ECLI:CZ:US:2016:1.US.1629.16.1
sp. zn. I. ÚS 1629/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti 1. M. Z. a 2. nezl. Š. Z., zastoupeni JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo nám. 1294, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. února 2016 č. j. 15 Co 120/2016-263 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 2. února 2016 č. j. 12 Nc 90/2015-195, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. května 2016 a doplněné podáním ze dne 27. června 2016, navrhovali podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelé mají za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva, konkrétně práva zaručená čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Prvý stěžovatel podal dne 28. ledna 2016 návrh na předběžné opatření ve věci péče o druhého stěžovatele (tehdy ve věku 20 měsíců). Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 2. února 2016 č. j. 12 Nc 90/2015-195 byl návrh, aby soud stanovil matce povinnost umožnit mu pečovat o druhého stěžovatele v době navržené prvým stěžovatelem, zamítnut.
3. Odvolání podané prvým stěžovatelem Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 29. února 2016 č. j. 15 Co 120/2016-263 změnil tak, že nařídil předběžné opatření, podle něhož je prvý stěžovatel oprávněn se stýkat s druhým stěžovatelem každý sudý kalendářní týden v roce od čtvrtka od 10:00 hod. do neděle 18:00 hod.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve citovali judikaturu Ústavního soudu ohledně přípustnosti ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali příkladmo na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2768/14, ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 626/16, ze dne 2. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11), ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217) a další. Pro případ, že Ústavní soud v jejich případě dojde k právnímu názoru, že ústavní stížnost nezletilého je nepřípustná, navrhli, aby otázka přípustnosti ústavní stížnosti byla předložena k posouzení plénu Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu k zajištění práva nezletilých na přístup k Ústavnímu soudu.
5. Napadená rozhodnutí nemají podle názoru stěžovatelů zákonný podklad, neboť předběžným opatřením došlo k odejmutí dítěte z péče řádně pečujícího rodiče, přičemž odvolací soud rozhodoval nikoliv ke stavu v době rozhodnutí soudu prvního stupně, ale fakticky ke stavu staršímu. Prvý stěžovatel jako zákonný zástupce druhého stěžovatele jeho jménem a k jeho ochraně poukázal na "výrazné nebezpečí" konání matky, která po rozchodu rodičů intenzivně brání v péči druhého rodiče s cílem věc fakticky "rozhodnout" bez konání soudů, a to na základě faktických poměrů. Prvý stěžovatel má za to, že soudy tomuto jednání matky "poskytují právní ochranu" a to jak předáním do péče (místo zajištění práv obou rodičů dítěte), tak následně nařízením zatímní úpravy přesně předjímající rozhodnutí ve prospěch matky, a to v době, kdy oba rodiče o dítě v posledních třech měsících pečovali na den stejně. Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkali, že nerespektoval §75c odst. 4 o. s. ř., neboť rozhodoval podle zcela odlišného skutkového stavu, než který byl v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, což považují za svévoli.
6. Stěžovatelé v doplnění ústavní stížnosti poukázali na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 979/16, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost prvého stěžovatele, která směřovala proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 22. prosince 2015 č. j. 12 Nc 90/2015-126. Napadeným usnesením rozhodl soud předběžným opatřením tak, že uložil prvému stěžovateli, aby předal dítě matce. Ústavní soud konstatoval, že nebyla naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti, ústavní stížnost odmítl pro její nepřípustnost, neboť v řízení před obecnými soudy se o právech, která stěžovatel považuje za ohrožená, nadále rozhoduje. Dále stěžovatelé poukázali na ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. května 2015 a je vedena pod sp. zn. II. ÚS 1534/15. Jejím předmětem je rovněž nařízení předběžného opatření shodným postupem bez zákonného podkladu, kdy Okresní soud v Českých Budějovicích ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích uložil otci "strpět péči matky". Stěžovatelé mají za to, že pokud uvedená ústavní stížnost nebyla více než rok odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, II. senát Ústavního soudu se touto věcí věcně zabývá.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Další formální náležitosti však bylo nutné zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě prvého stěžovatele je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání.
8. Odlišná situace byla zjištěna v případě druhého stěžovatele. Nejdříve Ústavní soud zkoumal, zda nezletilý Š. je oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti. V řízení vedeném před Okresním soudem v Táboře byl nezletilému jmenován opatrovník, a to Městský úřad v Táboře, neboť rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. Od ustanovení kolizního opatrovníka byli účastníky řízení vedeného před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 12 Nc 90/2015 nezletilý stěžovatel zastoupený kolizním opatrovníkem, který za nezletilého v tomto řízení jedná, matka nezletilého a druhý stěžovatel jako otec nezletilého. Oba zákonní zástupci nezletilého (jeho rodiče) tak již nemohli pro střet zájmů vykonávat svá práva zákonných zástupců, neboť proto toto řízení se stal ustanoveným zákonným zástupcem nezletilého Š. kolizní opatrovník, protože nezletilý sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti nemůže jednat (srov. usnesení ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 626/16).
9. I v nyní projednávané ústavní stížnosti je zjevná kolize zájmů mezi prvým stěžovatelem a nezletilým druhým stěžovatelem, neboť podaná ústavní stížnost směřuje proti usnesením, kterými bylo rozhodováno o péči, resp. styku prvého stěžovatele s nezletilým druhým stěžovatelem. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 10. června 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. září 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15 a ze dne 23. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 626/16). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezletilého druhého stěžovatele pro nenaplnění podmínek zákona o Ústavním soudu, považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému druhému stěžovateli pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 o. s. ř.
10. Ústavní soud nicméně považuje za nutné dodat, že tento závěr v žádném případě neznamená odepření ústavní ochrany nezletilému dítěti. Ve věcech týkajících se dětí je vždy předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V případech sporů o péči o děti bude nejlepší zájem dítěte zkoumán i na půdorysu ústavní stížnosti podané jedním z rodičů. Z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů. V obou případech bude Ústavní soud zkoumat, co je v nejlepším zájmu dítěte. Zároveň výše uvedené také nijak nevylučuje podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem.
11. V souvislosti s výše uvedenými závěry Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, které se netýkají rodinně právních věcí, konkrétně úpravy práv a povinností k nezletilému dítěti. Takovou možnost připustil v nálezech citovaných stěžovatelem, a to ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), který se týkal problematiky darování nemovitosti a v nálezu ze dne 2. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11), kdy došlo k zásahu do osobní svobody nezletilého, byla nařízena jeho ústavní výchova a nezletilý se souhlasem své matky zmocnil advokáta k podání ústavní stížnosti, když v té době nezletilý dosáhl věku 16 let. Protože v nálezové judikatuře Ústavního soudu, které se týká problematiky podávání ústavních stížnosti zákonnými zástupci nezletilých dětí v otázkách týkajících se péče soudu o nezletilé, neexistují protikladné rozpory, neshledal senát Ústavního soudu důvod k postupu navrhovanému prvým stěžovatelem, tedy k předložení otázky k posouzení plénu podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud vzal v úvahu prvým stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv prvého stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud se řídí doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
14. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
15. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. V posuzované věci pak není důvod pochybovat, že oba obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich patřičně vycházely.
16. Ve světle shora uvedeného je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je pouze polemikou s důvody, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že pro nařízení předběžného opatření byla splněna zejména podmínka naléhavosti potřeby zatímní úpravy, avšak s ohledem na konkrétní skutečnosti, zejména s ohledem na věk nezletilého, se prozatím jeví jako vhodné upravit styk nezletilého s otcem tak, jak bylo učiněno, čili po dobu 4 dnů jednou za dva týdny.
17. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá, jako ostatně v mnoha dalších obdobných případech, než uvést, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči. V takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Ve věci navíc probíhá souběžně řízení o úpravě rodičovských práv a povinností k nezletilému, v jehož průběhu je dán prostor pro obsáhlejší dokazování, přičemž z výpisu událostí v řízení se podává, že dne 28. června 2016 byl ve věci vydán rozsudek, proti kterému podal prvý stěžovatel odvolání.
18. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
19. Pokud prvý stěžovatel poukázal na řízení před Ústavním soudem vedené pod sp. zn. II. ÚS 1534/15, které není dosud skončeno, nelze žádným způsobem předjímat, jak bude ve věci rozhodnuto a proto tento odkaz nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Pokud jde o další odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, za výše uvedených okolností nemají relevanci ani odkazy prvého stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k předmětné věci.
20. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
21. Za daných okolností Ústavní soud ústavní stížnost nezletilého druhého stěžovatele odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ústavní stížnost prvého stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu