ECLI:CZ:US:2008:4.US.2519.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ve věci ústavní stížnosti R. E. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2007 č. j. 0 Nt 523/2004-223, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007 č. j. 7 To 237/2007-232, kterým byla zamítnuta stížnost proti prvně uvedenému rozhodnutí pro opožděnost, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007 č. j. 7 To 237/2007-232 se ruší, neboť postupem předcházejícím vydání tohoto usnesení bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"), kterým byla zamítnuta jako opožděně podaná stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") zamítajícímu jeho návrh na obnovu řízení.
2. Stěžovatel uvedl, že byl při veřejném zasedání obvodního soudu dne 10. 4. 2007 nesprávně poučen o počátku běhu třídenní lhůty k podání stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Tímto poučením se řídil, vyčkal doručení usnesení a poté ve stanovené lhůtě podal stížnost, kterou však městský soud zamítl jako opožděně podanou, neboť lhůtu k podání stížnosti odvíjel nikoliv od doručení napadeného usnesení, ale ode dne jeho oznámení, jak bylo uvedeno i v písemném vyhotovení usnesení obvodního soudu. Stěžovatel poukázal na ustanovení §148 odst. 2 trestního řádu, podle kterého jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení, a pokud se tak v jeho případě stalo, bylo mu tímto postupem upřeno právo na řádný opravný prostředek s možností meritorního přezkoumání věci a tím i k porušení práva na spravedlivý proces.
3. Stěžovatel dále vytkl soudům obou stupňů výrazné prodlevy při rozhodování a doručování písemností. Jako příklad zbytečných průtahů označil odročení jednání obvodního soudu od 26. 1. 2005 do 7. 11. 2006, rozhodnutí o námitce do protokolace podané dne 28. 2. 2005, ke kterému došlo až dne 20. 9. 2006, či zmařené jednání dne 29. 11. 2006 v důsledku opomenutí obvodního soudu sepnout záznamové zařízení; městskému soudu stěžovatel vytkl, že mu trvalo více než rok, než rozhodl o jeho stížnosti podané dne 25. 1. 2005.
4. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval rovněž v porušení procesních pravidel příslušnou soudkyní, která měla být dle jeho názoru vyloučena z projednání jeho věci pro svoji neskrývanou zaujatost, což se projevilo v jejím přístupu při hodnocení nově předloženého důkazu - změněné výpovědi spoluodsouzeného Ši. Konkrétní chování soudkyně v řízení stěžovatel označil jako ovlivňování svědka; soudkyně v postavení předsedkyně senátu nesprávně a neúplně protokolovala průběh veřejného zasedání dne 26. 1. 2005, neboť její osobní komentář, kterým vstoupila do projevu svědka, v protokolu chyběl. Stěžovatel rovněž namítl, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu výslechem svědka Šr. pro údajnou nadbytečnost, přestože tento důkaz mohl přinést zásadně nové skutečnosti.
II.
5. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2007, podepsaném předsedkyní senátu Nt, uvedl, že návrh stěžovatele na obnovu řízení byl zamítnut a stěžovatel byl poučen o právu podat stížnost do tohoto rozhodnutí s tím, že lhůta k podání opravného prostředku běží od doručení jeho písemného vyhotovení. Toto poučení bylo zachyceno na zvukovém záznamu a výklad okamžiku počátku běhu lhůty k podání stížnosti je zcela v souladu s právním závěrem vyloženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 457/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 4, str. 39). Předsedkyně senátu souhlasila s upuštěním od ústního jednání.
6. V replice ze dne 8. 11. 2007 stěžovatel připustil, že byl při jednání obvodního soudu dne 10. 4. 2007 poučen o možnosti podat stížnost v třídenní lhůtě od doručení usnesení a tímto poučením se také řídil. Poukázal však také na to, že v písemné verzi usnesení bylo uvedeno poučení jiné, a to, že lhůta počíná běžet vyhlášením usnesení, což však na jeho postupu již nemohlo ničeho změnit. Stěžovatel zopakoval, že jeho stížnost měl Městský soud v Praze věcně projednat, ať již byl při jednání obvodního soudu poučen správně, či nikoliv, a setrval na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti. Stěžovatel nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání, neboť hodlal při ústním jednání před Ústavním soudem požádat předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 o vysvětlení odlišnosti písemného poučení.
7. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 12. 2007, podepsaném předsedkyní senátu 7 To, zcela odkázal na napadené usnesení a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
8. K vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatel repliku nepodal.
9. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 sdělilo podáním ze dne 6. 12. 2007, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.
10. Městské státní zastupitelství v Praze nevyužilo svých práv vedlejšího účastníka a k ústavní stížnosti stěžovatele a jeho replice se nevyjádřilo.
III.
11. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 523/2004, ze kterého zjistil, že tento soud ve veřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2007 ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, která skončila pravomocným rozsudkem ze dne 21. 12. 1998 sp. zn. 31 T 46/1998, neboť soudu nebyly předloženy žádné důkazy nebo skutečnosti, které by mu v době rozhodování nebyly známy. Podle písemného vyhotovení usnesení byl stěžovatel poučen o tom, že proti usnesení může podat stížnost do tří dnů od oznámení k Městskému soudu v Praze. Podle doručenek založených v soudním spisu u č. l. 224 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 doručeno dne 24. 5. 2007 stěžovateli a jeho obhájkyni JUDr. E. V. Stížnost proti tomuto usnesení podal stěžovatel k poštovní přepravě dne 25. 5. 2007 (obálka připojena k č. l. 227), dne 28. 5. 2007 podal stížnost prostřednictvím své obhájkyně (č. l. 228).
12. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením stížnost podle ustanovení §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl s odůvodněním, že zákonná lhůta k podání stížnosti skončila již dnem 13. 4. 2007, takže stížnost byla podána opožděně.
IV.
13. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze je důvodná.
14. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod, což odůvodňuje ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, str. 95). Jedním z těchto případů je případ interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat.
15. V projednávané věci bylo relevantním ustanovení §137 odst. 1 trestního řádu, podle kterého je mimo jiné usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, přičemž oznámení děje se buď jeho vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. Podle §137 odst. 4 trestního řádu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí. Podle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§137); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
16. K oznamování usnesení v trestním řízení a k počítání lhůty k podání stížnosti proti usnesení o opravném prostředku v trestním řízení se Ústavní soud vyjádřil opakovaně. V nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 52, str. 555) vyložil, že "... §137 odst. 1 tr. řádu zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením, anebo doručením. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle §137 odst. 4 tr. řádu ve spojení s ustanovením §143 odst. 1 a §140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum).". Ve vztahu k výkladu teleologickému Ústavní soud připomněl, že "jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější.".
17. V nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 4, str. 39) Ústavní soud na svých právních závěrech setrval a zdůraznil, že pokud bylo stěžovateli nutno ve smyslu §137 odst. 4 trestního řádu doručit opis usnesení příslušného obvodního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Ústavní soud dodal, že "opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný a absurdní. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§128 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §138 tr. ř.), je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit. Pokud by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.". Ke specifickým okolnostem daného případu Ústavní soud korigoval závěr městského soudu o tom, že lhůta k podání stížnosti začíná běžet od doručení opisu usnesení, pouze pokud oprávněná osoba nebyla přítomna jeho vyhlášení, tak, že takový přístup soudu by představoval bezdůvodné zvýhodnění osoby nepřítomné při vyhlášení usnesení, což by mohlo vést k obstrukčnímu jednání takových osob.
18. Shora citované závěry, podle kterých je třeba třídenní lhůtu k podání stížnosti (§143 odst. 1 trestního řádu) proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, počítat ode dne doručení opisu usnesení, a nikoliv od jeho vyhlášení, plně dopadají i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit. Pokud stěžovatel obdržel opis usnesení obvodního soudu dne 24. 5. 2007 a dne 25. 5. 2007 podal stížnost, bylo třeba učinit závěr, že stížnost podal včas. Zamítnutím jeho stížnosti v důsledku chybného posouzení počátku lhůty Městský soud v Praze porušil normy jednoduchého práva, čímž odňal stěžovateli možnost reálně a efektivně jednat před soudem v jeho věci. Vyloučení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces představovalo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
19. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
V.
20. Kasací napadeného usnesení Městského soudu v Praze se stěžovateli otevřel prostor pro uplatnění věcných námitek proti usnesení soudu prvního stupně, jejichž důvodností se bude zabývat stížnostní soud. Ústavní soud proto ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
VI.
21. Ke stěžovatelově námitce, že jeho věc nebyla vyřizována bez zbytečných průtahů, je možné jako obiter dictum připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje dvě základní skupiny případů týkajících se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151). Do první z nich Ústavní soud zařadil případy, kdy se ústavněprávní ochrany domáhal účastník řízení, které v době podání ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Shledal-li Ústavní soud takovou ústavní stížnost důvodnou, k návrhu stěžovatele nálezem zakázal orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 157, str. 361, a další), případně přikázal, aby ve věci (neprodleně) jednal (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 466/97, II. ÚS 225/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 38, str. 251, svazek 23, nález č. 102, str. 35, a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 116, str. 335, a další). Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud považuje takovou ústavní stížnost za nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
22. V projednávaném případě stěžovatel podal ústavní stížnost ve věci již skončené, takže ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci by bylo možné považovat za nepřípustnou ve smyslu závěru shora vyloženého. Ústavní soud však ústavní stížnost neodmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť vzal v úvahu, že v důsledku kasačního nálezu (srov. výrok I) řízení v soustavě obecných soudů pokračuje. Nemohl však odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel, ačkoliv navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodu odepření práva na soudní ochranu, návrh na zásah Ústavního soudu stran zamezení zbytečných průtahů v řízení před obecnými soudy neformuloval. Ústavní soud se tak námitkami stěžovatele věcně zabývat nemohl, neboť jeho přezkumná činnost byla omezena rozsahem stížnostního žádání.