poučení nedostál.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu