ECLI:CZ:US:2016:1.US.1705.15.1
sp. zn. I. ÚS 1705/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 14. března 2016 sp. zn. I. ÚS 1705/15 ve věci ústavní stížnosti Jana Nováka (jedná se o pseudonym), zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Praha 5 - Smíchov, Kořenského 15, proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2011 č. j. 38 EC 158/2010-17, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení v tzv. bagatelním sporu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a Tessile ditta services, a. s., se sídlem Brno, Vinohrady 794/45, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Táboritská 23/1000, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2011 č. j. 38 EC 158/2010-17 bylo ve výroku II porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2011 č. j. 38 EC 158/2010-17 se proto ve výroku II ruší.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před obecným soudem
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2015, se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnictví a majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i pro porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 7. 2011 č. j. 38 EC 158/2010-17 rozhodl ve výroku I o uložení povinnosti žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) částku 968 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku II o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 420 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Zaplacení částky 968 Kč s příslušenstvím se žalobkyně, obchodní společnost Tessile ditta services, a. s., domáhala z titulu postoupení pohledávky, která odpovídala dluhu na jízdném a přirážce k jízdnému, jež byl stěžovatel povinen uhradit provozovateli veřejného dopravního prostředku, neboť se za jízdy neprokázal platnou jízdenkou. V předmětném řízení bylo nejprve rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který byl k podanému odporu stěžovatele zrušen, na což navazovalo vydání ústavní stížností napadeného rozsudku.
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že obecný soud rozhodl o povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení v hrubém rozporu s principy spravedlivého procesu a podle protiústavního předpisu [Ústavním soudem zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů]. Stěžovatel poukázal i na judikaturu Ústavního soudu k rozhodování o nákladech řízení v bagatelních sporech u formulářových návrhů, ze které se podává neproporcionální charakter náhrady nákladů řízení, která byla stěžovateli uložena napadeným rozhodnutím. Stěžovatelem bylo dále namítáno, že ve věci je vyloučena bagatelní povaha sporu z pohledu judikatury Ústavního soudu, a to mj. pro stěžovatelovy osobní poměry (je bezdomovcem s invalidním důchodem).
4. Stěžovatel vytknul rozhodnutí obecného soudu i porušení práva účasti na řízení. Z tohoto důvodu podal proti napadenému rozhodnutí žalobu pro zmatečnost, a proto ústavní stížností brojil toliko proti výroku II rozsudku o náhradě nákladů řízení (nikoli proti výroku I o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni částku jistiny).
5. Obvodní soud pro Prahu 2 podal na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádření, ve kterém mj. uvedl, že v době rozhodování soudu o nákladech řízení nebylo vydáno rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) o tom, jak je nutno posuzovat náhradu nákladů řízení v bagatelních sporech.
6. K ústavní stížnosti se vyjádřila i vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem. Konstatovala, že rozhodnutí o povinnosti stěžovatele nahradit náklady řízení bylo vydáno v souladu s právními předpisy, a nedošlo tak k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
7. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu k vyjádřením účastníka a vedlejší účastnice řízení repliku, v níž vyslovil nesouhlas s obsahem daných vyjádření a nadále trval na názoru o protiústavnosti napadeného rozhodnutí obecného soudu.
III. Právní posouzení
8. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, a proto nic nebrání meritornímu projednání a rozhodnutí věci [viz §30, 34, 72 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Od Obvodního soudu pro Prahu 2 byl vyžádán nalézací spis, aby mohl být proveden řádný přezkum ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
10. Porušení práva stěžovatele na účast v soudním řízení je nutno přezkoumat obecným soudem z titulu žaloby pro zmatečnost, kterou stěžovatel podal a o které dosud nebylo rozhodnuto. Rozhodoval-li tedy obecný soud o povinnosti stěžovatele jako žalovaného zaplatit žalobkyni pohledávku, byla by v tomto rozsahu ústavní stížnost nepřípustná (pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva). Od rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost se pak bude odvíjet i rozhodování o náhradě nákladů řízení (ve vztahu k výroku o předmětu řízení jde v případě náhrady nákladů o akcesorický výrok).
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl rozhodnutí o nákladech řízení i z důvodu nesprávného právního posouzení poměrnosti vynaložených nákladů a aplikace protiústavního právního předpisu, bylo však nutno posoudit ústavní stížnost proti výroku II napadeného rozhodnutí jako přípustnou.
12. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu důvodná.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
14. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení z pohledu zachování práva na spravedlivý proces a legitimního očekávání ochrany majetku Ústavní soud formuloval ústavní zásady a limity. Vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je součástí soudního procesu jako celku a je zásadně v pravomoci obecných soudů. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, ač má vztah k účastníkům řízení, v zásadě nedosahuje ústavní roviny, aby bylo možno Ústavním soudem zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů má však Ústavní soud kompetenci zasáhnout tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně garantovaných práv nebo svobod. Ústavní soud poskytne ochranu základním právům, pokud rozhodnutí obecného soudu vykazuje procesní exces, který není toliko běžným porušením podústavního práva, avšak má povahu zřejmého rozporu s principy spravedlnosti. Tak je tomu i v daném případě.
15. Ústavní soud ani v projednávané věci neztratil ze zřetele zásadu de minimis, podle níž by v jinak bagatelním sporu zasáhnout nemusel. Přistoupil-li přesto k meritornímu posouzení věci, učinil tak s vědomím, že "co právo vidí, právo postihne" (W. Shakespeare. Něco za něco. Překlad M. Hilský), přičemž podstatnou roli v jeho úvahách sehrála tísnivá sociální situace stěžovatele.
16. Stále však v obecné rovině platí, že plošná ochrana zde dotčeného základního práva na spravedlivý proces, mající hmotněprávní dopady, není dost dobře ze strany Ústavního soudu možná a náleží takřka výlučně soudům obecným. Ústavní soud musí vycházet z premisy, že jím judikovaný právní názor je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy respektován a že jeho další kasační zásahy v obdobných věcech, vyjma hraničních případů, nejsou nezbytné [viz např. usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 in fine (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
17. Stěžovatel brojil předmětnou ústavní stížností proti rozsudku obecného soudu, kterým bylo ve výroku II rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve výši 6 420 Kč. Tuto částku však nelze pokládat z pohledu významu sporu pro stěžovatele a okolností případu za bagatelní. Stěžovatel nemá skoro žádný majetek, vyživuje se z invalidního důchodu a je bez trvalého příbytku. Vedlejší účastnice řízení (ve sporu žalobkyně) se proti stěžovateli (ve sporu žalovanému) domáhala zaplacení částky formulářovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Řízení bylo před soudem vedeno o zaplacení částky 968 Kč s úrokem z prodlení z titulu pohledávky z přepravní (spotřebitelské) smlouvy, a uložená náhrada nákladů řízení proto předmět sporu převyšovala několikanásobně.
18. O náhradě nákladů řízení, která převyšuje vymáhanou částku téměř sedmkrát, bylo obecným soudem rozhodnuto pouze s ohledem na úspěch žalující strany ve věci, bez zřetele k účelně a proporcionálně vynaloženým nákladům řízení. V napadeném nákladovém rozhodnutí tak došlo k porušení principů spravedlivého procesu [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) a ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 1956/12 (N 33/72 SbNU 381)].
19. Ústavní soud si je vědom, že napadené rozhodnutí obecného soudu bylo vydáno dne 15. 7. 2011, a soud tedy nemohl vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, který byl vydán až dne 29. 3. 2012. Tato skutečnost však nezakládá neopodstatněnost posuzované ústavní stížnosti. Právní názory vyslovené v označeném nálezu jsou totiž založeny na obecných principech plynoucích z ústavního pořádku, a to především z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemají tak povahu pravidel, která by vyžadovala zohlednit časovou působnost jako v případě nálezů zrušujících normativní právní akty, a proto se vztahují i na řízení vedená před vydáním tohoto nálezu. Princip právní jistoty není "zpětnou působností" odkazovaného nálezu ohrožen, neboť "zpětná působnost" byla de facto omezena dvouměsíční lhůtou pro podání ústavní stížnosti, stanovenou v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (lhůta běžela od doručení napadeného rozhodnutí).
20. Ústavní soud dodává, že ačkoli bylo o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle protiústavního předpisu, je nutno danou námitku stěžovatele vypořádat v souladu se sdělením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. Org. 23/13 (publikovaným pod č. 117/2013 Sb.), ze kterého plyne, že pouze pro aplikaci přísudkové vyhlášky nebudou rušena pravomocná rozhodnutí obecných soudů vydaná před vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) - ta nastala ke dni 7. 5. 2013. Ústavní soud však usoudil na porušení spravedlivého procesu k námitce neproporcionální náhrady nákladů řízení v bagatelním sporu pro podání formulářového návrhu.
21. V novém rozhodnutí bude obecný soud povinen aplikovat shora uvedené principy plynoucí z judikatury Ústavního soudu.
IV. Závěr
22. Ústavní soud z výše řečených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a za konstatování porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2011 č. j. 38 EC 158/2010-17 ve výroku II zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
23. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).