ECLI:CZ:US:2016:1.US.1699.16.1
sp. zn. I. ÚS 1699/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti L. M. A., t. č. ve věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Michaelou Lukášovou Bryneckou, advokátkou se sídlem Ostružnická 326/8, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 č. j. 3 Tdo 421/2016-36, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 6 To 83/2015-782 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 1. září 2015 č. j. 28 T 5/2015-724, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně.
3. Odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Shora citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Namítá, že orgány činné v trestním řízení se v přípravném řízení dopustily vad, které mohly mít za následek porušení jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně se jedná o chybný postup policejního orgánu pro zajišťování věcných stop na místě činu, když údajně opomněl zajistit všechny kuchyňské nože, aby bylo možné stanovit, který z nich byl vražednou zbraní. Na dvou zajištěných nožích podle závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, nebyly zjištěny vizuálně viditelné daktyloskopické stopy a latentní daktyloskopické stopy byly vyhodnoceny jako neupotřebitelné. Vražedná zbraň tak nebyla vadným postupem policejního orgánu zajištěna.
6. Dále pak policejní orgán podle názoru stěžovatele pochybil, když nezajistil mobilní telefon poškozeného Pavla S. (jedná se o pseudonym), z jehož odcizení svědkyně Konečná poškozeného vinila, a vznikl proto mezi nimi konflikt.
7. Soud prvého stupně se žádným způsobem nevypořádal ani s dalšími skutečnostmi svědčícími ve prospěch stěžovatele, které dále vyplývají ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, podle něhož se na dámské blůze světle modré barvy, s největší pravděpodobností patřící svědkyni Konečné, nachází stopy krve, jejíž DNA bylo identifikováno jako krev poškozeného Pavla S. Podle závěrů odvolacího soudu, který jediný na tuto námitku reagoval, z výpovědi svědkyně Konečné vyplývá, že se snažila poškozené otočit, přičemž došlo k potřísnění krví poškozeného. Výpověď svědkyně Konečné je však v tomto ohledu zcela osamocená.
8. Stěžovatel dále připomíná, že jak on, tak i svědkyně Konečná a poškozený byli v inkriminovanou dobu výrazně ovlivněni požitým alkoholem. Sama svědkyně Konečná i na počátku svého výslechu v přípravném řízení uvedla, že v současné době bere antidepresiva a že se její paměť zhoršuje. Svědkyně navíc zemřela dříve, než mohla být konfrontována s výsledky doplněného znaleckého zkoumání.
9. Stěžovatel zpochybňuje i věrohodnost svědkyně Šimčíkové, která měla slyšet, jak stěžovatel poškozenému říká: "Ty kurvo, tady chcípni nebo zdechni." Zmiňuje rovněž nesrovnalosti v časových souvislostech při incidentu.
10. Ohledně naplnění subjektivní stránky soud prvého stupně konstatoval, že stěžovatel bodl poškozeného nezjištěným předmětem, s největší pravděpodobností nožem, střední velkou intenzitou do oblasti hrudníku, kde se nachází srdce. Na tomto základě soud dospěl k závěru, že stěžovatel jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť si musel být vědom, že svým jednáním s ohledem na předmět užitý k útoku na poškozeného a intenzitu útoku a místo na těle poškozeného, kam tento útok směřoval, může způsobit poškozenému neodvratně smrtelné zranění a pro případ, že tento následek nastane, byl s ním srozuměn. Stěžovatel namítá, že se konkrétní bodnořezný nástroj charakteru nože nepodařilo orgánům činným v trestním řízení ztotožnit, a na předmět užitý k útoku je tak v rozhodnutí soudu prvého stupně odkazováno pouze obecně a neurčitě, což působí nepřesvědčivě. Soudy se pak vůbec nezabývaly okolnostmi, za nichž k útoku došlo, tj. co mu předcházelo a jak byl proveden. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplývá, že nelze zjistit pozici poškozeného při útoku, a proto podle stěžovatele nemohly soudy posoudit, zda záměrně útočil proti konkrétní části těla. Stěžovatel se ohradil i proti tomu, že podle soudu prvého stupně bylo bodnutí provedeno střední velkou intenzitou, ačkoliv podle znaleckého posudku působilo velkou intenzitou.
11. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů.
13. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
15. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
16. Obecné soudy z provedeného dokazování dovodily, že na místě činu byli přítomni pouze stěžovatel, poškozený a svědkyně Konečná a že všichni tři byli silně ovlivněni alkoholem. Verze průběhu skutkového děje, kterou uváděl stěžovatel a svědkyně Konečná, přitom stály proti sobě. Soud prvého stupně proto podrobně vyhodnocoval věrohodnost obou aktérů a konfrontoval jejich verze s výpověďmi dalších svědků. Pokud po řádném vyhodnocení obou těchto skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď je potvrzována dalšími, byť nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi stěžovatele, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo.
17. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
18. Ke stěžovatelem tvrzeným nedůslednostem v postupu policie při zajišťování stop z místa činu je namístě uvést, že těžiště dokazování spadá do hlavního líčení a konečnou odpovědnost za způsob provedení a vyhodnocení důkazů nese obecný soud. Každý důkaz převedený před trestním soudem v hlavním líčení musí mít svou vlastní procesní historii, na základě které je soud předem obeznámen, z jakého zdroje ten který důkaz pochází, jaký orgán ho opatřil atp. Odvolací soud se pak námitkami stěžovatele zabýval a jistá pochybení v práci policejního orgánu při ohledání místa činu shledal, na celkové vykreslení skutkových okolností, které bylo doplněno dalšími důkazními prostředky, tento postup podle jeho názoru podstatnější dopad neměl. Takové zhodnocení z pohledu Ústavního soudu odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů, k níž jsou obecné soudy povolány. Tato zásada vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy). Obecný soud podle ní sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Pokud jistá opomenutí či strohost v odůvodnění soudu prvého stupně napravil odvolací soud, který na stěžovatelovy výtky patřičným způsobem reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč je neakceptoval, nepředstavuje to z pohledu ústavnosti problém, neboť Ústavní soud hodnotí řízení jako celek.
19. V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Zhodnotily obsah i věrohodnost výpovědí svědkyně Šimčíkové, která slyšela výhružky stěžovatele adresované poškozenému, i svědka Dorazila, který popsal situaci v bytě svědkyně Konečné v době, která spáchání činu předcházela, byť, jak správně uvádí stěžovatel, přímo v inkriminovanou chvíli na místě činu nebyl. Zabývaly se i obsahem řady znaleckých posudků. Takto získané závěry přezkoumatelným způsobem zakomponovaly do odůvodnění napadených rozhodnutí a podložily jimi právní posouzení případu. K opakovaným námitkám stěžovatele na ně Ústavní soud odkazuje, neboť v nich odpovídající reakci na stěžovatelem vznesenou námitku lze bez obtíží nalézt.
20. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu