ECLI:CZ:US:2003:1.US.161.03
sp. zn. I. ÚS 161/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného advokátkou JUDr. J. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 18. 3. 2003 zejména namítá, že napadeným usnesením porušil Vrchní soud v Praze čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Namítaná protiústavnost citovaného usnesení prý spočívá v tom, že byl stěžovatel vyšetřujícími policisty k doznání předmětné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, donucován fyzickým násilím.
Ústavní soud vyzval stěžovatele a jeho právní zástupkyni přípisem ze dne 28. 4. 2003 k odstranění vad ústavní stížnosti, na které je upozornil, přičemž především konstatoval, že z ústavní stížnosti není zřejmé, proti kterým rozhodnutím ve skutečnosti směřuje, neboť v záhlaví stížnosti je uvedeno toliko citované rozhodnutí vrchního soudu, zatím co v petitu stížnosti je navrženo zrušit "rozhodnutí" Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, č.j. 33 T 11/2001-563.
Stěžovatel přípisem ze dne 6. 5. 2003 - prostřednictvím své právní zástupkyně - odstranil vady ústavní stížnosti, neboť především uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/2002. Za protiústavní sice stěžovatel považuje i rozsudek Krajského soudu v Plzni, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, nicméně vrchní soud "potvrdil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože měl při respektování ústavních práv stěžovatele rozhodnout o zrušení odvoláním napadeného rozsudku a zproštění obžaloby". Zároveň stěžovatel uvedl, že "rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva připouští, bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1062/2002", protože se prý však "jedná o mimořádný opravný prostředek, napadá stěžovatel poslední rozhodnutí, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek", tedy citované usnesení vrchního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byl způsobilý projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňoval všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. To lze jednoznačně dovodit i z ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona. Zároveň ovšem platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici samotného stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit.
Pokud však stěžovatel nenapadne poslední rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně jeho práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by i přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331).
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadá toliko shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze. Je tedy zřejmé, že stěžovatel v daném případě sice považoval dovolání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti (jak ostatně sám uvádí v citovaném přípisu ze dne 6. 5. 2003), nicméně rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností nenapadl.
Proto Ústavní soud uzavírá, že se nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož v ní stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě bylo citované usnesení Nejvyššího soudu ČR. Přitom je nutno upozornit na skutečnost, že sám zákon o Ústavním soudu nerozlišuje tzv. řádné a mimořádné opravné prostředky z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, nýbrž hovoří o procesních prostředcích k ochraně práva stěžovatele, přičemž je zřejmé, že těmito procesními prostředky mohou být v konkrétním případě jak tzv. opravné prostředky řádné, tak také prostředky mimořádné, jestliže jsou v procesní dispozici stěžovatele.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na této skutečnosti nic nemění ani sdělení Ústavního soudu, publikované pod č. 32/2003 Sb. Toto sdělení je totiž relevantní z hlediska postupu Ústavního soudu při posuzování zachování lhůty k podání ústavní stížnosti v případech podání mimořádného opravného prostředku, nikoliv však při hodnocení toho, které rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být ústavní stížností napadeno, aby se jí mohl Ústavní soud zabývat meritorně ve shora uvedeném smyslu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj