ECLI:CZ:US:2007:1.US.1652.07.1
sp. zn. I. ÚS 1652/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. července 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolická farnost Neratovice, se sídlem Nám. republiky 400, Neratovice, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, č.j. 28 Cdo 195/2007 - 247, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č.j. 28 Co 136/2006 - 211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 6. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, garantovaná čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a byl porušen čl. 90 Ústavy ČR.
Krajský soud k odvolání žalovaného (I. H.) napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 10. 2005, č.j. 5 C 940/2000-148, a doplňující usnesení téhož soudu ze dne 25. 10. 2005, č.j. 5 C 940/2000 - 153, tak, že zamítl žalobu stěžovatelky o určení vlastnictví ke stavbě římskokatolického kostela Narození svatého Jana Křtitele a stavby zvonice, včetně stavebních parcel, vše zapsané na LV č. 33 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec a katastrální území Obříství. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně a odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, v němž namítala, že odvolací soud jednoznačně pochybil při vyvozování závěrů ohledně skutkových okolností na základě provedených důkazů a nesprávné posouzení otázky naléhavého právního zájmu, a rovněž polemizoval s názorem odvolacího soudu ohledně absence legitimního očekávání a tedy nenaplnění preventivní funkce určovací žaloby. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným rozsudkem dle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv stěžovatelka spatřovala zejména v tom, že odvolací soud učinil nesprávná skutková zjištění, pokud z protokolu Zemského soudu civilního ze dne 24. 10. 1928 zjistil jiné skutečnosti, než jsou jeho pravým obsahem a dospěl k nesprávnému závěru, pokud má za to, že nejméně od roku 1927 stěžovatelka fakticky nedisponuje s předmětnými nemovitostmi. Stěžovatelka dále uvedla, že jak krajský, tak i Nejvyšší soud zdůrazněním nesprávné interpretace listinných důkazů a v řízení důkazně ničím nepodloženou teorií posunuly celé řízení od zcela zásadní otázky, a to, že právní předchůdci v roce 1926 uzavřeli trhovou smlouvu ohledně souboru nemovitostí, z nichž nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu, byly tzv. věcmi extra commercio, a tedy vyloučeny z převodu k tzv. světským účelům. Na základě tohoto opačného skutkového zjištění tedy odvolací soud znovu přehodnotil otázku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na žalobě ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. a dospěl k závěru, že není naplněna preventivní funkce žaloby a tedy není v daném případě dána naléhavost právního zájmu na jejím podání. Stěžovatelka rovněž namítala, že se oba soudy odmítly zabývat rozpory, které v průběhu řízení vznikly, k uvedenému ve svých rozhodnutích nijak nepřihlížely a celou věc nesprávně hodnotily ve smyslu jednoho z názorů dosud ne zcela jednotné judikatury. Stěžovatelka tak měla za to, že napadenými rozhodnutími bylo zcela zásadním způsobem porušeno její právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces, a to nejen z hlediska domáhat se ochrany práva u nezávislého a nestranného soudu, ale vzhledem k tomu, že žaloba byla podána již v roce 2000, i práva na spravedlivé projednání v přiměřené lhůtě. Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Po zvážení námitek a tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětem ústavní stížnosti tedy byla jednak snaha stěžovatelky prokázat, že postup obecných soudů je v rozporu se základními právy stěžovatelky, a jednak polemika s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení otázky danosti naléhavého právního zájmu na podání žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Aniž by první senát Ústavního soudu tuto otázku blíže zkoumal, je nucen konstatovat, že tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05 (publ. pod č. 13/2006 Sb.), ve kterém řešilo střet právních názorů druhého senátu, který dospěl v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 687/04 k odlišnému závěru než čtvrtý senát ve věci sp. zn. IV. ÚS 298/05.
Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05 nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její názor pro posouzení věci relevantní a je vázána stanoviskem (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR).
Podle tohoto stanoviska "Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech několikrát zabýval otázkou možnosti aplikace obecných předpisů za situace, kdy se jedná o obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech. Ve všech těchto případech Ústavní soud vycházel striktně ze zásady, že lex specialis derogat legi generali. Stalo se tak naposledy i v souvislosti s přijetím stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st.21/05." (...) Restituční zákony tedy z důvodu své speciality představují, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku užití obecných právních předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém případě užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně. Zákon č. 298/1990 Sb. je restitučním předpisem, a to zejména s ohledem na svůj účel, jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů, a dále s ohledem na svou konstrukci, když vymezuje okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy. (...) II. senát v nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 vyslovil, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právních osob, které se opírá o zákonné ustanovení".
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, ba ani proti státu samotnému.
Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, abyse Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatelky stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy. Jak již Ústavní soud v minulosti traktoval, jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327). Jinak řečeno, tam, kde je vyloučena ochrana subjektivních hmotných práv, bylo by bezpředmětné zkoumat dodržení procesních postupů a práva na spravedlivý proces.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
František Duchoň
předseda senátu